Čas stále utíkal jako o závod.
Noc uplynula v klidu bez špatných snů, a pak přišlo ráno a na mě dolehlo vědomí, že konec školy už je skoro tady. Měla jsem před sebou hromadu učení na závěrečné zkoušky a bylo mi jasné, že za těch pár dnů, které mi zbývají, nemám šanci projít to ani z poloviny.
Když jsem sešla dolů na snídani, Charlie už byl pryč. Na stole nechal ležet noviny, což mi připomnělo, že mám taky něco obstarat. Doufala jsem, že tam ještě najdu tu reklamu na koncert; potřebovala jsem telefonní číslo, abych sehnala ty pitomé lístky. Už mi to nepřipadalo jako prima dárek, když se překvapení prozradilo. Samozřejmě, snažit se překvapit Alici, to nebyl zrovna nejchytřejší nápad.
Chtěla jsem nalistovat rovnou na kulturní stránku, ale mou pozornost upoutal tlustý černý titulek. Rozklepala jsem se strachy, když jsem se sklonila níž a začetla se do úvodníku na první straně.
SEATTLE TERORIZUJE VRAH
Neuplynulo ani deset let od doby, kdy město Seattle přestalo být lovištěm nejmasovějšího sériového vraha v historii Spojených států. Gary Ridgway, vrah z Green River, byl usvědčen z vražd 48 žen.
A dnes se musí sužovaný Seattle vyrovnávat se skutečností, že se v něm možná usadil netvor ještě děsivější.
Policie o současném náporu vražd a zmizení nehovoří jako o práci sériového vraha. Alespoň prozatím. Není ochotná uvěřit, že by takový masakr mohl zavinit jediný člověk. Tento vrah - pokud by to opravdu byla jediná osoba - by musel mít na svědomí řetězec 39 vražd a zmizení jen za poslední tři měsíce. Pro srovnání, Ridgwayovo běsnění, při kterém přišlo o život 48 lidí, se rozložilo do období 21 let. Pokud tyto vraždy spadají na vrub jediného člověka, pak jde o nejkrutější řádění sériového vraha v americké historii.
Policie se ovšem přiklání spíše k teorii, že jde o činnost nějakého gangu. Tuto teorii podporuje už samotný počet obětí a skutečnost, že oběti nejsou vybírány podle žádného zřetelného schématu.
Od Jacka Rozparovače po Teda Bundyho si sérioví vrazi obvykle vybírají své oběti podle věku, pohlaví, rasy nebo určité kombinace všech tří faktorů. Oběti této vlny násilností se věkem pohybují v rozpětí od 15leté vzorné studentky Amandy Reedové k 67letému pošťákovi v důchodu Omaru Jenksovi. Řetězec vražd zahrnuje téměř rovnoměrně 18 žen a 21 mužů. Oběti jsou rasově rozvrstvené: běloši, Afroameričané, Hispánci a Asiaté.
Výběr se zdá náhodný. Zabíjení zřejmě nemá jiný motiv než potěšení ze zabíjení.
Tak proč vůbec uvažovat o sériovém vrahovi?
Protože v modu operandi, jakým byly zločiny spáchány, je tolik podobností, že se nedá vyloučit možnost, že spolu tyto zločiny souvisí. Vrah každou svou oběť zapálil a mrtvoly byly tak ohořelé, že k identifikaci bylo potřeba stomatologických záznamů. Rozsah spálenin by svědčil o použití nějakého druhu katalyzátoru, jakým je třeba benzin nebo alkohol; žádné stopy po katalyzátoru ovšem zatím nebyly nalezeny. Všechna těla byla nedbale pohozena bez jakékoliv snahy o ukrytí.
Ještě děsivější je to, že většina ostatků svědčí o brutálním násilí - kosti byly rozlámané a rozdrcené působením obrovského tlaku -, ke kterému podle ohledávajících lékařů došlo ještě před smrtí obětí. Tyto závěry jsou ovšem poněkud nejisté, vzhledem ke stavu, v jakém byly oběti nalezeny.
Další podobností, která ukazuje na možnost sériového vraha, je to, že u všech těchto zločinů byly dokonale odstraněny veškeré důkazy - kromě samotných ostatků. Na místě činu se nikdy nenašly žádné otisky prstů, žádné stopy pneumatik či cizí vlasy. V případech, kdy šlo o zmizení, nebyl spatřen nikdo podezřelý.
Pak tu máme samotná zmizení - ani ta nesvědčí pro náhodný výběr. Žádná z obětí nemůže být považována za snadný terč. Nebyly to osoby na útěku ani bezdomovci, kteří zmizí tak snadno, že jsou zřídkakdy nahlášeni jako pohřešovaní. Oběti zmizely ze svých domovů, z čtyřpodlažního domu, z fitness studia, ze svatební oslavy. Nejvíce zarážející je asi případ třicetiletého amatérského boxera Roberta Walshe, který se svou přítelkyní navštívil kino; pár minut po začátku filmu si žena všimla, že přítel nesedí na svém místě. Jeho tělo bylo nalezeno jen o tři hodiny později, když byli povoláni hasiči k požáru odpadního kontejneru, vzdáleného třicet kilometrů od kina.
Další společný rys všech vražd: všechny oběti zmizely v noci.
A nejděsivější podobnost? Zvyšující se tempo. V prvním měsíci bylo spácháno šest vražd, ve druhém jedenáct. Jen za posledních 10 dnů se jich odhalilo dvaadvacet. A policie nemá k dopadení viníka ani o krůček blíž, než když bylo objeveno první zuhelnatělé tělo.
Důkazy jsou matoucí, případy děsivé. Zlovolný nový gang, nebo běsnící sériový vrah? Nebo něco jiného, na co policie dosud nepomyslela?
Jenom jediný závěr je nepochybný: Seattlem se plíží něco odporného.
Poslední větu jsem musela číst natřikrát, než mi došlo, že problém je v mých roztřesených rukou.
"Bello?"
Jak jsem byla zabraná do článku, při zvuku Edwardova hlasu, i když byl tichý a ne úplně nečekaný, jsem vyjekla a otočila se.
Opíral se o dveře, obočí stažené. V tu ránu byl u mě a bral mě za ruku.
"Vylekal jsem tě? Promiň. Klepal jsem…"
"Ne, ne," řekla jsem rychle. "Viděl jsi tohle?" ukázala jsem na noviny.
Zamračil se a na čele se mu nadělaly hluboké vrásky.
"Dnešní noviny jsem ještě neviděl. Ale věděl jsem, že se to zhoršuje. Budeme muset něco udělat… a to rychle."
To se mi nelíbilo. Nesnesla jsem ani pomyšlení, že by měl někdo z nich riskovat, a ten, kdo stál za událostmi v Seattlu, mě skutečně začínal děsit. Ale představa, že Volturiovi přijdou sem, byla stejně tak strašlivá.
"Co říká Alice?"
"To je ten problém." Zamračil se ještě víc. "Nic nevidí… ačkoliv jsme si několikrát umínili, že to zkontrolujeme. Začíná ztrácet důvěru. Má pocit, jako by jí toho poslední dobou unikalo příliš mnoho, jako že je něco v nepořádku. Že možná ztrácí schopnost předvídat."
Vykulila jsem oči. "To se může stát?"
"Kdo ví? Studie na tohle téma neexistují… ale já o tom upřímně pochybuju. Tyhle věci se časem zesilují. Podívej se na Ara a Jane."
"Tak co je potom špatně?"
"Splnění proroctví, řekl bych. Pořád čekáme, až Alice něco uvidí, abychom po tom mohli jít… a ona nic nevidí, protože my po tom nemůžeme jít, dokud to ona neuvidí. Takže nás tam nemůže vidět. Možná to budeme muset udělat naslepo."
Otřásla jsem se. "Ne."
"Přežiješ to, když dneska nepůjdeš do školy? Zbývá nám jenom pár dní do závěrečných zkoušek; nic nového už se nedovíme."
"Myslím, že jeden den bez školy vydržím. Co budeme dělat?"
"Chci si promluvit s Jasperem."
Zase Jasper. To bylo zvláštní. V rodině Cullenových stál Jasper vždycky tak trochu stranou, patřil k nim, ale nikdy nebyl v centru dění. Nahlas bych to neřekla, ale měla jsem pocit, že je tam jenom kvůli Alici. Domnívala jsem se, že by následoval Alici kamkoliv, ale že tenhle životní styl mu tak docela neseděl. A protože o něm nebyl stoprocentně přesvědčený, dělalo mu také největší potíže se ho do důsledku držet.
Každopádně jsem nikdy neviděla, že by se Edward cítil na Jasperovi v něčem závislý. Znovu jsem přemítala, jak to myslel, když říkal, že je Jasper odborník. Já jsem o Jasperově původu vlastně ani moc nevěděla, snad jenom to, že žil někde na jihu, než ho Alice našla. Bůhvíproč se Edward jakýmkoliv otázkám na svého nejnovějšího bratra vždycky vyhýbal. A já jsem se před tím vysokým blonďatým upírem, který vypadal jako zamyšlená filmová hvězda, vždycky příliš styděla, abych se ho odvážila přímo zeptat.
Když jsme dojeli k nim domů, našli jsme Carlislea, Esme a Jaspera, jak pozorně sledují zprávy, ačkoliv zvuk měli tak ztlumený, že já jsem tomu nerozuměla. Alice seděla na dolním schodu velkého schodiště, obličej v dlaních a v očích zastrašený výraz. Když jsme vcházeli dovnitř, objevil se v kuchyňských dveřích Emmett. Vypadal naprosto v pohodě. Emmetta nikdy nic nerozházelo.
"Ahoj, Edwarde. Dneska jsi za školou, Bello?" zakřenil se na mě.
"To jsme oba," připomněl mu Edward.
Emmett se zasmál. "Ano, ale u ní je to poprvé za celou střední školu. Mohlo by jí něco utéct."
Edward zvedl oči v sloup, ale jinak svého oblíbeného bratra ignoroval. Hodil Carlisleovi noviny.
"Viděl jsi, že teď zvažují variantu se sériovým vrahem?" zeptal se.
Carlisle vzdychl. "Na CNN o této možnosti celé ráno debatují dva odborníci."
"Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo."
"Pojďme hned," navrhl Emmett s náhlým nadšením. "K smrti se nudím."
Z prvního patra se po schodišti ozvalo zasyčení.
"Je to hrozná pesimistka," zamručel si pro sebe Emmett.
Edward s Emmettem souhlasil. "Jednou budeme muset jít."
Nahoře na schodišti se objevila Rosalie a pomalu scházela dolů. Její obličej byl klidný, bez výrazu.
Carlisle potřásl hlavou. "Jsem znepokojený. Nikdy předtím jsme se do podobných věcí nevměšovali. To není naše starost. Nejsme Volturiovi."
"Nechci, aby sem Volturiovi přišli," namítl Edward. "O to míň máme času, abychom zareagovali."
"A všichni ti nevinní lidé v Seattlu," zašeptala Esme. "Není správné nechat je takhle umírat."
"Já vím," vzdychl Carlisle.
"Aha," řekl Edward prudce a lehce otočil hlavu, aby se podíval na Jaspera. "Na to jsem nepomyslel. Chápu. Máš pravdu, to je určitě ono. No, tím se všechno mění."
Nebyla jsem jediná, kdo na něj zmateně zíral, ale možná jsem byla jediná, kdo se netvářil lehce otráveně.
"Myslím, že bys to měl radši ostatním vysvětlit sám," řekl Edward Jasperovi. "Jaký by to mohlo mít účel?" Edward začal přecházet po místnosti, zíral na podlahu, ponořený do myšlenek.
Neviděla jsem ji vstát, ale najednou byla Alice vedle mě.
"O čem to vykládá?" zeptala se Jaspera. "Co si myslíš?"
Jasperovi se asi nelíbilo, být v centru pozornosti. Zaváhal, pátravě se díval do tváře všem kolem sebe - protože ostatní přistoupili blíž, aby slyšeli, co řekne - a pak se jeho oči zastavily na mně.
"Jsi zmatená," řekl mi velmi tiše svým hlubokým hlasem.
V jeho tvrzení nebyla žádná pochybnost. Jasper poznal, co cítím, co cítí všichni.
"Všichni jsme zmatení," zabručel Emmett.
"Trocha trpělivosti ti neuškodí," opáčil Jasper. "Bella by tomu taky měla rozumět. Je teď jednou z nás."
Jeho slova mě zaskočila. Protože jsem s ním tak málo přicházela do styku, zvláště po svých posledních narozeninách, kdy se mě pokusil zabít, vůbec jsem netušila, že má takovýhle názor.
"Jak moc toho o mně víš, Bello?" zeptal se.
Emmett si teatrálně povzdychl a plácnul sebou na pohovku, aby počkal. Svou netrpělivost ovšem dával okatě najevo.
"Moc ne," přiznala jsem.
Jasper se podíval na Edwarda, který zvedl hlavu a pohlédl mu do očí.
"Ne," odpověděl na jeho myšlenku. "Jsem si jistý, že dovedeš pochopit, proč jsem jí ten příběh nevyprávěl. Ale myslím, že nadešla vhodná chvíle, aby si ho poslechla."
Jasper zamyšleně přikývl, a pak si začal vyhrnovat rukáv svého slonovinově bílého svetru.
Dívala jsem se, zvědavá a zmatená zároveň, a snažila se pochopit, co to dělá. Podržel si zápěstí pod okrajem stínítka lampy vedle sebe, kousek od holé žárovky, a přejel prstem přes vyvýšenou půlměsícovou jizvu na bledé kůži.
Trvalo mi chvilku, než jsem pochopila, proč je mi ten tvar zvláštně povědomý.
"No tohle," vydechla jsem, když mi to došlo. "Jaspere, ty máš přesně stejnou jizvu jako já."
Natáhla jsem ruku. Na mé smetanové kůži byl stříbřitý srpek viditelnější než na jeho alabastrové.
Jasper se slabě pousmál. "Mám hodně jizev, jako je ta tvoje, Bello."
Jeho obličej byl nečitelný, když si rukáv tenkého svetru vyhrnul ještě výš. Zpočátku jsem nedokázala rozpoznat texturu, kterou byla kůže hustě pokrytá. Zakřivené půlměsíce rozeseté křížem krážem přes sebe tvořily jemný vzor, který byl viditelný - jak byl bílý na bílém pozadí - jenom díky jasnému světlu lampy, v kterém vrhal mělké stíny. A pak mi došlo, že ten vzor je tvořen jednotlivými srpečky, jako je ten na jeho zápěstí… ten na mé ruce.
Podívala jsem se zpátky na svou malou, opuštěnou jizvičku - a vzpomněla jsem si, jak jsem k ní přišla. Zírala jsem na obrys Jamesových zubů, navždycky otištěný do mé kůže.
A pak jsem na Jaspera vytřeštila oči a vyhrkla: "Jaspere, co se ti to stalo?"