close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 10. pokračování

18. ledna 2010 v 15:43 |  Půlnoční Slunce /Stephenie Meyer
"Na co jsi zvědavá?" zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

"Kolik je ti let?"

"Sedmnáct," odpověděl jsem automaticky.

"A jak dlouho je ti sedmnáct?"

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. "Už nějakou dobu," připustil jsem.

"Dobře." Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

"Mýtus."

"Slunce tě nespálí?"

"Mýtus."

"Spíš v rakvi?"

"Mýtus."

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho - pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

"Nemůžu spát." Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

"Vůbec?" zeptala se.

"Nikdy." Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

"Která to je?" překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. "Nezajímá tě, co jím?"

"Aha," zamumlala. "Tohle." Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?"

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

"No, Jacob o tom něco říkal."

"Co Jacob říkal?"

"Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."

"Říkal, že nejsme nebezpeční?" zopakoval jsem skepticky.

"Ne přesně," přiznala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

"Tak co, měl pravdu?" zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. "O tom, že nelovíte lidi?"

"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

"Ale nenech se tím ukolébat," varoval jsem jí. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."

"Nerozumím."

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

"Snažíme se," vysvětloval jsem pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

"To je chyba?" zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou - navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

"Velmi nebezpečná," zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné - zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

"Pověz mi víc," řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.

Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?

"Co víc chceš vědět?" snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.

"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.

Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.

"Protože nechci být stvůra." Zašeptal jsem.

"Ale zvířata nestačí?"

Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.

. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad - nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval …"Někdy je to obtížnější než jindy."

"Teď je to pro tebe moc obtížné?"

Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. "Ano." Přiznal jsem se.

Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?

"Ale hlad nemáš," prohlásila s jistotou.

"Proč si to myslíš?"

"Poznám ti to na očích," vyhrkla. "Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi - muži obzvlášť - jsou podrážděnější, když mají hlad."

Zachechtal jsem se nad jejím výrazem "podrážděný". Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. "Ty jsi všímavá, viď?" Znovu jsem se zasmál.

Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.

"Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?" zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.

"Ano." Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. "Nechtěl jsem odjet," pokračoval jsem pomalu, " ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň."

"Proč jsi nechtěl odjet?"

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.

"Jsem z toho… nervózní…" doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity… " když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev." Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. "No, vlastně ne tak docela." Doplnil jsem.

"Cože?"

"Tvoje ruce," připomněl jsem jí.

"Upadla jsem," povzdechl si.

Měl jsem pravdu. "Myslel jsem si to," řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.

"Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší - a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy." No, mám - li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice …

"Tři dny?" zeptala se náhle ostře. "Copak ses nevrátil až dnes?"

Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. "Ne, vrátili jsme se v neděli."

"Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?" dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.

"No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet - alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět."

To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. "Proč?" zeptala se a naklonila hlavu.

Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: "Někdy ti to ukážu." Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?

"Mohl jsi mi zavolat," řekla.

Jaká zvláštní myšlenka. "Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku."

"Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já -" zaváhala a sklopila oči.

"Co?"

"Nelíbilo se mi to." Řekla nesměle a zčervenala. "Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní."

No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.

Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený - hlavně vystrašený - když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to "správné" a "nesprávné" už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.

I Bella ke mně cítila náklonnost.

Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.

Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?

Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.

Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval? To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí …

Ne, už mě nic neodradí.

"Á," zasténal jsem tiše. "Tohle je zlé."

"Co jsem řekla?" zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.

"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného." Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. "Nechci slyšet, že to takhle cítíš," jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello - prosím tě, uvědom si to."

"Ne." Podrážděně stiskla rty.

"Myslím to vážně." Bojoval jsem sám se sebou - polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.

"Já taky." Trvala na svém. "Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě."

Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.

Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize - jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná - ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.

"To nikdy neříkej." Zasyčel jsem.

Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.

"Na co myslíš?" potřeboval jsem to vědět.

Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.

Bolest. "Ty pláčeš?" Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.

Setřela si slzy hřbetem ruky.

"Ne," odpověděla, ale hlas se jí zlomil.

Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní - na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem … nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.

"Promiň." Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit - toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.

Zhluboka jsem se nadechl - ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni - a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.

"Pověz mi něco," řekl jsem.

"Ano?" v jejím hlase byly stále stopy slz.

"Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu - nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš." V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.

"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka -" řekla už vyrovnanější hlasem. "Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku." Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu - jako sklo potažené hedvábím - kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.

"Ty ses s nimi chtěla prát?" Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. "Nenapadlo tě utíkat?"

"Hodně padám, když běžím," přiznala ostýchavě.

"A co křičet?"

"K tomu jsem se dostávala."

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?

Zavrtěl jsem hlavou. "Měla jsi pravdu - rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu."

Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.

"Uvidíme se zítra?" zeptala se náhle.

Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.

"Ano - taky musím zítra odevzdat úkol," usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. "Budu ti držet místo u oběda."

Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.

Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama