"Viděla jsem…," začala. Alice zlověstným tónem.
Edward ji chtěl šťouchnout loktem do žeber, čemuž hladce uhnula.
"Fajn," zabručela. "Edward mě k tomu donutil. Ale já jsem opravdu viděla, že když tě překvapím, budeš protivnější."
Kráčeli jsme po škole k autu a já jsem naprosto nechápala, o čem to mluví.
"Mohla bys mluvit anglicky?" požádala jsem ji.
"Nechovej se jako dítě. Žádné scény."
"Teď se bojím."
"Takže, čeká tě - chci říct čeká nás - oslava na zakončení studia. Není to nic velikého. Nic, kvůli čemu by ses musela děsit. Ale já jsem viděla, že když ti uspořádám překvapení, budeš vyšilovat." Odtančila stranou, jak se Edward natáhl, aby jí rozcuchal vlasy. "A Edward říkal, že ti to musím povědět s předstihem. Ale nic to není. Slibuju."
Ztěžka jsem si vzdychla. "Má nějaký smysl se hádat?"
"Vůbec žádný."
"Dobře, Alice. Budu tam. A každičká minuta mě bude strašně otravovat. Slibuju."
"To je správný přístup! Mimochodem, moc se mi líbí můj dárek. Tos nemusela."
"Alice, já jsem nic neudělala!"
"No to já přece vím. Ale uděláš."
V panice jsem dolovala v mozku a snažila se vzpomenout, cože jsem se to rozhodla dát jí k zakončení studia, že už to viděla.
"Úžasné," zamumlal Edward. "Jak může takový drobek být tak otravný?"
Alice se zasmála. "To je talent."
"Nemohla jsi pár týdnů počkat a říct mi to pak?" zeptala jsem se nedůtklivě. "Teď se jen budu stresovat o to déle."
Alice se na mě zamračila.
"Bello," řekla pomalu. "Víš, co je dneska za den?"
"Pondělí?"
Obrátila oči v sloup. "Ano. Je pondělí… čtvrtého." Popadla mě za loket, pootočila mě a ukázala na velký žlutý plakát přilepený izolepou na dveřích tělocvičny. Tam, výrazným černým písmem, stálo datum zakončení studia. Ode dneška přesně za týden.
Nikdo neodpověděl. Alice jen smutně zavrtěla hlavou, předstírajíc zklamání, a Edward povytáhl obočí.
"To není možné! Jak se to stalo?" snažila jsem se v duchu počítat, ale nemohla jsem přijít na to, kam se všechny ty dny poděly.
Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo podkopl nohy. Týdny stresu, obav… uprostřed té mé posedlosti časem mi čas nějak zmizel. Zmizel prostor pro to, abych si všechno urovnala, udělala plány. Neměla jsem čas.
A nebyla jsem připravená.
Nevěděla jsem, jak to udělat. Jak říct sbohem Charliemu a Renée… Jacobovi… své lidské existenci.
Věděla jsem přesně, co chci, ale najednou jsem byla zděšená, že to mám dostat.
Teoreticky jsem se nemohla dočkat, dokonce jsem dychtila konečně vyměnit smrtelnost za nesmrtelnost. Konec konců, byla to cesta k tomu, abych zůstala s Edwardem navěky. A navíc jsem měla v patách neznámé nepřátele. Nechtěla jsem jen tak sedět, bezmocná a k nakousnutí, a čekat, až mě někdo z nich dohoní.
Teoreticky to všechno dávalo smysl.
V praxi… být člověkem bylo to jediné, co jsem znala. Budoucnost za tím byla velká, temná propast, kterou nepoznám, dokud do ní neskočím.
Tohle prosté vědomí, dnešní datum - které bylo tak zjevné, že jsem ho musela podvědomě potlačovat - vedlo k tomu, že termín, jehož příchod jsem netrpělivě odpočítávala, mi najednou připadal jako datum schůzky s popravčí četou.
Nejasně jsem si uvědomovala, že mi Edward drží dveře od auta, že Alice švitoří na zadním sedadle, že déšť bubnuje do předního okna. Edward si zřejmě uvědomoval, že jsem duchem nepřítomná, a nesnažil se mě vytrhnout z mého zamyšlení. Nebo možná snažil, a já jsem si toho nevšimla.
Dojeli jsme k nám domů. Edward mě dovedl k pohovce a přitáhl si mě k sobě. Zírala jsem z okna do tekuté šedé mlhy a snažila se zjistit, kam se podělo moje odhodlání. Proč jsem tak zpanikařila? Věděla jsem, že se termín blíží. Proč by mě teď měl děsit, když nadešel?
Nevím, jak dlouho mě nechal mlčky zírat z okna. Ale déšť mizel ve tmě, když jeho trpělivost konečně přetekla.
Vzal mi obličej do studených dlaní a podíval se na mě svýma zlatýma očima.
"Mohla bys mi prosím tě říct, na co myslíš? Dřív, než se zblázním?"
Co jsem mu měla říct? Že jsem zbabělec? Hledala jsem správná slova.
"Máš bílé rty. Mluv, Bello."
Hlasitě jsem vydechla. Jak dlouho jsem zadržovala dech?
"To datum mě zaskočilo," zašeptala jsem. "To je celé."
Čekal, obličej plný obav a skepticismu.
Snažila jsem se mu to vysvětlit. "Nejsem si jistá, co mám dělat… co mám povědět Charliemu… co mám říct… jak to…" Hlas mi odezněl.
"Tady nejde o tu oslavu?"
Zamračila jsem se. "Ne. Ale díky, žes mi to připomněl."
Déšť zesílil, jak se mi díval do obličeje.
"Nejsi připravená," zašeptal.
"Jsem," zalhala jsem okamžitě. Viděla jsem, že mě prokoukl, tak jsem se zhluboka nadechla a řekla jsem mu pravdu. "Musím být."
"Nemusíš nic."
Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika, když jsem odříkávala důvody. "Victoria, Jane, Caius, ten, kdo byl v mém pokoji…!"
"Tím větší důvod počkat."
"To nedává žádný smysl, Edwarde!"
Přitiskl mi ruce pevněji k obličeji a mluvil pomalu a s rozmyslem.
"Bello. Ani jeden z nás neměl na výběr. Viděla jsi, co to s námi udělalo… hlavně s Rosalií. Všichni jsme bojovali, snažili se smířit s něčím, co nebylo v našich rukou. Nedovolím, abys to měla taky tak těžké. Ty budeš mít na vybranou."
"Já už jsem si vybrala."
"Nebudeš si tím procházet jen proto, že ti zrovna nad hlavou visí Damoklův meč. My se postaráme o ty problémy a postaráme se i o tebe," přísahal. "Až to bude za námi a nic tě nebude nutit, pak se můžeš rozhodnout jít za mnou, jestli pořád budeš chtít. Ale ne ze strachu. Nesmí to být z donucení."
"Carlisle mi to slíbil," zamumlala jsem, ze zvyku paličatá. "Po ukončení studia."
"Ne, dokud nebudeš připravená," oponoval jistým hlasem. "A rozhodně ne, dokud se cítíš ohrožená."
Neodpověděla jsem. Nechtěla jsem se hádat; jako bych v tu chvíli nedokázala najít svou rozhodnost.
"Tak." Políbil mě na čelo. "Není čeho se bát."
Roztřeseně jsem se zasmála. "Není, až na to, že nám hrozí zkáza."
"Věř mi."
"Věřím."
Stále se mi díval do obličeje a čekal, až se uvolním.
"Můžu se tě na něco zeptat?" řekla jsem.
"Na cokoliv."
Váhavě jsem si okusovala ret a pak jsem položila jinou otázku.
"Co mám koupit Alici jako dárek?"
Ušklíbl se. "Chtěla jsi nám přece oběma koupit lístky na koncert…"
"To je pravda!" Tolik se mi ulevilo, skoro jsem se usmála. "Ten koncert v Tacomě. Viděla jsem na něj minulý týden v novinách reklamu a myslela jsem si, že by se ti to líbilo, protože jsi pochválil jejich cédéčko."
"To je skvělý nápad. Děkuju."
"Doufám, že to není vyprodané."
"Důležitý je ten nápad. O tom já něco vím."
Vzdychla jsem.
"Chtěla ses zeptat ještě na něco jiného," řekl.
Zamračila jsem se. "Jsi dobrý."
"Dokážu ti poznat na očích, co si myslíš. Zeptej se."
Zavřela jsem oči a opřela se o něj, obličej jsem mu zabořila do prsou. "Nechceš, abych byla upírka."
"Ne, nechci," přitakal něžně a čekal, až budu pokračovat. "O tom se teď bavit nebudeme," pobídl mě po chvíli.
"No… dělalo mi starosti… proč se k tomu takhle stavíš."
"Starosti?" zdůraznil to slovo překvapeně.
"Řekl bys mi proč? Celou pravdu, bez ohledu na moje city?"
Na chviličku zaváhal. "Když ti tu otázku zodpovím, vysvětlíš mi ji potom?"
Přikývla jsem, obličej stále schovaný.
Zhluboka se nadechl, než odpověděl. "Mohla by ses mít mnohem lépe, Bello. Já vím, že věříš, že mám duši, ale já o tom nejsem tak docela přesvědčen a nerad bych riskoval tu tvoji…" Pomalu zavrtěl hlavou. "Tohle dovolit - dovolit ti stát se tím, čím jsem já, abych tě nikdy nemusel ztratit - to je podle mě ten nejsobečtější skutek na světě. Kvůli sobě to chci víc než cokoliv jiného. Ale pro tebe bych chtěl mnohem, mnohem víc. Ustoupit ti mi připadá málem jako zločin. Je to ta nejsobečtější věc, jakou kdy udělám, i kdybych žil na věky.
Kdyby existoval nějaký způsob, jak bych se kvůli tobě mohl stát člověkem - zaplatil bych jakoukoli cenu."
Seděla jsem velmi tiše a vstřebávala jeho slova.
Edward si myslel, že je sobec.
Cítila jsem, jak se mi po tváři pomalu roztáhl úsměv.
"Takže… není to proto, že se bojíš, že mě nebudeš… mít tolik rád, až budu jiná - až nebudu měkká a teplá a nebudu tak vonět? Opravdu si mě chceš nechat, bez ohledu na to, jaká budu?"
Prudce vydechl. "Ty ses bála, že bych tě neměl rád?" zeptal se. A než jsem mohla odpovědět, rozesmál se. "Bello, na to, jak jsi intuitivní, dovedeš být někdy tak nechápavá!"
Věděla jsem, že mu to bude připadat hloupé, ale ulevilo se mi. Jestli mě opravdu chce, s tím ostatním se vypořádám… nějak. Sobec mi najednou připadalo jako krásné slovo.
"Ty si asi neuvědomuješ, o kolik to pak budu mít snadnější, Bello," řekl, stále se stopou veselosti v hlase, "až se nebudu muset pořád soustředit na to, abych tě nezabil. Samozřejmě, po něčem se mi bude stýskat. Třeba po tomhle…"
Pohladil mě po tváři a díval se mi přitom do očí a já jsem cítila, jak se mi pod kůží rozlévá krev. Něžně se zasmál.
"A po zvuku tvého srdce," pokračoval o poznání vážněji. "To je ten nejdůležitější zvuk v mém světě. Jsem na něj teď tak vyladěný, že přísahám, že bych ho dokázal poznat na míle daleko. Ale ani na jednom nezáleží. Tohle," řekl a vzal můj obličej do dlaní. "Tebe. Tebe si nechám. Ty vždycky budeš moje Bella, jenom budeš trošičku trvanlivější."
Vzdychla jsem a zavřela spokojeně oči, hýčkaná v jeho dlaních.
"Odpovíš mi teď na jednu otázku? Pravdivě, bez ohledu na moje city?" zeptal se.
"Samozřejmě," přitakala jsem okamžitě a překvapeně jsem vykulila oči. Co chce asi vědět?
Pomalu pronesl: "Nechceš být moje žena."
Srdce se mi zastavilo a pak se rozběhlo jako o závod. Na zátylku se mi zaperlil studený pot a ruce mi zledovatěly.
Čekal, sledoval a poslouchal moji reakci.
"O tom se teď bavit nebudeme," zašeptala jsem nakonec.
Sklopil oči, řasy mu vrhaly dlouhé stíny na lícní kosti. Pustil mi obličej a zvedl mou zmrzlou levou ruku. Začal si pohrávat s mými prsty.
"Lámal jsem si hlavu, proč se k tomu takhle stavíš."
Snažila jsem se polknout. "Ani o tom se teď bavit nebudeme," zašeptala jsem.
"Prosím tě, Bello!"
"Pravdu?" zeptala jsem se namáhavě.
"Samozřejmě. Snesu ji, ať je jakákoliv."
Zhluboka jsem se nadechla. "Budeš se mi smát."
Střelil po mně šokovaným pohledem. "Smát? To si nedovedu představit."
"Uvidíš," zamumlala jsem a pak jsem vzdychla. Ve tváři jsem změnila barvu z bílé na šarlatovou v náhlém výbuchu zlosti. "Dobře, fajn! Jsem si jistá, že ti to bude připadat jako úžasný vtip, ale vážně! Je to prostě tak… tak., tak trapné!" přiznala jsem a znovu mu zabořila obličej do prsou.
Nastala krátká odmlka.
"Já tě nechápu."
Zvedla jsem hlavu a rozzlobeně se na něj podívala. Bylo mi tak trapně, že jsem bojovně vyletěla.
"Já taková nejsem, Edwarde. Vdát se hned po střední škole jako nějaká venkovská husička, kterou zbouchnul její kluk! Víš, co by si lidi mysleli? Uvědomuješ si, které máme století? Lidi se prostě neberou v osmnácti! Ne ti chytří, zodpovědní, zralí! To já udělat nemůžu! Taková prostě nejsem…" odmlčela jsem se, jak mi došel dech.
Edward se zamyslel nad mou odpovědí, ale nehnul ani brvou.
"To je všechno?" zeptal se konečně.
Zamrkala jsem. "To nestačí?"
"Nejde tedy o to, že… toužíš hlavně po nesmrtelnosti a já jsem až na druhém místě?"
Ačkoliv jsem čekala, že se bude smát on, najednou jsem sama propukla v hysterický smích.
"Edwarde!" lapala jsem po dechu mezi dvěma prudkými záchvaty chechtotu. "No tohle… a já jsem si vždycky… myslela… že jsi… mnohem… chytřejší než já!"
Vzal mě do náruče a cítila jsem, že se směje se mnou.
"Edwarde," řekla jsem a s trochou úsilí se mi podařilo mluvit srozumitelněji, "věčnost bez tebe pro mě nemá žádnou cenu. Bez tebe bych nechtěla ani jediný den."
"No, to se mi ulevilo," řekl.
"Přesto… se tím nic nemění."
"Ale jsem rád, že už tomu rozumím. Já tvoje stanovisko chápu, Bello, opravdu. Ale byl bych moc rád, kdyby ses snažila nad tím mým aspoň zamyslet."
Mezitím jsem se přestala smát, a tak jsem přikývla a přemohla se, abych se nezačala mračit.
Podíval se na mě hypnotizujícím pohledem svých zlatých očí.
"Víš, Bello, já jsem takový odjakživa. Ve světě, který jsem zažil, už jsem platil za dospělého muže. Tehdy jsem lásku nehledal - ne, na to jsem příliš dychtil po vojenské kariéře; v hlavě jsem měl jenom tu idealizovanou válečnou slávu, kterou tehdy opájeli mladíky, které chtěli naverbovat - ale kdybych našel…" Odmlčel se a naklonil hlavu ke straně. "Chtěl jsem říct, že kdybych našel někoho, ale to není ono. Kdybych našel tebe, nepochybuju o tom, že bych jednal. Byl jsem takový kluk, který by - jakmile by zjistil, že našel tu, kterou hledal - poklekl na koleno a snažil se získat pro sebe její ruku. Chtěl bych tě navěky, ačkoliv by to slovo nemělo zdaleka takové vazby jako dnes."
Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem.
Zírala jsem na něj s očima dokořán vykulenýma.
"Dýchej, Bello," připomněl mi s úsměvem.
Dýchala jsem.
"Chápeš teď moje stanovisko, Bello, aspoň trošičku?"
Na vteřinku jsem ho opravdu dokázala pochopit. Viděla jsem se v dlouhé sukni a krajkové halence se stojáčkem a vlasy vyčesanými nahoru. Viděla jsem Edwarda ve slušivém světlém obleku, jak s kyticí polních květin v ruce sedí vedle mě v zahradní houpačce.
Zavrtěla jsem hlavou a polkla. Vypadalo to jako scéna z knížky Anna ze Zeleného domu.
"Jde o to, Edwarde," řekla jsem roztřeseným hlasem a vyhnula se jeho otázce, "že podle mého názoru se pojmy jako manželství a věčnost nemusí navzájem vylučovat, ale ani nutně doplňovat. A protože momentálně žijeme v tomto světě a tomto století, možná bychom měli jít s dobou, jestli víš, jak to myslím."
"Ale na druhou stranu," opáčil, "čas pro tebe brzy přestane úplně hrát roli. Tak proč by tvoje rozhodování měly ovlivňovat pomíjivé zvyky jedné místní kultury?"
Našpulila jsem rty. "Kdo chce s vlky býti?"
Zasmál se na mě. "Nechci, aby ses vyjádřila tady a teď, Bello. Ale měla by sis vyjasnit všechna pro a proti, nemyslíš?"
"Takže tvoje podmínka…?"
"Stále platí. Já tě chápu, Bello, ale jestli chceš, abych tě proměnil sám…"
"Tá - ram - tadá, tá - ram - tadá," zanotovala jsem šeptem. Měl to být svatební pochod, ale znělo to jako žalozpěv.
* * *