close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 1. pokračování

20. ledna 2010 v 16:59 |  Nový Měsíc /Stephenie Meyer
S trhnutím jsem se probudila - oči doširoka vytřeštěné - a zalapala jsem po dechu. Oslepující slunce z mého snu vystřídalo kalné šedé světlo, to známé světlo zamračeného rána.
Jenom sen, říkala jsem si, byl to jenom sen. Zhluboka jsem se nadechla a pak jsem znovu vylítla, když se rozřinčel budík. Malý kalendář v koutku displeje mi oznamoval, že dnes je třináctého září.
Byl to jenom sen, ale svým způsobem přinejmenším docela prorocký. Dnes jsem totiž měla narozeniny. Oficiálně mi bylo osmnáct let.
Tohoto dne jsem se už několik měsíců obávala. A když teď nadešel, bylo to ještě horší, než jsem čekala. Cítila jsem to - byla jsem starší. Člověk stárne každým dnem, ale tohle bylo jiné, horší, definovatelné. Bylo mi osmnáct.
A tolik Edwardovi nikdy nebude.
Když jsem si šla čistit zuby, byla jsem skoro překvapená, že ta tvář v zrcadle se nezměnila. Zírala jsem na sebe a hledala na své bledé pleti nějaké známky hrozících vrásek. Jediné vrásky ovšem byly ty na mém čele, a věděla jsem, že kdybych se dokázala uvolnit, zmizely by. Nedokázala jsem to. Obočí nad znepokojenýma hnědýma očima se mi stahovalo v ustaranou čáru.
Byl to jenom sen, připomínala jsem si znovu. Jenom sen… ale také moje nejhorší noční můra.
Vynechala jsem snídani, jak jsem spěchala, abych co nejrychleji vypadla z domu. Tátovi jsem ovšem tak docela uniknout nemohla, a tak jsem s ním musela strávit pár minut a sršet veselostí. Upřímně jsem se snažila jásat nad dárky, o které jsem ho nežádala, ale pokaždé, když jsem se musela usmát, mi bylo do breku.
Snažila jsem se sebrat po cestě do školy. Vzpomínka na babičku - ani za nic bych si nepřiznala, že jsem to byla já sama - se dala jen těžko vypudit z hlavy. Zmocnila se mě zoufalost, které jsem se nedokázala zbavit, dokud jsem nezastavila na svém parkovacím místě před střední školou ve Forks a nezahlédla Edwarda, jak se nehybně opírá o své nablýskané stříbrné Volvo. Stál tam jako mramorová pocta nějakému zapomenutému pohanskému bohu krásy. Ten sen k němu nebyl dost spravedlivý. A on tam čekal na mě, stejně jako jindy.
V tu chvíli zoufalost zmizela; vystřídal ji údiv. Ani po půl roce chození s ním jsem nedokázala uvěřit, že si zasloužím takovou dávku štěstí.
Vedle něj stála jeho sestra Alice a také na mě čekala.
Samozřejmě že Edward a Alice nebyli doopravdy příbuzní (ve Forks se říkalo, že všechny sourozence Cullenovy si doktor Carlisle Cullen a jeho žena Esme adoptovali, protože oba byli prostě příliš mladí na to, aby měli vlastní dospívající děti), ale jejich kůže měla přesně ten samý bledý odstín, jejich oči měly stejný zvláštní zlatý nádech, pod očima měli ty samé fialové stíny. Alicina tvář, stejně jako Edwardova, byla neuvěřitelně krásná. Někomu, kdo byl v obraze - třeba mně -, ta vzájemná podobnost naznačovala, kdo jsou.
Když jsem viděla, jak na mě Alice čeká - žlutohnědé oči měla rozzářené vzrušením a v rukou držela malý hranatý balíček zabalený ve stříbrném papíru -, musela jsem se zamračit. Přece jsem jí říkala, že nic nechci, nic, žádné dárky, dokonce nestojím ani o to, aby mým narozeninám vůbec někdo věnoval nějakou pozornost. Zjevně moje přání ignorovala.
Zabouchla jsem dveře svého náklaďáčku značky Chevy, model z roku 1953 - na chodník se snesla sprška rezavých vloček -, a šla jsem pomalu k nim. Alice ke mně přiskočila a její elfí obličej zářil pod rozježenými černými vlasy.
"Všechno nejlepší, Bello!"
"Pšššt!" zasyčela jsem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že to nikdo neslyšel. To poslední, oč jsem stála, byla nějaká oslava té ponuré události.
Ignorovala mě. "Chceš si rozbalit dárek hned, nebo až potom?" zeptala se nedočkavě, zatímco jsme kráčely k Edwardovi, který stále čekal opodál.
"Žádné dárky," zamručela jsem na protest.
Zdálo se, že konečně pochopila, v jaké jsem náladě. "Jak chceš… tak tedy potom. Líbilo se ti album, které ti poslala maminka? A foťák od Charlieho?"
Povzdechla jsem si. Samozřejmě že věděla, jaké jsem dostala dárky. Edward nebyl jediný, kdo měl v jejich rodině neobvyklé nadání. Alice "viděla", co moji rodiče plánují, jakmile se pro to oni sami rozhodli.
"Jo. Jsou úžasné."
"Myslím, že je to pěkný nápad. Maturantka jsi jenom jednou. Můžeš si zdokumentovat, jaké to je."
"Kolikrát jsi ty byla maturantka?"
"To je něco jiného."
V tu chvíli jsme došly k Edwardovi a on ke mně napřáhl ruku. Nedočkavě jsem se jí chopila a na chvíli přitom zapomněla na svou ponurou náladu. Jeho kůže byla jako vždycky hladká, tvrdá a velmi studená. Zlehka mi stiskl prsty. Podívala jsem se mu do vlhkých topazových očí a moje srdce jako by také něco stisklo, už ne tak zlehka. Když slyšel, jak se mi zajíkl srdeční rytmus, znovu se usmál.
Zvedl volnou ruku a ledovým konečkem prstu mi objížděl rty. "Takže jsme se dohodli, že ti nesmím popřát všechno nejlepší k narozeninám, je to tak?"
"Ano. Tak to je." Nikdy jsem nedokázala dost dobře napodobit tu jeho dokonale plynulou, kultivovanou výslovnost. Něco takového si člověk mohl osvojit leda tak v minulém století.
"Já jen pro kontrolu." Rukou si prohrábl rozcuchané vlasy. "Co kdyby sis to rozmyslela. Mám dojem, že většina lidí má narozeniny a dárky celkem v oblibě."
Alice se zasmála a znělo to jako stříbrná zvonkohra. "Jasně že se ti to bude líbit. Dneska na tebe má být každý hodný a dělat všechno po tvém, Bello. Tak co je na narozeninách tak strašného?" Z její strany to byla jen řečnická otázka.
"Stárnutí," odpověděla jsem přesto, a hlas jsem neměla tak klidný, jak bych si přála.
Edwardovi vedle mě ztuhl úsměv do tvrdé linky.
"Osmnáct není žádný věk," opáčila Alice. "Nebývá to snad u žen tak, že čekají až do svých devětadvaceti, než začnou vyšilovat kvůli narozeninám?"
"Je to víc, než kolik je Edwardovi," zamručela jsem.
Povzdechl si.
"Jenom na papíře," nedala se Alice a v očích jí vesele hrálo. "A jenom o jeden jediný rok, no, to je toho."
Říkala jsem si, že… kdybych si mohla být jistá budoucností, po jaké jsem toužila, jistá tím, že budu navěky s Edwardem, Alicí a ostatními Cullenovými (pokud možno ne jako vrásčitá stará paní)… pak by pro mě rok nebo dva tím či oním směrem taky moc neznamenal. Ale Edward se zarputile stavěl proti jakékoliv budoucnosti, v které bych byla proměněná. Jakékoliv budoucnosti, v které bych se stala tím, co on - v které bych byla taky nesmrtelnou.
Říkal tomu slepá ulička.
Abych byla upřímná, vážně jsem nechápala, o co mu jde. Co bylo tak úchvatného na smrtelnosti? Upírský život mi nepřipadal tak strašný - alespoň ne takový, jaký vedli Cullenovi.
"V kolik hodin k nám přijedeš?" změnila Alice téma. Z jejího výrazu jsem poznala, že připravuje přesně to, čemu jsem se za každou cenu chtěla vyhnout.
"Nevěděla jsem, že mám v úmyslu jezdit k vám."
"Ale no tak, to není fér, Bello!" stěžovala si. "Přece nám takhle nezkazíš všechnu radost, no ne?"
"Myslela jsem, že když mám narozeniny, tak jde o to, co chci já."
"Přivezu ji od Charlieho hned po škole," odpověděl jí Edward, jako by se nechumelilo.
"Musím do práce," protestovala jsem.
"To tedy nemusíš," odporovala mi Alice rozhodně. "Už jsem o tom mluvila s paní Newtonovou. Prohodila si s tebou směnu v obchodě na pátek. Vzkazuje ti, že ti přeje všechno nejlepší."
"Já - já stejně nemůžu přijít," zajíkla jsem se a honem hledala nějakou výmluvu. "Já jsem ještě… to… ještě jsem se nepodívala na angličtinu, na Romea a Julii."
Alice se ušklíbla. "Umíš Romea a Julii nazpaměť."
"Ale pan Mason říkal, že to musíme vidět zahrané, abychom to dovedli plně ocenit - tak to přece Shakespeare zamýšlel."
Edward obrátil oči v sloup.
"Už jsi viděla film," namítla Alice.
"Ale ne to zpracování z šedesátých let. Podle Masona bylo nejlepší."
Konečně Alice odložila svůj sebejistý úsměv a zamračila se na mě. "Tak podívej, Bello, buď to půjde po dobrém, nebo po zlém, ale ať tak nebo tak -"
Edward její vyhrožování přerušil. "Uklidni se, Alice. Když se chce Bella dívat na film, proč by nemohla. Jsou to její narozeniny."
"Tak vidíš," dodala jsem.
"Přivezu ji kolem sedmé," pokračoval. "Aspoň budeš mít víc času na přípravy."
Alicin smích se znovu rozezvonil. "Tak dobře. Nashle večer, Bello! Bude to zábava, uvidíš." Zasmála se - v širokém úsměvu odhalila své naprosto dokonalé, blyštivé zuby -, pak mě zlehka políbila na tvář a odtančila na svou první hodinu dřív, než jsem se zmohla na odpověď.
"Edwarde, prosím tě…" začala jsem s prosíkem, ale on mi na rty přitiskl studený prst.
"Promluvíme si o tom později. Ať nepřijdeme pozdě na hodinu."
Nikdo se neobtěžoval podívat se po nás, když jsme si sedali na svá obvyklá místa v zadní části třídy. Už jsem s Edwardem chodila dost dlouho na to, aby si o nás ještě někdo povídal. Ani Mike Newton už se nenamáhal vrhat po mně pochmurné pohledy, které ve mně vzbuzovaly slabý pocit viny. Teď se na mě naopak usmál a já jsem byla ráda, protože už se snad doopravdy smířil s představou, že z nás budou vždycky jenom kamarádi. Mike se přes léto změnil - už nebyl v obličeji tak dětsky baculatý, měl zřetelněji vystouplé lícní kosti, a i jeho blonďaté vlasy prošly změnou; místo ježka je teď nosil delší, pečlivě nagelované do naoko ležérního účesu. Bylo na první pohled jasné, odkud bral inspiraci - ale málo platné, Edwardův zjev se nedal napodobit.
Jak den pokračoval, přemýšlela jsem, jak to zařídit, abych se vyvlékla z toho, co se na večer chystalo u Cullenových. Nejenže se budu muset veselit a oslavovat, když mám truchlivou náladu. Ale co je horší, určitě se mi všichni budou věnovat a budou mi dávat dárečky.
Pozornost zaměřená na moji osobu nikdy nevěstí nic dobrého, v tom by se mnou jistě souhlasil každý nešika a nemehlo, který přitahuje nehody tak jako já. Nikdo nestojí o světla ramp, když si v nich pravděpodobně nabije čumák.
A já jsem všechny velmi výrazně žádala - vlastně jsem jim to přímo přikazovala -, aby mi letos nedávali žádné dárky. Vypadalo to, že Charlie a Renée nejsou jediní, kdo se to rozhodli přehlížet.
Nikdy jsem neměla moc peněz, a nikdy mi to nevadilo. Renée mě živila z platu učitelky v mateřské školce. Ani Charlie ve své práci zrovna nezbohatl - byl policejním ředitelem v tomhle mrňavém městečku. Můj jediný osobní příjem pocházel z toho, že jsem tři dny v týdnu chodila pracovat do místního obchodu se sportovními potřebami. V takovémhle zapadákově jsem měla štěstí, že jsem vůbec našla práci. Každý halíř, který jsem vydělala, šel na můj mikroskopický fond určený na školné. (Vysoká škola byl plán B. Pořád jsem doufala v plán A, ale Edward byl tak neoblomný v rozhodnutí, že mě nepřipraví o mé lidství…)
Edward měl spoustu peněz - nechtěla jsem ani myslet na to, kolik. Peníze pro něj i pro ostatní členy jeho rodiny téměř nic neznamenaly. Byla to pro ně jenom suma, která narůstá - aby taky ne, vždyť měli k dispozici neomezený čas a sestru, která měla zvláštní nadání předvídat pohyby na burze. Edward moc nechápal, proč mu nechci dovolit, aby za mě utrácel peníze - proč je mi nepříjemné, když mě vezme do drahé restaurace v Seattlu, proč mi nesmí koupit auto, které by dokázalo jet rychleji než osmdesátkou, nebo proč mu nedovolím, aby mi zaplatil školné na vysoké (z plánu B byl totiž až směšně nadšený). Podle jeho názoru jsem byla jen zbytečně tvrdohlavá.
Ale jak jsem mu mohla dovolit, aby mi kupoval drahé věci, když jsem neměla nic, čím bych mu to oplatila? Z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl chodit zrovna se mnou. Cokoliv, co mi dával nadto, jenom prohlubovalo ten nepoměr mezi námi.
Po zbytek dne už se ani Edward, ani Alice o mých narozeninách nezmiňovali, takže jsem se začala trochu uvolňovat.
U oběda jsme si sedli k našemu obvyklému stolu.
U toho stolu existovalo podivné příměří. My tři - Edward, Alice a já - jsme seděli na jednom konci stolu. Ostatní moji přátelé, Mike a Jessica (kteří se nacházeli v nepříjemné porozchodové fázi), Angela a Ben (jejichž vztah letní prázdniny přežil), Erik, Conner, Tyler a Lauren (ačkoliv ta nespadala tak docela do kategorie přátel), všichni seděli u stejného stolu, ale na druhé straně neviditelné dělicí čáry. Ve slunných dnech, kdy se Edward s Alicí vždycky ze školy ulili, ta čára bez potíží mizela, a to se pak konverzace nenuceně nafoukla, abych se do ní taky vešla.
Edwardovi ani Alici nepřipadalo to drobné odstrkování nějak zvláštní nebo nepříjemné, jak by připadalo mně. Sotva si ho všimli. Lidé byli před Cullenovými vždycky podivně nesví, skoro se jich báli, ale nedovedli si pořádně vysvětlit, proč to tak je. Já jsem byla vzácnou výjimkou z tohoto pravidla. Občas to Edwardovi dělalo starosti, jak moc jsem v jeho blízkosti uvolněná. Myslel si, že je to hazard s mým zdravím - ten názor jsem vehementně odmítala, kdykoliv ho nadhodil.
Odpoledne uběhlo rychle. Škola skončila a Edward mě doprovázel k mému autu, jak to měl ve zvyku. Ale tentokrát mi podržel otevřené dveře na straně spolujezdce. Jeho auto mu určitě odveze domů Alice a on pojede se mnou, aby měl jistotu, že mu nikam neujedu.
Založila jsem si ruce na prsou a nehnula se, i když na mě pršelo. "Mám narozeniny, a nesmím řídit, jo?"
"Dělám, jako že žádné narozeniny nemáš, jak jsi to chtěla."
"Jestli nemám narozeniny, tak k vám dneska večer nejdu…"
"Tak dobře." Zabouchl dveře spolujezdce a prošel kolem mě, aby mi otevřel na straně řidiče. "Všechno nejlepší."
"Pšššt," tišila jsem ho váhavě. Vyšplhala jsem do otevřených dveří a přitom jsem litovala, že si nezvolil tu druhou možnost.
Já jsem řídila a Edward zatím ladil autorádio. Pohoršeně zavrtěl hlavou.
"To tvoje rádio má strašně mizerný příjem."
Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, když se do mého náklaďáčku navážel. Náklaďáček byl skvělé auto - měl svou osobnost, duši.
"Chceš pořádné stereo? Tak si jeď vlastním autem." Vypálila jsem ta slova ostřeji, než jsem měla v úmyslu, ale byla jsem tak nervózní z těch Aliciných plánů, že moje už tak ponurá nálada byla ještě černější. Nikdy jsem neměla špatnou náladu, když jsem byla s Edwardem, a tak když slyšel můj tón, jen stiskl rty, aby se neusmál.
Když jsem zaparkovala u nás před domem, naklonil se a vzal můj obličej do dlaní. Zacházel se mnou velmi opatrně, jemně mi tiskl jenom konečky prstů na spánky, lícní kosti, linii čelisti. Jako kdybych byla mimořádně křehká. Což jsem taky byla - přinejmenším v porovnání s ním.
"Měla bys mít dobrou náladu, obzvlášť dneska," zašeptal. Jeho sladký dech mi ovál obličej.
"A co když nechci mít dobrou náladu?" zeptala jsem se s přerývaným dechem.
Ve zlatých očích mu zadoutnalo. "To je zlé."
Hlava se mi už tak točila, ale on se naklonil ještě blíž a přitiskl mi na rty svoje ledová ústa. Určitě to udělal schválně, věděl, že se přestanu zaobírat svými obavami a soustředím se jen na to, abych nezapomínala dýchat.
Jeho ústa se mi tiskla na rty, chladná, hebká a něžná, tak jsem mu ovinula paže kolem krku a plně se ponořila do toho polibku - s dychtivostí až příliš velkou. Ucítila jsem, jak se mu koutky zvedly, pak pustil můj obličej a sáhl dozadu, aby se vymanil z mého objetí.
Edward byl od začátku velmi opatrný a stavěl našemu fyzickému vztahu mnoho hranic, a sice z toho prostého důvodu, abych vůbec zůstala naživu. Ačkoliv jsem respektovala nutnost udržovat bezpečnou vzdálenost mezi mou kůží a jeho jedovatými, jako břitva ostrými zuby, často jsem na takovéto triviální věci zapomínala, když mě líbal.
"Buď hodná, no tak," dýchal mi do tváře. Znovu mě něžně políbil a pak se odtáhl a ovinul mi ruce zezadu kolem pasu.
Tep mi bušil v uších. Položila jsem si ruku na srdce. Tlouklo mi pod dlaní jako splašené.
"Myslíš, že se v tom někdy zlepším?" divila jsem se hlavně sama pro sebe. "Aby se mi srdce nesnažilo vyskočit z těla pokaždé, když se mě dotkneš?"
"Upřímně doufám, že ne," odpověděl trochu samolibě.
Obrátila jsem oči v sloup. "Tak se radši půjdeme podívat, jak ze sebe Kapuleti s Monteky dělají fašírku, jo?"
"Tvoje přání je mi rozkazem."
Edward se natáhl na gauč, zatímco jsem pouštěla film a přetáčela úvodní titulky. Když jsem se posadila před něj na kraj pohovky, ovinul mi paže kolem pasu a přitiskl si mě na prsa. Nebylo to tak pohodlné, jako kdybych se opřela do polštáře, protože měl hruď tvrdou a studenou - a dokonale stavěnou - jako ledová socha, ale rozhodně mi to takhle bylo milejší. Stáhl starou vlněnou deku přehozenou přes opěradlo pohovky a zabalil mě do ní, abych tak přitisknutá k němu nezmrzla.
"Víš, Romeo mi odjakživa trochu leze na nervy," poznamenal, když film začal.
"Co ti vadí na Romeovi?" zeptala jsem se trochu dotčeně. Romeo byl jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Než jsem poznala Edwarda, byla jsem do něj svým způsobem zabouchnutá.
"No, tak zaprvé, je zamilovaný do té Rosaliny - nemáš pocit, že je trochu přelétavý? A pak, pár minut po svatbě, zabije Juliina bratrance. To není zrovna podařené. Dělá jednu chybu za druhou. Dokonale si šlape po štěstí, od začátku do konce."
Povzdechla jsem si. "Chceš, abych se na to dívala sama?"
"Ne, já se stejně budu většinou dívat na tebe, tak co." Prsty mi kreslil obrázky po kůži na paži, až mi z toho naskakovala husí kůže. "Budeš brečet?"
"Asi ano," připustila jsem, "pokud budu dávat pozor."
"Tak to tě nebudu rušit." Ale cítila jsem jeho rty ve vlasech, a to mou pozornost velmi rozptylovalo.
Film mě nakonec vtáhl do děje, za což jsem z velké části mohla děkovat tomu, že mi Edward šeptal Romeovy verše do ucha - v porovnání s jeho neodolatelným sametovým hlasem zněl hercův hlas slabě a chraptivě. A k jeho pobavení jsem se opravdu rozplakala, když se Julie probudila a zjistila, že její novomanžel je mrtvý.
"Uznávám, že tady mu trochu závidím," prohlásil Edward, když mi osušoval slzy pramenem mých vlasů.
"Je moc hezká."
Vydal znechucený zvuk. "Nezávidím mu tu holku - jenom to, jak snadno může spáchat sebevraždu," objasnil žertovným tónem. "Vy lidé to máte tak jednoduché! Stačí vám vypít lahvičku výtažků z bylin…"
"Cože?" zalapala jsem po dechu.
"Jednou jsem o tom přemýšlel a z Carlisleovy zkušenosti jsem usoudil, že to nebude tak jednoduché. Nejsem si ani jistý, kolika způsoby se Carlisle zpočátku snažil zabít… když si uvědomil, čím se stal…" Jeho hlas, který předtím zvážněl, získal zase nádech lehkosti. "A pořád se těší skvělému zdraví."
Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. "O čem to tu mluvíš?" zeptala jsem se. "Jak to myslíš, že jsi o tom jednou přemýšlel?"
"Letos na jaře, když tě… málem zabili…" Odmlčel se, zhluboka se nadechl a dalo mu práci vrátit se k tomu škádlivému tónu. "Samozřejmě jsem se snažil zaměřit se na to, abych tě našel živou, ale zároveň jsem v koutku mysli spřádal plány pro případ, že by to nevyšlo. Jak jsem říkal, já bych to neměl tak snadné jako obyčejný člověk."
Hlavou mi na vteřinu projela vzpomínka na mou poslední cestu do Phoenixu a udělalo se mi mdlo. Cítila jsem to tak jasně - oslepující slunce, vlny horka vystupující z betonu, a já utíkám s úzkostným spěchem, abych se setkala se sadistickým upírem, který mě chtěl umučit k smrti. James na mě čekal v zrcadlové místnosti a mou matku držel jako rukojmí - nebo tak jsem si to aspoň myslela. Nevěděla jsem, že je to všechno jenom lest. Stejně jako James nevěděl, že mě Edward spěchá zachránit; Edward to stihl včas, ale bylo to za pět minut dvanáct. Prsty jsem si podvědomě objížděla srpkovitou jizvu na paži, která byla vždycky o pár stupňů chladnější než ostatní kůže.
Zavrtěla jsem hlavou - jako kdybych ze sebe dokázala setřást špatné vzpomínky - a snažila jsem se pochopit, jak to Edward myslel. Žaludek se mi nepříjemně sevřel. "Plány pro případ, že by to nevyšlo?" opakovala jsem.
"No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít." Zvedl oči v sloup, jako kdyby to bylo nad slunce jasné. "Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést - věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy."
Nechtělo se mi věřit, že to myslí vážně, ale jeho zlaté oči byly zamyšlené, zaostřené na něco v dálce, jak přemítal o způsobech, jak ukončit vlastní život. Popadla mě zuřivost.
"Kdo jsou to Volturiovi?" zeptala jsem se.
"Volturiovi jsou rodina," vysvětlil mi s pohledem stále nepřítomným. "Velmi stará, velmi mocná rodina našeho druhu. V našem světě jsou přímo něco jako královská rodina, řekl bych. Carlisle s nimi nedlouho po své proměně krátce žil v Itálii, ještě předtím, než se usadil v Americe - pamatuješ, jak jsem ti o tom vyprávěl?"
"Samozřejmě že se pamatuju."
Nikdy bych nezapomněla na to, jak jsem poprvé přišla k nim domů, do toho velikého bílého domu u řeky, pohřbeného hluboko v lese, ani na pokoj, kde měl Carlisle - Edwardův skutečný otec v tolika ohledech - celou stěnu plnou obrazů, které vyprávěly jeho osobní příběh. Nejživější plátno v nejdivočejších barvách, to největší, které tam viselo, bylo z doby, kdy Carlisle žil v Itálii. Samozřejmě že jsem se pamatovala na čtveřici mužů s jemnými andělskými tvářemi, které malíř namaloval, jak stojí na nejvyšším balkonu a shlížejí dolů na hemžící se barevný dav pod nimi. Ačkoliv byl obraz starý několik století, Carlisle - ten světlovlasý anděl - se od té doby nijak nezměnil. A pamatovala jsem si i ty tři ostatní, Carlisleovy staré známé. Edward o těch třech krásných mužích - dva byli černovlasí, jeden měl vlasy sněhobílé - vůbec nemluvil jako o Volturiových. Říkal jim Aro, Caius a Marcus, noční patroni umění…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama