close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 15. pokračování

23. ledna 2010 v 8:35 |  Rozbřesk - Kniha 2. /Jacob
"Zdá se mi to tak nějak…úplné, když jsi tady, Jacobe. Jakoby byla celá moje rodina pohromadě. Myslím, že takové to nejspíš je - nikdy předtím jsem velkou rodinu neměla. Je to hezký." Asi tak na půl vteřiny se usmála. "Ale prostě není celá, když tady nejsi."
"Nikdy nebudu součástí tvé rodiny, Bello."
Mohl jsem být. Byl bych v tom dobrej. Ale to byla jen vzdálená budoucnost, která zemřela dlouho předtím, než vůbec dostala šanci žít.
"Vždycky jsi byl součástí mé rodiny," nesouhlasila.
Zaskřípal jsem zuby. "To je pěkně mizerná odpověď."
"Jaká by byla ta dobrá?"
"Co třeba:´Jacobe, vyžívám se v tvé bolesti.´"
Cítil jsem, jak sebou trhla.
"Tohle by si radši?" zašeptala.
"Přinejmenším je to jednodušší. Mohl bych to pochopit. Mohl bych se s tím vyrovnat."
Ohlédl jsem se na její tvář najednou tak blízkou té mojí. Oči měla zavřené a čelo nakrčené. "Sešli jsme z cesty, Jaku. Mimo rovnováhu. Jsi předurčený být součástí mého života - cítím to a stejně tak ty." Na vteřinu se odmlčela, aniž by otevřela oči - jako kdyby čekala, jestli to popřu. Když jsem nic neřekl, pokračovala. "Ale ne takhle. Něco jsme udělali špatně. Ne. Já udělala. Udělal jsem něco špatně a sešli jsme z cesty…"
Hlas jí selhal a zamračení na její tváří pomalu odeznívalo, dokud z něj nezbyly jen malé vrásky v koutcích jejích rtů. Čekal jsem, až nasype další sůl do mých ran, ale z hrdla se jí vyloudilo jen slabé zachrápání.
"Je vyčerpaná," zašeptal Edward. "Byl to dlouhý den. Namáhavý den. Domníval jsem si, že by měla jít spát dříve, ale čekala na tebe."
Nepodíval jsem se na něj.
"Seth říkal, že jí to zlomilo další žebro."
"Ano. Ztěžuje jí to dýchání."
"Ohromný."
"Dej mi vědět, kdyby se znovu rozpálila."
"Jo."
Na ruce, která se nedotýkala té mojí, měla stále husí kůži. Sotva jsem zvedl hlavu, abych se podíval po přikrývce, když Edward popadl deku přehozenou přes opěrku pohovky a mrsknul s ní tak, že se rozprostřela přes Bellu.
Občas čtení myšlenek ušetřilo spoustu času. Například bych možná nemusel vznášet žádná obvinění ohledně toho, co se dělo s Charliem. Ten bordel. Edward by prostě úplně přesně slyšel, jak vzteklý-
"Ano," souhlasil. "Není to dobrý nápad."
"Tak proč?" Proč Bella řekla otci, že se uzdravuje, když ho to v budoucnosti učiní ještě víc nešťastným?
"Nemůže snést jeho obavy."
"Takže je lepší-"
"Ne. Není to lepší. Ale nebudu jí teď nutit dělat cokoli, co by ji učinilo nešťastnou. Cokoli se přihodí, tohle jí pomáhá cítit se lépe. Zbytkem se budu zabývat později."
To neznělo správně. Bella by prostě neodsunovala Charlieho bolest na později, aby pak musel čelit něčemu jinému. Rovnou úmrtí. To nebyla ona. Jak jsem ji znal, určitě musela mít nějaký jiný plán.
"Je si opravdu jistá, že bude žít," řekl Edward.
"Ale ne jako člověk," namítl jsem.
"Ne, ne jako člověk. Ale stejně doufá, že Charlieho znovu uvidí."
No ne, stávalo se to pořád lepším a lepším.
"Vidět. Charlieho." Konečně jsem se na něj podíval. "Potom. Vidět Charlieho, když bude celá jiskřivě bílá s jasně rudýma očima. Nejsem pijavice, takže mi možná něco uniklo, ale Charlie vypadá jako trochu divná volba pro první jídlo."
Edward si povzdechl. "Ví, že nebude moci být v jeho blízkosti alespoň rok. Myslí si, že to může oddalovat. Říct Charliemu, že jede do specializované nemocnice na druhé straně světa. Zůstat s ním v kontaktu přes telefon…"
"To je šílený."
"Ano."
"Charlie není blbej. Dokonce i kdyby ho nezabila, všiml by si rozdílu."
"S tímhle tak trochu počítá."
Nepřestával jsem na něj zírat, čekajíc na vysvětlení.
"Samozřejmě nebude stárnout, takže to bude časově omezené, dokonce i když Charlie přijme její výmluvu na všechny ty změny." Mírně se usmál. "Vzpomínáš si, jak si se jí pokoušel povědět o své přeměně? Jak jsi ji přiměl hádat?"
Volnou ruku jsem sevřel v pěst. "Řekla ti o tom?"
"Ano. Objasňovala svůj… nápad. Jak vidíš, není jí dovoleno říct Charliemu pravdu - bylo by to pro něj velice nebezpečné. Ale je to chytrý, praktický muž. Bella si myslí, že Charlie přijde se svým vlastním vysvětlením. A předpokládá, že bude mylné." Edward si odfrkl. "Přece jenom jen stěží zapadáme do tradičného upířího vzorce. Charlie si o nás vytvoří svůj vlastní špatný předpoklad, tak jako ona na začátku, a my ho v tom necháme. Bella si myslí, že ho bude moci vídat… čas od času."
"Šílený," zopakoval jsem.
"Ano," souhlasil znovu.
Bylo od něj slabošské nechat jí dělat si v tomhle co chtěla, jen aby ji udržel šťastnou. To neskončí dobře.
Což mě přimělo myslet si, že nejspíš neočekával, že přežije, aby mohla otestovat svůj praštěný plán. Uklidňoval ji, aby mohla být spokojená ještě o trochu déle.
Například čtyři další dny.

"Vypořádám se s čímkoli, co nastane," zašeptal a odvrátil obličej stranou tak, že už jsem nemohl vidět jeho odraz. "Nebudu ji teď působit bolest."

"Čtyři dny?" zeptal jsem se.
Nevzhlédl. "Přibližně."
"A potom co?"
"Co přesně máš na mysli?"
Myslel jsem na to, co říkala Bella. O tom, že ta věc byla hezky těsně zabalená v něčem silném, něčem jako upíří kůže. Takže jak to bude fungovat? Jak to dostanou ven?
"Z toho nepatrného průzkumu, který jsme byli schopni učinit, se zdá, že nestvůry používají vlastní zuby, aby unikly z dělohy," zašeptal.
Odmlčel jsem se, abych polknul žluč, která se mi nahnala do krku.
"Průzkumu?" zeptal jsem se tiše.
"To proto tu nikde poblíž nevídáš Jaspera a Emmett. Přesně to teď dělá Carlisle. Snažíme se pomocí toho, s čím jsme tady přišli do styku, rozluštit starověké příběhy a pověry jak nejvíce je to jen možné. Hledáme něco, co by nám mohlo pomoci předpovědět budoucí chování toho stvoření."
Příběhy? Pokud o tom existují pověry, tak…
"Tak potom tahle věc není první svého druhu?" zeptal se Edward, předvídajíc můj dotaz. "Možná. Je to všechno velice útržkovité. Pověsti mohly být jednoduše výsledkem strachu a představivost. Ačkoli…" - zaváhal - "vaše pověsti jsou pravdivé, nebo ne? Třeba jsou i tyto. Zdají se být lokalizované, propojené…"
"Jak jste našli…?"
"V Jižní Americe jsme narazili na jednu ženu. Byla vychována ve zvyklostech svého lidu. Slyšela varování o takových stvořeních, staré příběhy předávané z generace na generaci."
"Jaké varování?" zašeptal jsem.
"Že to stvoření musí být bezodkladně zabito. Předtím než by mohlo získat příliš mnoho síly."
Přesně jak si Sam myslel. Měl snad pravdu?
"Samozřejmě, jejich legendy také říkají to samé o nás. Že musíme být zničeni. Že jsme bezcitní vrazi."
Dvě ku dvěma.

Edward se pro sebe krátce, tvrdě zasmál.
"Co jejich příběhy říkají o… matkách?"
Obličej mu zahalila vlna nekonečného utrpení, a když jsem ucuknul před jeho bolestí, věděl jsem, že se nechystal dát mi odpověď. Pochyboval jsem, jestli by vůbec dokázal promluvit.
Byla to Rosalie, - která od Bellina usnutí byla tak nehybná a tichá, že jsem na její přítomnost téměř zapomněl - kdo mi odpověděl.
Z krku jí vyšel pohrdavý zvuk. "Samozřejmě že nikdo nepřežil," řekla. Nikdo nepřežil, přímé a bezcitné. "Porodit uprostřed nákazami zamořeném močálu se šamanem kreslícím ti slinami přes obličej kříže, aby zahnal zlé duše, nikdy nebyl zrovna ten nejbezpečnější způsob. Dokonce i normální porod skončil v půlce případů špatně. Nikdo z nich neměl to co tohle dítě - opatrovatele s představami, co dítě potřebuje, snažící se seznámit s těmito specifickými potřebami. Doktora s naprosto unikátními znalostmi upíří podstaty. Plán, jak pomoci dítěti na svět tak bezpečně, jak jen to půjde. Jed, který napraví všechno, co se pokazí. Dítě bude v pořádku. Ty ostatní matky by pravděpodobně přežily, kdyby tohle všechno měly - kdyby v první řadě vůbec existovaly. O čemž silně pochybuji." Opovržlivě si odfrkla.
Dítě, dítě. Jakoby to bylo všechno, na čem záleželo. Bellyn život pro ni byl nepodstatný detail - bylo přece tak snadné ho ukončit.
Edwardův obličej dostal barvu čistého sněhu. Prsty na rukou zkroutil do tvaru pařátů. Naprosto samolibě a lhostejně se na své židli otočila zády k němu. Přikrčil se.
Nech to na mě, navrhl jsem.
Zastavil se a zvedl obočí.
Tiše jsem odlepil svoji psí misku ze země a rychlým, silným švihem zápěstí ji zezadu hodil bloncce na hlavu ta tvrdě, že se - s ohlušujícím prásknutím - zmáčkla na placku, předtím než se odrazila zpátky do místnosti, narazila do sloupu a zastavila se u paty schodiště.
Bella sebou škubla, ale neprobudila se.
"Pitomá blondýna," zamručel jsem.
Rosalie pomalu otočila hlavu a oči jí plály hněvem.
"Dostal. Jsi. Mi. Jídlo. Do. Vlasů."
To sem teda udělal.
Odtáhl jsem se od Belly, tak abych s ní nezatřásl, a rozesmál se tak nesnesitelně, až mi z očí začaly vytékat slzy. Zpoza gauče jsem slyšel, jak se ke mně přidal Alicin zvonivý smích.
Přemítal jsem, proč Rosalie nezaútočila. Tak trochu jsem to předpokládal. Ale potom jsem si uvědomil, že můj smích probudil Bellu, napříč tomu že prospala ten opravdový rámus.
"Co je tady tak vtipného?" zamumlala.
"Dostal jsem jí jídlo do vlasů," řekl jsem jí, znovu se škodolibě chechtající.
"Na tohle nezapomenu, pse," zasyčela Rosalie.
"Není tak těžký vymazat blondýnce paměť," odporoval jsem. "Stačí ji fouknout do ucha."
"Pořiď si nějaký nový vtipy," odsekla.
"No tak, Jaku. Nech Rose -" Bella se zasekla uprostřed věty a sípavě se nadechla. V tom stejném okamžiku se přese mě nakláněl Edward, odhrnujíc přikrývku pryč. Zdálo se, že má křeče, záda prohnutá nad sedačkou.
"Jenom se," zafuněla, "protahuje."

Rty měla bílé, zuby pevně zaťaté, jakoby se snažila udržet v sobě křik.
Edward jí položil ruce na tváře.
"Carlisle?" zavolal napjatým, tlumeným hlasem.
"Tady jsem," ohlásil se doktor. Ani jsem neslyšel, že přišel.
"Fajn," řekla Bella, stále těžce a mělce dýchající. "Myslím, že už je konec. Ubohý miminko, nemá dost místa, to je všechno. Pořád roste."
Bylo opravdu těžké snášet ten milující tón, který používala na popisování té věci, která ji ničila. Obzvláště pak po Rosaliině bezohlednosti. Nutilo mě to přát si, abych po Belle mohl taky něco hodit.
Svými dalšími slovy mi náladu nezvedla. "Víš, že mi připomíná tebe, Jaku," řekla -
láskyplným tónem - stále lapající po dechu.
"Nepřirovnávej mě k té věci," procedil jsem skrz zuby.
"Myslela jsem jen ten prudký růst," řekla, dívajíc se jako bych ranil její city. Fajn. "Taky jsi se tak rychle vytáhl. Skoro jsem viděla, jak jsi byl minutu od minuty vyšší. S ním je to stejné. Roste tak rychle."
Kousl jsem se do jazyka, abych si zabránil říct, co jsem říct chtěl - nijak těžký, vzhledem k tomu že jsem cítil v puse krev. Samozřejmě že se to uzdraví ještě předtím, než vůbec polknu. Přesně to by Bella potřebovala. Být silná jako já, být schopná se léčit…
Už snadněji se nadechla a uvolnila se zpátky do pohovky, její tělo sláblo.
"Hmm," zamumlal Carlisle. Vzhlédl jsem a narazil na jeho oči.
"Co?" požadoval jsem vysvětlení.
Edward naklonil hlavu stranou, jakoby uvažoval nad Carlisleovými myšlenkami.
"Víš, že jsem se zajímal o genetickou strukturu plodu, Jacobe. O jeho chromozomy."
"A co s tím?"
"No, zapojením vašich podobností do uvažování-"
"Podobností?" zavrčel jsem, neoceňujíc to množné číslo.
"Prudký růst a skutečnost, že Alice nemůže vidět ani jednoho z váš."
Cítil jsem, jak se můj výraz stával prázdným. Na tu druhou jsem úplně zapomněl.
"Uvažoval jsem, jestli to znamená, že máme odpověď. Jestli jsou podobnosti zakořeněny v genech."
"Dvacet čtyři párů," zamumlal bez dechu Edward.
"To nemůžete vědět."
"Ne. Ale je zajímavé o tom uvažovat," řekl Carlisle klidně.
"Jo. Je to jednoduše fascinující."
Opět se ozvalo Bellino slabé chrápání, patřičně zdůrazňující moji jízlivost.
Ta myšlenka je okamžitě pohltila a rozhovor na téma genetiky rychle došel k bodu, kde jediná slova, kterým jsem rozuměl, byla to a a. A samozřejmě moje vlastní jméno. Alice se k nim připojila, sem tam přidajíc poznámku svým švitořivým hláskem.
Dokonce i když mluvili o mě, nepokoušel jsem se pochopit závěry, které si vyvodili. Měl jsem na mysli jiné věci. Několik skutečností, které jsem si zkoušel urovnat.
Skutečnost jedna, Bella řekla, že ta stvůra byla chráněná něčím tak silným jako upíří kůže, něčím příliš neprostupným pro ultrazvuk, příliš tvrdým pro jehly. Fakt dva, Rosalie řekla, že měli plán, jak bezpečně pomoci dítěti na svět. Skutečnost tři, Edward řekl, že - v pověrách - si ostatní potvory jako byla tahle prokousávaly cestu ven skrz jejich vlastní matky.
Otřásl jsem se.
Dávalo to tak nějak zvráceně smysl, protože skutečnost čtyři, moc věcí se skrz něco tak silného jako byla upíří kůže, prokousat nedokázalo. Zuby téhle poloviční obludky - podle pověr - byly silné dost. Stejně tak moje zuby.
A zuby upírů.
Bylo těžké přehlídnout očividné, ale zoufale jsem si přál, abych mohl. Protože jsem měl dost dobrou představu, jak přesně Rosalie plánovala tu věc dostat bezpečně ven.






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama