close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 15. Tik tak tik tak tik tak

23. ledna 2010 v 8:34 |  Rozbřesk - Kniha 2. /Jacob

Hej, Jaku! Myslel jsem, že si říkal, že mě potřebuješ za soumraku. Jak to že jsi nepřinutil Leah vzbudit mě předtím, než odpadla?

No protože jsem tě nakonec nepotřeboval. Pořád jsem v pohodě.

Vyrazil na severní půlku okruhu. Něco zajímavýho?

Ne-e. Jen jedno velký nic.

Pátral jsi po něčem?

Narazil na okraj jedné z mých vedlejších cest.
Jo - běžel jsem párkrát mimo trasu. Však víš, jen pro kontrolu. Pokud Cullenovi budou pořádat svůj loveckej výlet…

Dobrej nápad.

Seth zamířil zpátky k hlavnímu okruhu.
Bylo snazší běhat s ním než s Leah. Napříč tomu že se snažila - opravdu snažila - v jejích myšlenkách byla vždycky ostrost. Nechtěla tady být. Nechtěla k upírům cítit shovívavost, jak se tomu dělo v mé hlavě. Nechtěla se vyrovnat se Sethovým ošidným přátelstvím k nim, přátelstvím, které jenom nabíralo na intenzitě.
Bylo to docela vtipné, protože jsem si myslel, že její největším problémem budu já. Když jsme ještě byli v Samově smečce, vždycky jsme si navzájem lezli na nervy. Ale teď ke mně z její strany nedoléhala vůbec žádná nesnášenlivost, všechna směřovala k Belle a Cullenovým. Zajímalo mě proč. Možná to byla prostě vděčnost za to, že jsem ji nedonutil odejít. Možná to bylo proto, že teď jsem její nepřátelství víc chápal. Ať už to bylo čímkoli, hlídkování s Leah nebylo ani zdaleka tak hrozné, jako jsem očekával.
Samozřejmě že to zas tak moc nezlehčovala. Jídlo a oblečení, které jí Esme poslala, teď všechno putovalo dolů po řece. Dokonce i po tom, co jsem snědl svůj podíl - ne protože to stranou od upířího zápachu vonělo téměř neodolatelně, ale abych Leah dal dobrý příklad obětavé tolerance - stále odmítala. Ten malý los, kterého skolila kolem poledne, úplně neuspokojil její apetýt. Zhoršila se jí nálada, neboť k smrti nenáviděla jíst syrové maso.
Možná bysme měli rozšířit okruh víc na východ? navrhl Seth. Jít hlouběji, podívat se, jestli tam venku nečekají.

Přemýšlel jsem o tom, souhlasil jsem. Ale uděláme to, až budeme vzhůru všichni. Nechci oslabit naši obranu. Nicméně bychom to měli udělat ještě předtím, než to zkusí Cullenovi. Brzo.

Jasně.

To mě přinutilo nad tím uvažovat.
Pokud byli Cullenovi schopni bezpečně se dostat z bezprostředního okolí, možná by opravdu měli jít dál. Pravděpodobně se měli zdekovat ve chvíli, kdy jsme je přišli varovat. Určitě si mohli dovolit jiní podnájem. A nahoře na severu měli nějaké přátele, ne? Měli popadnout Bellu a utéct. Připadalo mi to jako do očí bijící řešení jejich problému.
Nejspíš jsem jim to měl navrhnout, ale bál jsem se, že by mě poslechli. A nechtěl jsem, aby Bella zmizela - nikdy se nedozvědět, jestli to zvládla nebo ne.
Ne, to bylo pitomý. Řeknu jim, aby šli. Nemělo pro ně smysl tady zůstávat a pro mě by bylo lepší - ne méně bolestivé, ale zdravější - kdyby Bella odešla.
Bylo snadné to říct teď, když Bella nebyla přímo tady a nevypadala tak nadšeně, že mě vidí, a zároveň jakoby se držela života zuby nehty…
No, vlastně už jsem se na to Edwarda ptal, pomyslel si Seth.

Cože?

Zeptal jsem se ho, proč odsud ještě nezmizeli. Nešli nahoru za Tanyou nebo tak něco. Někam dost daleko, aby se za nimi Sam nevydal.

Musel jsem si připomenout, že jsem se právě rozhodl dát Cullenům přesně tu samou radu. Tak to bylo nejlepší. Takže bych na Setha neměl být naštvaný, že ode mě tu povinnost převzal. Vůbec bych neměl být naštvaný.
Co říkal? Čekají na skulinu?

Ne. Neodchází.

A tohle by nemělo znít jako dobrá zpráva.
Proč ne? To je pěkně debilní.

Ne tak docela, řekl Seth obraně. Nějaký čas trvá vybudovat si takový druh lékařského přístupu, který má Carlisle tady. Má tady všechny věci, které potřebuje, aby se mohl starat o Bellu a prověření, aby mohl získal další. To je jeden z důvodů, proč chtějí uspořádat loveckou výpravu. Carlisle si myslí, že brzo budou pro Bellu potřebovat další
krev. Spotřebovává všechnu nula negativní, kterou pro ni schovávali. Nelíbí se mu vyčerpávání zásob. Chce jít koupit nějakou další. Věděl jsi, že můžeš koupit krev? Teda když jsi doktor.

Ještě jsem nebyl připravený zapojit logiku. Pořád se mi to zdá debilní. Mohli by si vzít většinu z toho s sebou, ne? A ukrást, co potřebují, kamkoli půjdou. Koho zajímají právní hovadiny, když je nemrtevej?

Edward nechce nic riskovat jejím přesouváním.

Je na tom líp, než byla.

O hodně, souhlasil Seth. Porovnával v hlavě moje vzpomínky na Bellu připojenou k hadičkám s jeho, když ji viděl naposledy, když opouštěl dům. Usmívala se na něj a zamávala. Ale nemůže se moc hýbat, však víš. Ta věc se z ní dopekla prokopává ven.

Polknul jsem žaludeční kyseliny, které se mi nahnaly do krku. Jo, já vím.

Zlomilo jí to další žebro, přiznal zasmušile.
Nohy mě přestaly poslouchat a zavrávoral jsem, předtím než jsem znovu získal rytmus.
Carlisle ji znovu zabandážoval. Říkal, že je to jen další naštípnutí. Potom Rosalie prohodila něco o tom, že dokonce i normální lidské děti ví, jak lámat žebra. Edward vypadal, jakoby se jí chystal utrhnout hlavu.

Jaká škoda že to neudělal.

Seth se dostal do režimu vrcholného sdílení informací - věděl, že to pro mě bylo životně důležité, přestože jsem si nikdy nevyžádal to slyšet. Belle dneska neustále kolísala teplota. Pořád se to střídá - potí se a potom zase mrzne. Carlisle si není jistý, co si o tom má myslet - mohla by být prostě nemocná.

Jo, nepochybně je to jenom náhoda.

Přesto má dobrou náladu. Pokecala si s Charliem, smála se a -

Charliem? Cože?! Co tím myslíš, že si pokecala s Charliem?!

Teď pokulhávala Sethova rychlost; můj vztek ho zaskočil nepřipraveného. Myslím, že každý den volá, aby si s ní promluvil. Někdy taky volá její máma. Bella teď zní mnohem líp, takže ho uklidňovala, že už se to zlepšuje -

Zlepšuje? Co si krucinál myslí? Dát Charliemu naději jen aby mohl být zničenej ještě mnohem víc, až umře? Myslel jsem, že ho na to přichystali! Pokoušeli se ho připravit! Proč by ho takhle povzbuzovala?

Možná neumře, pomyslel si Seth tiše.
Zhluboka jsem se nadechl, snažíc se uklidnit. Sethe. Dokonce i když z tohohle vyvázne, neudělá to jako člověk. Ví to, a stejně tak i ti ostatní. Jestli neumře, bude muset tu mrtvolu zatraceně věrohodně zahrát , smrade. Buď tohle, nebo se vypaří. Myslel jsem, že se to Charliemu snažili ulehčit. Proč…?

Myslím, že to je Bellin nápad. Nikdo nic neřekl, ale Edwardův obličej tak trochu odrážel tvoje nynější myšlenky.

Opět na stejné vlnové délce s pijavicí.
Několik minut náš běh doprovázelo jen ticho. Vyrazil jsem podél nové trasy, prozkoumávajíc jih.
Nechoď příliš daleko.

Proč ne?

Bella chtěla, abych tě požádal, aby ses u nich zastavil.

Zaťal jsem zuby.
Alice tě tam chce taky. Říká, že je znuděná z poflakování se v podkroví jakoby byla upír ve zvonici. Seth se zasmál. Střídal jsem se předtím s Edwardem. Snažili jsme se udržet Bellinu teplotu stabilní. Chlad ku teplu, jak bylo potřeba. Ale pokud to nechceš dělat, nejspíš bych se tam mohl vrátit-

Ne. Postarám se o to, odsekl jsem.
Dobře. Seth už to víc nekomentoval. Najednou se nezvykle moc soustředil na prázdný les.
Stále jsem směřoval na jich, hledajíc něco nového. Otočil jsem se, až když jsem se dostal do blízkosti prvních znamení osídlení. Sice jsem ještě nebyl příliš blízko městu, ale nechtěl jsem, aby se znovu začali šířit nějaké vlčí zvěsti. Už hezkou chvíli jsme byli hodní a neviditelní.
Na cestě zpátky jsem to střihl skrz okruh, směřujíc rovnou k domu. Uvědomoval jsem si, že dělat to byla pěkná blbost, ale nedokázal jsem se zastavit. Musel jsem být nějaký druh masochisty.
Nic s tebou není, Jaku. Tohle není ta nejnormálnější situace.

Zavři pusu, prosím, Sethe.

Už mlčím.

Tentokrát jsem u dveří nezaváhal; prostě jsem nakráčel dovnitř, jakoby mi to tam patřilo. Usoudil jsem, že by to mohlo Rosalii pěkně vytočit, ale byla to jen zbytečná snaha. Ani Rosalie ani Bella nebyly nikde v dohledu. Nazdařbůh jsem se rozhlédl kolem, doufajíc, že jsem je někde jen přehlédl. Srdce mi tlačilo na žebra divným, nepříjemným způsobem.
"Je v pořádku," zašeptal Edward. "Nebo bych spíš měl říct, že je na tom stále stejně."
Edward seděl na pohovce s tváří zabořenou do dlaní; když mluvil, ani nevzhlédl. Esme byla vedle něj, ruku pevně ovinutou kolem jako ramen.
"Ahoj, Jacobe," pozdravila. "Jsem tak ráda, že jsi se vrátil."
"Já taky," řekla Alice s hlubokým povzdechem. Promenádovala se dolů ze schodů s úšklebkem na tváři. Jako bych přišel pozdě na schůzku.

"Hm, ahoj," řekl jsem. Bylo ujetý snažit se být zdvořilý.
"Kde je Bella?"
"V koupelně," odpověděla mi Alice. "Však víš, převážně tekutinová dieta. Plus jsem slyšela, že těhotenství tohle způsobuje."
"Ah."
Stál jsem tam, cítíc se trapně a pohupujíc se na patách.
"Oh, úžasné," zareptala Rosalie. Otočil jsem hlavu a spatřil, jak přichází z haly částečně skryté za schodištěm. Chovala Bellu něžně v rukou a na tváři pro mě měla pohrdavý úšklebek. "Věděla jsem, že cítím něco šminavého."
A, přesně jako předtím, se Bellina tvář při pohledu na mě rozzářila, jak to bývalo u dětí na Vánoce. Jako bych jí přinesl ten nejlepší dárek na světě,
To bylo tak nehorázně nefér.
"Jacobe," vydechla. "Přišel jsi."
"Nazdar, Bells."
Esme a Edward vstali. Sledoval jsem, jak Rosalie Bellu opatrně položila na pohovku. Sledoval jsem, jak navzdory tomu Bella zbledla a zadržela dech - jakoby se zařekla nevydat žádný zvuk bez ohledu na to, jak moc to bolelo.
Edward jí rukou otřel čelo a pokračoval dolů po krku. Snažil se, aby to vypadalo, jakože jí jenom odhrnuje vlasy, ale mě to připadalo spíš jako lékařské vyšetření.
"Je ti zima?" zamumlal.
"Je mi fajn."
"Bello, víš, co ti Carlisle říkal," připomněla jí Rosalie. "Nic nezlehčuj. Nepomůže nám to v péči ani o jednoho z vás."
"Dobře, je mi trochu zima. Edwarde, mohl by jsi mi podat deku?"
Protočil jsem oči. "Není tohle náhodou důvod, proč jsem tady?"
"Zrovna jsi přišel," řekla Bella. "A vsadím se, že jsi celej den proběhal. Hoď si chvilku nohy na horu. Stejně mi za minutu nejspíš bude zase teplo."
Nevšímal jsem si jí a šel se posadit na podlahu vedle pohovky, zatímco do mě stále hustila, co bych měl dělat. Přesto jsem si v cílovém bodě nebyl úplně jistý, jak… Vypadala tak křehce a já se bál pohnout s ní, dokonce i položit kolem ní ruku. Takže jsem se prostě jenom opatrně opřel o její bok, nechajíc svoji paži odpočívat podél jejího těla a držíc ji za ruku. Potom jsem jí druhou ruku položil na tvář. Nebyl jsem schopný říct, jestli mi připadala chladnější než obvykle.
"Díky, Jaku," řekla a já ucítil, jak se krátce zachvěla.
"Jo," kývl jsem.
Edward seděl na opěrce pohovky u Bellyných nohou, oči jako obvykle upíral na její tvář.
S těma všema super citlivýma ušima v místnosti bylo příliš naivní doufat, že nikdo nezaregistruje hřmění mého žaludku.
"Rosalie, proč nedoneseš Jacobovi něco z kuchyně?" navrhla jí Alice. Stala se pro mě téměř neviditelnou, neboť tiše seděla za pohovkou.
Rosalie nevěřícně zírala na místo, odkud přicházel Alicin hlas.
"Díky, Alice, ale nemyslím si, že bych chtěl jíst něco, co bloncka poflusala. Vsadím se, že by moje tělo její jed moc vlídně nepřijalo."
"Rosalie by Esme nikdy neuvedla do rozpaků projevem takového nedostatku pohostinnosti."
"Samozřejmě že ne," souhlasila bloncka přeslazeným hlasem, takže jsem tomu ihned přestal věřit. Vstala a odplula z místnosti.
Edward si povzdechl.
"Řekneš mi, když to otráví, že jo?" zeptal jsem se.
"Ano," slíbil Edward.
A z nějakého důvodu jsem mu věřil.
Z kuchyně se ozývala spousta bouchání a - zvláštní - zvuk kovového nesouhlasu, jak bylo nádobí nehorázně týráno. Edward si znovu povzdechl, ale zároveň se nepatrně usmál. Roselie byla zpátky, ještě než jsem o tom mohl víc popřemýšlet. S potěšeným uculením vedle mě na podlahu umístila stříbrnou mísu.
"Dobrou chuť, podvraťáku."
Kdysi to nejspíš byla jen obyčejná velká mísa, ale ona prohnula dno mísy dovnitř tak, že teď měla tvar téměř přesně shodný s tvarem psí misky. Její rychlá, leč precizní práce na mě zapůsobila. A stejně tak její smysl pro detail. Na stranu misky vyškrábala slovo Fido. Dokonalý rukopis.
Ale protože to jídlo vypadalo tak dobře - nic menšího než steak a velká opečená brambora s bohatou oblohou - řekl jsem jí: "Díky, bloncko."
Odfrkla si.
"Hej, víš jak se říká blondýnce s mozkem?" zeptal jsem se jí a pokračoval jedním dechem, "zlatý retrívr."
"Tento už jsem taky slyšela," řekla už bez úsměvu.
"Budu to zkoušet dál," slíbil jsem a pustil se do jídla.
Zatvářila se znechuceně a protočila oči. Potom se posadila do jednoho z křesel a začala přepínat programy na obrovské televizi tak rychle, že neexistoval způsob, jak by opravdu mohla zachytit něco z obrazu.
Jídlo bylo vynikající, dokonce i s upířím zápachem ve vzduchu. Vážně jsem si na to začínal zvykat. Huh. Nebylo to přesně to, co bych chtěl udělat…
