close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 13. pokračování

22. ledna 2010 v 18:39 |  Zatmění /Stephenie Meyer
Peter mi vyprávěl o svém novém životě s Charlottou, vyprávěl mi o možnostech, o jakých se mi nikdy ani nesnilo. Říkal, že za pět let nesvedli jedinou bitvu, ačkoliv na severu potkali mnoho dalších. Dalších, kteří spolu dokázali vycházet bez neustálých svárů.
Stačil jediný rozhovor, aby mě přesvědčil. Byl jsem připravený odejít a docela se mi ulevilo, že nebudu muset Mariu zabít. Byl jsem jejím společníkem stejně dlouho, jako jsou spolu Carlisle s Edwardem, ale pouto mezi námi nebylo nikdy ani zdaleka tak silné. Když žiješ jenom pro boj, pro krev, tak vztahy, které si vytváříš, jsou slabé a je snadné je rozbít. Odešel jsem, ani jsem se neohlédl.
Pár let jsem cestoval s Peterem a Charlottou a učil se, jaké to je žít v tomhle novém, poklidnějším světě. Ale deprese neodeznívala. Nechápal jsem, co to se mnou je, dokud si Peter nevšiml, že se to zhorší pokaždé, když se vrátím z lovu.
Přemýšlel jsem nad tím. Za tolik let zabíjení a krveprolévání jsem ztratil téměř veškerou svou lidskost. Byl jsem nepochybně noční můra, stvůra nejhoršího ražení. Přesto pokaždé, když jsem našel další lidskou oběť, cítil jsem slabé bodnutí vzpomínky na ten původní život. Když jsem se díval, jak vykulí oči v údivu nad mou krásou, viděl jsem v duchu Mariu a ty druhé dvě a vybavilo se mi, jak jsem je vnímal tu poslední noc, kdy jsem ještě byl Jasper Whitlock. Bylo to pro mě silnější - tahle vypůjčená paměť - než pro kohokoliv jiného, protože jsem dokázal cítit všechno, co cítila má kořist. A když jsem je zabíjel, prožíval jsem jejich emoce.
Na vlastní zkušenost jsi poznala, jak dokážu emocemi lidí kolem sebe manipulovat, Bello, ale nevím, jestli si uvědomuješ, jak pocity v místnosti zasahují mě. Prožívám každý den v ovzduší emocí. Během prvního století svého života jsem žil ve světě krvelačné pomsty. Mým stálým společníkem byla nenávist. To trochu polevilo, když jsem opustil Mariu, ale stále jsem musel prožívat hrůzu a strach své kořisti.
Začalo to být příliš.
Deprese se zhoršila a já jsem od Petera a Charlotty utekl. I když byli civilizovaní, necítili tu samou averzi jako já. Oni chtěli jenom mír bez boje. Já jsem měl po krk všeho zabíjení - zabíjení kohokoliv, i obyčejných smrtelníků.
Přesto jsem s tím nemohl přestat. Jakou jsem měl jinou možnost? Snažil jsem se nezabíjet tak často, ale pak moje žízeň příliš narostla a já jsem to nevydržel. Po století okamžitého ukájení mi sebeovládání najednou připadalo… jako výzva. Stále v tom nejsem dokonalý."
Jasper byl zabraný do příběhu stejně jako já. Překvapilo mě, když jeho zasmušilý výraz přešel do poklidného úsměvu.
"Byl jsem ve Philadelphii. Byla bouřka a já jsem byl přes den venku - na což jsem nebyl zvyklý a ještě mi to tak úplně nesedělo. Věděl jsem, že když zůstanu stát na dešti, upoutám na sebe pozornost, a tak jsem se šel schovat do poloprázdného bufetu. Oči jsem měl dost tmavé, takže nebyly nápadné, ovšem na druhou stranu to znamenalo, že mám žízeň, a to mi trochu dělalo starosti.
Byla tam - samozřejmě už na mě čekala." Zasmál se. "Jakmile jsem vstoupil, seskočila z vysoké židličky u baru a šla přímo ke mně.
Zarazilo mě to. Nebyl jsem si jistý, jestli nechce zaútočit. Jinak jsem si její chování ani neuměl vysvětlit. Ale ona se usmívala. A ty emoce, které z ní vyzařovaly, se nepodobaly ničemu, co jsem do té doby poznal.
'Nechal jsi mě dlouho čekat,' řekla."
Nevšimla jsem si, že si Alice mezitím zase přišla stoupnout vedle mě.
"A ty jsi sklonil hlavu, jako slušně vychovaný jižanský džentlmen, a řekl: 'Promiňte, slečno.'" Alice se při té vzpomínce zasmála.
Jasper se na ni usmál. "Natáhla jsi ruku a já jsem tě za ni vzal a vůbec mě nenapadlo přemýšlet, co to dělám. Poprvé po téměř století jsem pocítil naději."
Jasper vzal při těch slovech Alici za ruku.
Alice se usmála. "Mně se prostě ulevilo. Myslela jsem si, že už se nikdy neukážeš."
Dlouho se na sebe usmívali a pak se Jasper podíval zpátky na mě. Ten něžný výraz mu v očích zůstal.
"Alice mi vyprávěla, že viděla Carlislea a jeho rodinu. Nechtělo se mi ani věřit, že by taková existence byla možná. Ale Alice ve mně vzbudila optimismus. Tak jsme je šli najít."
"A vyděsit k smrti," dodal Edward a vyvalil na Jaspera oči. Pak se otočil ke mně, aby mi to vysvětlil. "Odjeli jsme s Emmettem na lov. Vtom se tady objeví Jasper, celý zjizvený z bitev, a vleče tuhle mrňavou potvůrku" - šťouchl hravě do Alice -, "která tady všechny pozdraví jménem, všechno o nich ví a chce vědět, do kterého pokoje se může nastěhovat."
Alice s Jasperem se harmonicky zasmáli, soprán a bas.
"Když jsem přijel domů, všechny svoje věci jsem měl v garáži," pokračoval Edward.
Alice pokrčila rameny. "Z tvého pokoje byl nejlepší výhled."
Všichni se teď zasmáli společně.
"To je hezký příběh," řekla jsem.
Tři páry očí se na mě podívaly, jako bych se pomátla na rozumu.
"Myslím tu poslední část," bránila jsem se. "Ten šťastný konec s Alicí."
"Alice všechno změnila," souhlasil Jasper. "Tohle je ovzduší, které mám rád."
Ale ta dočasná změna v napjaté atmosféře nemohla dlouho vydržet.
"Armáda," zašeptala Alice. "Proč jsi mi to neřekl?"
Ostatní zase zbystřili pozornost a upřeli oči na Jaspera.
"Myslel jsem, že si ty příznaky určitě špatně vysvětluju. Protože kde je tady motiv? Proč by chtěl v Seattlu někdo vytvořit armádu? Tady není žádná historie, žádná vendeta. Nedává to žádný smysl ani z dobyvatelského hlediska; nikdo si to město nenárokuje. Nomádi jím procházejí, ale není nikdo, kdo by o ně bojoval. Nikdo, před kým by se muselo bránit.
Ale tohle už jsem zažil, a žádné jiné vysvětlení pro to nemám. V Seattlu je armáda novorozených upírů. Podle mého odhadu jich není ani dvacet. Těžké je na tom to, že jsou naprosto necvičení. Ten, kdo je stvořil, je prostě pustil, ať si volně běhají. Situace se ještě zhorší, a nebude trvat dlouho a vloží se do toho Volturiovi. Vlastně mě překvapuje, že to nechali zajít tak daleko."
"Co máme dělat?" zeptal se Carlisle.
"Jestli se chceme vyhnout zásahu ze strany Volturiových, budeme muset ty novorozené zničit sami, a musíme to udělat velmi brzy." Jasperův obličej se zachmuřil. Když jsem teď znala jeho příběh, dovedla jsem pochopit, jak ho celá záležitost musí trápit. "Můžu vás naučit, jak na to. Ve městě to nebude snadné. Ti mladí se o utajení nestarají, ale my budeme muset. Budeme proti nim v nevýhodě. Ale mohli bychom je vylákat ven."
"Možná nebudeme muset." Edwardův hlas byl ponurý. "Připadá tady ještě někomu jinému, že jediná možná hrozba v kraji, která by volala po vytvoření armády… jsme my?"
Jasper přimhouřil oči; Carlisle je šokovaně vytřeštil.
"Tanyina rodina je taky blízko," namítla Esme pomalu, neochotná přijmout Edwardova slova.
"Ti novorození neběsní v Anchorage, Esme. Myslím, že se musíme zamyslet nad možností, že tím terčem jsme my."
"Nejdou po nás," trvala na svém Alice a pak se odmlčela. "Nebo… nevědí, že jdou. Ještě ne."
"Co je?" zeptal se Edward zvědavě a napjatě. "Co si vybavuješ?"
"Útržky," odpověděla Alice. "Když se snažím podívat, co se děje, nevidím jasnou představu, nic konkrétního. Ale pořád mám tyhle zvláštní záblesky. Nestačí to, abych pochopila jejich smysl. Je to, jako kdyby někdo ovlivňoval jejich mysl, manipuloval s nimi z jedné činnosti ke druhé tak rychle, že to prostě nedokážu pořádně vidět…"
"Nerozhodnost?" zeptal se Jasper nevěřícně.
"Já nevím…"
"To není nerozhodnost," zavrčel Edward. "To je znalost. Za tím stojí někdo, kdo ví, že nic neuvidíš, dokud nepadne rozhodnutí. Někdo, kdo se před námi skrývá. Hraje si s výpadky ve tvém vidění."
"Kdo by to mohl vědět?" zašeptala Alice.
Edwardovy oči byly tvrdé jako led. "Aro tě zná tak dobře, jako se znáš sama."
"Ale to bych viděla, kdyby se rozhodli přijít…"
"Neviděla, pokud si nechtějí špinit ruce."
"A co když někdo prokazuje laskavost," navrhla Rosalie. Bylo to poprvé za celou dobu, co promluvila. "Někdo z jihu… někdo, kdo už se dostal do křížku s pravidly. Někdo, kdo měl být zničen, ale dostal druhou šanci - pokud se postará o jeden malý problém… To by vysvětlovalo netečnou reakci Volturiových."
"Proč?" zeptal se Carlisle, stále šokovaný. "Volturiovi nemají žádný důvod…"
"Bylo to tam," nesouhlasil Edward tiše. "Překvapuje mě, že to přišlo takhle brzy, protože ty ostatní myšlenky byly silnější. Aro v duchu viděl, jak stojíme s Alicí po jeho boku, každý z jedné strany. Přítomnost a budoucnost, skutečná vševědoucnost. Síla té představy ho opájela. Myslel bych si, že mu bude trvat mnohem déle, než se toho plánu vzdá - tak moc to chtěl. Ale byla tam taky myšlenka na tebe, Carlisle, na naši rodinu, která se rozrůstá a nabývá na síle. Žárlivost a strach: ty… nemáš sice víc, než má on, přesto máš něco, po čem on touží. Snažil se na to nemyslet, ale nedokázal to úplně skrýt. Myšlenka na vykořenění konkurence v jeho hlavě byla; kromě jejich vlastní je naše skupina tou největší, jakou kdy našli…"
Zírala jsem mu zděšeně do obličeje. Tohle mi nikdy neřekl, ale věděla jsem, proč mi to zamlčel. Teď jsem si ten Arův sen dokázala představit. Edward s Alicí v černých rozevlátých róbách se vznášejí Arovi po boku, s očima chladnýma a krvavě rudýma…
Carlisle mě vyrušil z té noční můry. "Jsou příliš oddaní svému poslání. Sami pravidla nikdy neporušují. To by se příčilo všemu, co vytvořili."
"Můžou nakonec uklidit. Dvojitá zrada," pronesl Edward ponurým hlasem. "Jako kdyby se nic nestalo."
Jasper se naklonil dopředu a zavrtěl hlavou. "Ne, Carlisle má pravdu. Volturiovi neporušují pravidla. Navíc je to příliš nepořádné. Tahle… osoba, tahle hrozba - nemá vůbec ponětí, co dělá. Začátečník, na to bych přísahal. Nevěřím, že za tím stojí Volturiovi. Ale brzy se do toho vloží."
Všichni se na sebe podívali, jako přimrazení napětím a úzkostí.
"Tak pojďme," skoro zařval Emmett. "Na co čekáme?"
Carlisle s Edwardem si vyměnili dlouhý pohled. Edward přikývl.
"Budeš nás to muset naučit, Jaspere," rozhodl Carlisle nakonec. "Jak je zničit." Pronesl ta slova se zachmuřenou odhodlaností, ale na očích jsem mu viděla, jakou cítí bolest. Nikdo nenáviděl násilí víc než Carlisle.
Něco mi na tom nesedělo, ale nedokázala jsem na to ukázat prstem. Byla jsem otupělá, zděšená, k smrti vystrašená. A přesto jsem podvědomě tušila, že mi uniká něco důležitého. Něco, co by do toho chaosu vneslo nějaký smysl. Co by ho vysvětlilo.
"Budeme potřebovat pomoc," řekl Jasper. "Myslíš, že Tanyina rodina bude ochotná…? Dalších pět dospělých upírů by znamenalo veliký rozdíl. A pak Kate a Eleazar, ti by pro nás byli obzvlášť velkou posilou. S jejich pomocí by to byla skoro hračka."
"Zeptáme se," odpověděl Carlisle.
Jasper mu podal mobilní telefon. "Máme naspěch."
Nikdy jsem neviděla Carlisleův vnitřní klid tak otřesený. Vzal si telefon a přešel k oknům. Vytočil číslo, podržel si telefon u ucha a druhou rukou se opřel o sklo. Zíral ven do mlhavého rána s bolestným mnohoznačným výrazem.
Edward mě vzal za ruku a přitáhl mě k bílé pohovce. Posadila jsem se vedle něj a dívala se mu do obličeje, zatímco on sledoval Carlislea.
Carlisleův hlas byl tichý a rychlý, těžko srozumitelný. Slyšela jsem, jak pozdravil Tanyu a pak rychle vysvětlil situaci, tak spěšně, že jsem tomu moc nerozuměla, ačkoliv jsem pochopila, že aljašské upírky už se také doslechly o tom, co se děje v Seattlu.
Pak se v Carlisleově hlasu něco změnilo.
"Ach tak," řekl a hlas mu překvapením zesílil. "To jsme netušili… že to Irina bere takhle."
Edward vedle mě zasténal a zavřel oči. "Zatraceně. Zatracený Laurent, kéž by se propadl až do nejhlubšího pekla, kam stejně patří."
"Laurent?" zašeptala jsem a z obličeje mi vymizela krev, ale Edward neodpověděl, soustředěný na Carlisleovy myšlenky.
Vzpomínka na mé krátké setkání s Laurentem letos brzy na jaře rozhodně nepatřila k těm, které v mysli časem vyblednou nebo je překryje něco jiného. Stále jsem si pamatovala každé slovo, které pronesl, než ho Jacob a jeho smečka vyrušili.
Vlastně jsem sem přišel, abych jí prokázal službu…
Victoria. Laurent byl její první tah - poslala ho na obhlídku, aby viděla, jak těžké bude dostat se ke mně. Nepřežil setkání s vlky, aby jí o tom podal zprávu.
Ačkoliv si po Jamesově smrti udržel staré vazby s Victorií, také si vytvořil nová pouta a nové vztahy. Odešel žít k Tanyině rodině na Aljašku - Tanya je ta nazrzlá blondýnka. V upířím světě to byli nejbližší přátelé Cullenových, prakticky vzdálení příbuzní. Laurent s nimi před svou smrtí strávil skoro rok.
Carlisle stále mluvil, jeho hlas nebyl tak docela prosebný. Přesvědčivý, ale s podtónem. Pak ten podtón najednou nad přesvědčivostí zvítězil.
"To nepřipadá v úvahu," odmítl odměřeným hlasem. "Máme příměří. Oni ho neporušili, ani my to neuděláme. Mrzí mě, když slyším, že… Samozřejmě. Budeme si muset poradit, jak nejlépe umíme, sami."
Carlisle sklapl telefon, aniž čekal na odpověď. Dál zíral do mlhy.
"Co se děje?" zamručel Emmett k Edwardovi.
"Irina se s naším přítelem Laurentem zapletla víc, než jsme tušili. Má na vlky spadeno za to, že ho zničili, aby zachránili Bellu. Chce -" Odmlčel se a podíval se na mě.
"Pokračuj," vybídla jsem ho, jak nejlhostejněji jsem dovedla.
Zamračil se. "Chce pomstu. Zničit smečku. Když jim to dovolíme, přijdou nám na pomoc."
"Ne!" vyjekla jsem.
"Neboj se," uklidňoval mě rozpačitým hlasem. "S tím by Carlisle nikdy nesouhlasil." Zaváhal, pak vzdychl. "Ani já ne. Laurent si to zasloužil" - ta slova skoro zavrčel - "a já za to vlkům stále vděčím."
"To není dobré," řekl Jasper. "Šance jsou příliš vyrovnané. Budeme mít převahu v dovednosti, ale ne v počtu. Vyhrajeme, ale za jakou cenu?" Střelil napjatým pohledem k Alici a zase pryč.
Chtělo se mi nahlas vykřiknout, když mi došlo, jak to Jasper myslel.
Vyhrajeme, ale taky prohrajeme. Někdo nepřežije.
Rozhlédla jsem se dokola po jejich tvářích - Jasper, Alice, Emmett, Rose, Esme, Carlisle… Edward - byli to členové mé rodiny.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama