"Oni budou na vlky střílet?" Hlas mi vyletěl o tři oktávy.
"Co jiného se dá dělat? Co je na tom špatného?" zeptal se a napjatýma očima se mi pátravě díval do obličeje. Cítila jsem se slabá; musela jsem být bělejší než obvykle. "Nestává se z tebe zapřísáhlý ochránce přírody, že ne?"
Nemohla jsem odpovědět. Kdyby se na mě nedíval, dala bych si hlavu mezi kolena. Zapomněla jsem na pohřešované turisty, na krvavé stopy… Nespojila jsem si tyto skutečnosti s tím, co jsem si uvědomila prve.
"Podívej, holčičko, nenech se tím vystrašit. Prostě zůstaň ve městě nebo na silnici - žádné zastávky - ano?"
"Ano," opakovala jsem slabým hlasem.
"Musím jít."
Poprvé jsem se na něj podívala zblízka a viděla, že má k pasu připnutou zbraň a na nohou pohorky.
"Nejdeš na ty vlky, tati, že ne?"
"Musím pomoct, Bells. Ztrácejí se lidé."
Hlas mi zase vystřelil, teď téměř hystericky. "Ne! Ne, nechoď. Je to moc nebezpečné!"
"Musím dělat svou práci, dítě. Nebuď taková pesimistka - nic se mi nestane." Otočil se ke dveřím a podržel je otevřené. "Jdeš?"
Zaváhala jsem, žaludek se mi stále kroutil v nepříjemných otáčkách. Co jsem měla říct, abych ho zastavila? Bylo mi příliš mdlo, abych vymyslela nějaké řešení.
"Bells?"
"Možná je moc brzy, jet do La Push," zašeptala jsem.
"Souhlasím," řekl, vykročil ven do deště a přitom za sebou zavřel dveře.
Jakmile byl z dohledu, padla jsem na podlahu a sklonila hlavu mezi kolena.
Měla bych jít za Charliem? Ale co mu řeknu?
A co bude s Jacobem? Jacob byl můj nejlepší přítel; musela jsem ho varovat. Jestli opravdu je - přikrčila jsem se a přinutila se vyřknout v duchu to slovo - vlkodlak (a já jsem věděla, že je, cítila jsem to), pak na něj lidé budou střílet! Musela jsem to říct jemu a jeho přátelům, že se lidé budou snažit je zabít, jestli budou běhat po lese v podobě obrovských vlků. Musela jsem jim říct, aby toho nechali.
Musejí toho nechat! Charlie byl venku v lese. Sejde jim na tom? Přemítala jsem… Až doteď mizeli pouze cizinci. Znamenalo to něco, nebo to byla jenom náhoda?
Musela jsem věřit, že alespoň Jacobovi na tom sejde.
Ať tak či tak, musela jsem ho varovat.
Nebo… nemusela?
Jacob byl můj nejlepší přítel, ale byl také příšera? Skutečná? Zlá? Měla bych ho varovat, jestli on a jeho přátelé jsou… vrazi? Jestli venku chladnokrevně pobíjejí nevinné turisty? Jestli jsou skutečně ve všech ohledech jako ty nestvůry z hororů, nebude špatnost je chránit?
Nevyhnutelně jsem musela porovnat Jacoba a jeho přátele s Cullenovými. Objala jsem si pažemi hruď, abych zakryla tu díru, zatímco jsem o nich přemýšlela.
Jasně, o vlkodlacích jsem nic nevěděla. Čekala bych něco podobného jako ve filmech - velká chlupatá, napůl lidská stvoření nebo tak něco - kdybych vůbec něco čekala. Takže jsem nevěděla, co je nutí lovit, jestli hlad nebo žízeň po krvi nebo jenom touha zabíjet. To se pak těžko porovnává.
Ale nemohlo to být horší než to, co podstupovali Cullenovi ve své snaze chovat se bezúhonně. Myslela jsem na Esme - bylo mi do breku, když jsem si představila její laskavý, líbezný obličej - a jak si přes veškerou svou mateřskost a lásku musela držet nos a celá zahanbená přede mnou utéct, když jsem krvácela. Nemohlo to být těžší než tohle. Myslela jsem na Carlislea, jak jedno století za druhým bojoval sám se sebou, aby se naučil nevnímat krev, aby mohl zachraňovat životy jako lékař. Nic nemohlo být těžší než tohle.
Vlkodlaci si zvolili jinou cestu.
A co bych si teď měla zvolit já?