Když jsem skončil - ačkoli jsem se soustředil na vylízání misky, jen abych dal Rosalii něco, na co by si mohla stěžovat - ucítil jsem Bellyny studené prsty jemně se mi proplétající ve vlasech. Uhlazovala mi je dolů vzadu na krku.
"Čas na zástřih, co?"
"Začínáš být trochu střapatý," řekla. "Možná-"
"Nech mě hádat, někdo tady kdysi stříhával vlasy v salónu krásy v Paříži?"
Zahihňala se. "Pravděpodobně."
"Ne, díky," odmítl jsem předtím, než mohla učinit opravdovou nabídku. "Bude to dobrý ještě několik dalších týdnů."
Což mě přimělo přemítat, jak dlouho to bude dobrý pro ni. Snažil jsem se vymyslet nějaký zdvořilý způsob, jak se zeptat.
"Takže…ehm…jaké je, er, datum? Však víš, ten pro tu malou příšeru dlouho očekávaný termín."
Pleskla mě zezadu po hlavě asi s takovou silou jako snášející se peříčko, ale neodpověděla.
"Myslím to vážně," řekl jsem jí. "Chci vědět, jak dlouho tady budu muset být." Jak dlouho tady ty budeš, dodal jsem v hlavě. Otočil jsem se, abych se na ni podíval. V očích měla zamyšlený výraz a mezi obočím opět vrásku znepokojení.
"Já to nevím," odpověděla. "Ne přesně. Očividně tady s devítiměsíčním vzorem neuspějeme a nemůžeme udělat ultrazvuk, takže to Carlisle zhruba odhaduje podle toho, jak velká jsem. U normálních lidí se předpokládá, že tady budou mít kolem čtyřiceti centimetrů,"- ukázala prstem dolů na střed jejího -"když je dítě plně vyvinuto. Jeden centimetr za každý týden. Dneska ráno to u mě bylo třicet a každý den získávám kolem dvou centimetrů, někdy víc…"
Dva týdny za den, dny míjely. Její život uháněl kupředu maximální rychlostí. Kolik dnů jí to dávalo, kdyby počítala do čtyřiceti? Čtyři? Potřeboval jsem vteřinu, abych přišel na to, jak polknout.
"Jsi v pořádku?" zeptala se mě.
Přikývl jsem, neboť jsem si nebyl jistý, jestli bych ze sebe dokázal dostat nějaká slova.
Když Edward poslouchal mé myšlenky, jeho obličej se od nás obrátil, ale já jsem mohl vidět jeho odraz na skleněné stěné. Opět to byl ten upalovaný muž.
Zvláštní, jak konečná lhůta účinní těžším zabývat se odchodem, nebo necháním ji odejít. Byl jsem rád, že to Seth předtím nadhodil, takže jsem věděl, že zůstávali tady. Bylo by neúnosné přemítat, jestli odejdou a odnesou s sebou jeden nebo dva nebo tři z těchto čtyř dnů. Mých čtyř dnů.
Rovněž zvláštní bylo, jak dokonce i vědomí, že už byl téměř konec, to jak se mě dotýkala, jenom dělalo těžším to překonat. Skoro jakoby to souviselo s jejím zvětšujícím se břichem - jak rostlo, přitahovala mě stále víc a víc.
Chvilku jsem se na ní zkoušel dívat z odstupu, oddělit se od té přitažlivost. Věděl jsem, že nebylo jen výplodem mé představivost, že ji u sebe potřebuji víc než kdy jindy. Proč to? Protože umírala? Nebo protože jsem vědět, že dokonce i když neumře, stejně - nejlepší možný scénář - se změní na něco jiného, na něco, co bych neznal nebo nechápal?
Když mi přejela prstem po lícní kosti, moje kůže se na místě,kde se jí dotkla, orosila.
"Bude to fajn," tak nějak si pobrukovala. Nezajímalo mě, že to byla jen planá slova. Řekla to způsobem, jakým lidé tyhle hloupé, školky hodné rýmy zpívali dětem. Už usni, mimčo.
"Jasně," zamručel jsem.
Schoulila se u mé ruky, odložíc mi hlavu na rameno. "Nemyslela jsem si, že přijdeš. Seth řekl že jo a stejně tak Edward, ale nevěřila jsem jim."
"Proč ne?" zeptal jsem se nevrle.
"Nejsi tady šťastný. Ale stejně si přišel."
"Chtěla jsi mě tady."
"Já vím. Ale nemusel jsi přijít, protože ode mě není správné tě tady chtít. Už to musím pochopit."
Na minutu se rozprostřelo ticho. Edwardov nahodil zpátky původní obličej. Díval se na televizi, zatímco Rosalie pokračovala v problikávání kanálů. Byla na šestistém. Přemítal jsem, jak dlouho by trvalo vrátit se zpátky na začátek.
"Děkuju, že jsi přišel," zašeptala Bella.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal jsem se.
"Samozřejmě."
Edward nevypadal, že nám věnoval pozornost, ale věděl, na co jsem se chtěl zeptat, takže mě neoblafl.
"Proč mě tady chceš? Seth by tě mohl udržovat v teple a bylo by asi lehčí ho mít kolem, ten šťastný malý grázlík. Ale když dovnitř vejdu já, usmíváš se jako bych byl tvůj nejoblíbenější člověk na světě."
"Jsi jeden z nich."
"Ale je mi to na prd."
"Jo." Povzdechla si. "Promiň."
"Tak proč? Neodpověděla jsi."
Edward se znovu odvrátil, jakoby se díval ven z okna. Jeho zrcadlící se obličej byl prázdný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama