Ve Forks byly znovu jarní prázdniny. Když jsem se v pondělí ráno probudila, ležela jsem pár vteřin v posteli a vstřebávala ten pocit. O loňských jarních prázdninách mě taky honil upír. Doufala jsem, že tím nezakládám nějakou tradici.
Už jsem si začínala zvykat na to, jak to v La Push chodí. Neděli jsem strávila většinou na pláži, zatímco Charlie byl s Billym u Blackových doma. Já jsem měla být s Jacobem, ale Jacob měl na práci jiné věci, takže jsem se toulala sama, to ale bylo před Charliem tajemství.
Když Jacob zaskočil, aby mě zkontroloval, omlouval se, že ode mě tak často utíká. Říkal, že jeho rozvrh hlídek není vždycky tak bláznivý, ale dokud vlci nezastaví Victorii, mají pohotovost nejvyššího stupně.
Když jsme se teď sami procházeli po pláži, vždycky mě držel za ruku.
To mě přimělo přemítat o tom, co říkal Jared, o tom, že do toho Jacob zatáhl svou holku. Takhle to asi mezi námi dvěma vypadalo zvenčí. Dokud jsme s Jakem věděli, jak je to ve skutečnosti, mohly mi takové dohady být ukradené. A možná by mi ukradené byly, kdybych ovšem nevěděla, že by Jacob byl moc rád, kdyby věci byly tak, jak se jeví. Ale jeho ruka byla příjemná a hřejivá na dotyk, a tak jsem neprotestovala.
V úterý odpoledne jsem byla v práci - Jacob jel za mnou na motorce, aby se ujistil, že jsem v pořádku dojela - a Mike si toho všiml.
"Chodíš s tím klukem z La Push? S tím druhákem?" zeptal se a chabě zastíral nevoli, která mu čišela z hlasu.
Pokrčila jsem rameny. "Prakticky vzato ne. Ale opravdu s Jacobem trávím většinu času. Je to můj nejlepší přítel."
Mike přimhouřil zchytrale oči. "Kam tě vede, Bello. Ten kluk je do tebe udělaný až po uši."
"Já vím," povzdechla jsem si. "Život je komplikovaný."
"A holky jsou kruté," poznamenal Mike pro sebe.
Říkala jsem si, že v jeho situaci nebylo těžké dojít k takovému závěru.
Toho večera jsme byli s Charliem zase u Billyho na večeři. Na dezert přišli Sam s Emily. Emily přinesla dort, kterým by si naklonila i tvrdšího muže, než byl Charlie. Příjemný rozhovor se vedl o všem možném a já jsem viděla, že jakékoliv pochybnosti, které Charlie mohl mít ohledně gangu v La Push, mizejí.
My s Jakem jsme si brzy odskočili ven, abychom měli trochu soukromí. Šli jsme do garáže a sedli si do Rabbitu. Jacob zaklonil hlavu, obličej ztrhaný vyčerpáním.
"Potřebuješ se trochu vyspat, Jaku."
"Taky na to dojde."
Natáhl se a vzal mě za ruku. Jeho kůže na dotyk pálila.
"Tohle taky patří mezi vlčí záležitosti?" zeptala jsem se ho. "To teplo, myslím."
"Jo. Naše provozní teplota je trochu vyšší než u normálních lidí. Kolem čtyřicet tří stupňů. Už se nikdy nenastydnu. Dokázal bych takhle být…," ukázal na svůj nahý trup, "v sněhové bouři a nevadilo by mi to. Tam, kde bych stál, by se vločky měnily v déšť."
"A jak se vám rychle hojí všechna zranění - to je taky vlčí záležitost?"
"Jo, chceš to vidět? Je to docela hustý." Vykulil oči a usmál se. Sáhl za mě do přihrádky v palubní desce a chvilku se v ní hrabal. Pak vytáhl kapesní nůž.
"Ne, já to nechci vidět!" zakřičela jsem, jakmile jsem si uvědomila, co chce udělat. "Dej to pryč!"
Jacob se zachechtal, ale zastrčil nůž zpátky, kam patřil. "Fajn. Ale je dobré, že se nám všechno rychle hojí. Nemůžu se dát ošetřit u doktora, když mám teplotu, při které bych měl normálně být mrtvý."
"No, to asi nemůžeš." Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. "A že jste tak velcí - to k tomu taky patří? Proto si všichni děláte starosti o Quila?"
"Proto, a taky proto, že Quilův dědeček říkal, že by se tomu klukovi dalo na čele usmažit vajíčko." Jacobův obličej dostal nešťastný výraz. "Už to nebude dlouho trvat. Není žádný přesný věk… prostě to roste a roste a pak najednou -" Odmlčel se a chvilku trvalo, než zase dokázal promluvit. "Někdy, když se člověk opravdu rozzlobí nebo tak něco, se to může spustit dřív. Ale já jsem nijak rozzlobený nebyl - byl jsem šťastný." Hořce se zasmál. "Většinou díky tobě. Proto se mi to nestalo dřív. Místo toho to ve mně jen dál rostlo - byl jsem jako načasovaná bomba. Víš, co mě odpálilo? Dojel jsem domů z toho kina a Billy mi řekl, že vypadám divně. Nic víc, ale já jsem jen odsekl. A pak - pak jsem vybuchl. Málem jsem mu utrhl obličej - vlastnímu otci!" Otřásl se, ve tváři sinalý.
"Je to moc zlé, Jaku?" zeptala jsem se úzkostně a přála si, abych našla nějaký způsob, jak mu pomoct. "Jsi zoufalý?"
"Ne, nejsem zoufalý," odpověděl. "Už ne. Ne teď, když už to víš. Předtím to bylo těžké." Naklonil se tak, že mi jeho tvář spočívala na temeni hlavy.
Chvíli mlčel a já jsem si říkala, na co asi myslí. Snad jsem to nechtěla vědět.
"Co je na tom nejtěžší?" zašeptala jsem a stále si přála, abych mu mohla pomoct.
"Nejtěžší je na tom pocit…, že se nedokážu ovládnout," řekl pomalu. "Pocit, že si nemůžu být jistý sám sebou - že bys možná se mnou neměla být, že by se mnou možná neměl být nikdo. Že jsem příšera, která by mohla někomu ublížit. Viděla jsi Emily. Sam jenom na vteřinku ztratil kontrolu nad sebou samým… a ona stála moc blízko. A teď už to za nic na světě nedokáže napravit. Slyším jeho myšlenky - vím, jaký je to pocit…
Kdo chce být noční můra, příšera?
A pak, když vezmeš v úvahu, jak snadno to na mě přichází, že mi to jde líp než všem ostatním - znamená to, že jsem méně člověk než Embry nebo Sam? Někdy se bojím, že ztrácím sebe sama."
"Je to těžké? Znovu se najít?"
"Zpočátku to těžké bylo," odpověděl. "Vyžaduje to trochu praxe, měnit se tam a zpátky. Ale mně to jde snáz."
"Proč?" divila jsem se.
"Protože Ephraim Black byl otcův dědeček a Quil Ateara byl dědeček mé matky."
"Quil?" zeptala jsem se zmateně.
"Jeho pradědeček," vysvětloval Jacob. "Ten Quil, kterého znáš, je můj bratranec z druhého kolena."
"Ale proč na tom záleží, kdo jsou tvoji pradědečkové?"
"Protože Ephraim a Quil patřili do poslední smečky. Třetí byl Levi Uley. Já to mám v krvi z obou stran. Nikdy jsem neměl šanci. Jako nemá šanci Quil."
Jeho výraz byl bezútěšně smutný.
"A co je na tom úplně nejlepší?" zeptala jsem se ve snaze ho rozveselit.
"Nejlepší na tom," řekl a najednou se zase usmíval, "je ta rychlost."
"Je to lepší než na motorkách?"
Nadšeně přikývl. "To se nedá srovnat."
"Jak rychle dokážeš…?"
"Běžet?" dokončil mou otázku. "Dost rychle. Jak bych to poměřil? Chytili jsme toho… jak se jmenoval? Laurent? Myslím, že ty si z toho dokážeš udělat obrázek o naší rychlosti, na rozdíl od ostatních."
To tedy bylo něco. Nedokázala jsem si to představit - vlci běhají rychleji než upíři. Když běželi Cullenovi, byli rychlostí málem neviditelní.
"Tak teď ty, pověz mi něco, co nevím," požádal. "Něco o upírech. Jak jsi to dokázala, být s nimi? Copak ses jich nebála?"
"Ne," odpověděla jsem krátce.
Na chvilku se zamyslel.
"Hele, pověz mi, proč vlastně ta tvoje pijavice zabila toho Jamese?" zeptal se najednou.
"James se snažil zabít mě - bral to jako takovou hru. Prohrál. Pamatuješ si, jak jsem vloni na jaře byla v nemocnici ve Phoenixu?"
Jacob natáhl vzduch. "To se k tobě dostal tak blízko?"
"Dostal se velmi, velmi blízko." Pohladila jsem si jizvu. Jacob si toho všiml, protože držel ruku, kterou jsem pohnula.
"Co je to?" Vyměnil si ruce a zkoumal mou pravačku. "Tohle je ta tvoje legrační jizva, ta studená." Podíval se na ni zblízka novýma očima a zalapal po dechu.
"Ano, je to ono," řekla jsem. "James mě kousl."
Vykulil oči, jeho obličej nabral pod narudlým povrchem podivnou nažloutlou barvu. Vypadalo to, jako že se mu udělá špatně.
"Ale jestli tě kousnul…? Neměla bys být…?" Zajíkl se.
"Edward mě zachránil dvakrát," zašeptala jsem. "Vysál ten jed z rány - víš, jako když tě kousne chřestýš." Trhla jsem sebou, jak mě bolest šlehla po krajích díry.
Ale nebyla jsem jediná, kdo sebou trhal. Cítila jsem, jak se vedle mě třese celé Jacobovo tělo. I auto se otřásalo.
"Opatrně, Jaku. V klidu. Uklidni se."
"Jo," lapal po dechu. "Klídek." Zavrtěl rychle hlavou ze strany na stranu. Po chvíli už se mu třásly jenom ruce.
"Už je ti dobře?"
"Jo, skoro. Pověz mi něco jiného. Musíš mě přivést na jiné myšlenky."
"Co chceš vědět?"
"Já nevím." Zavřel oči a soustředil se. "Asi ty mimořádné věci. Měl ještě někdo z Cullenových nějaké… mimořádné schopnosti? Jako čtení mysli?"
Na vteřinku jsem zaváhala. Tohle znělo jako otázka, kterou by položil svému špionovi, ne své kamarádce. Ale jaký mělo smysl skrývat, co jsem věděla? Teď už na tom nezáleželo a jemu to pomůže lépe se ovládnout.
Honem jsem začala mluvit, v duchu jsem před sebou viděla obraz Emiliina znetvořeného obličeje a na rukou mi vstávaly chloupky. Nedokázala jsem si představit, jak by se rudohnědý vlk vtěsnal do Rabbita - Jacob by roztrhal na kusy celou garáž, kdyby se teď proměnil.
"Jasper dokázal… tak nějak ovládat emoce lidí kolem sebe. Nezneužíval toho, mohl tím třeba někoho uklidnit a tak. To by pravděpodobně hodně pomohlo Paulovi," snažila jsem se trochu zažertovat. "Alice zase viděla věci, které se teprve měly stát. Budoucnost, víš, ale nebylo to úplně spolehlivé. Věci, které viděla, se mohly změnit, když někdo změnil cestu, kterou se ubíraly…"
Jako když mě viděla umírat… a když viděla, že se stanu jednou z nich. Dvě věci, které se nevyplnily A jednu, která se nevyplní nikdy. Hlava se mi začala točit - jako kdybych nedokázala natáhnout ze vzduchu dost kyslíku. Jako kdybych neměla plíce.
Jacob už se dokonale ovládal a seděl vedle mě naprosto klidný.
"Proč tohle děláš?" zeptal se. Zatahal zlehka za jednu mou paži, kterou jsem měla ovinutou kolem hrudi, a pak toho nechal, když zjistil, že ji tak lehce neuvolní. Ani jsem si neuvědomila, že tam ty ruce mám. "Děláš to, když se rozrušíš. Proč?"
"Bolí mě, když na ně myslím," zašeptala jsem. "Jako kdybych nemohla dýchat… jako kdybych se rozpadala na kousky…" Bylo bizarní, kolik jsem toho teď dokázala Jacobovi říct. Už jsme před sebou neměli tajemství.
Pohladil mě po vlasech. "Už je to dobré, Bello, už je to dobré. Už se o tom nebudu zmiňovat. Omlouvám se."
"Už je mi dobře," vydechla jsem. "To se stává pořád. Není to tvoje chyba."
"To jsme ale povedený pár, co?" řekl Jacob. "Ani jeden z nás se nedokáže udržet pohromadě."
"K politování," souhlasila jsem, stále lapajíc po dechu.
"Aspoň že máme jeden druhého," řekl a ta myšlenka ho zjevně upokojovala.
I já jsem byla klidná. "Alespoň to," souhlasila jsem.
A když jsme byli spolu, bylo to dobré. Ale Jacob měl hrozný, nebezpečný úkol, který chtěl zodpovědně plnit, a tak jsem byla často sama, trčela jsem v La Push, protože jsem tam byla víc v bezpečí, a neměla jsem nic, čím bych se zabavila, abych zapomněla na své starosti.
Cítila jsem se divně, když jsem pořád překážela u Billyho doma. Trochu jsem se učila na další test z matematiky, který jsme měli psát příští týden, ale tak dlouho jsem do učebnice dokázala akorát tak koukat. Když jsem neměla nic zjevného na práci, měla jsem pocit, že bych si s Billym měla nějak povídat - tlak normálních společenských pravidel. Ale Billy nebyl zrovna z těch, co neudrží pusu zavřenou, a tak ten divný pocit ve mně přetrvával.
Ve středu odpoledne jsem se pro změnu snažila pobýt chvíli u Emily doma. Zpočátku to bylo docela milé. Emily byla veselá osoba, která chvilku neposeděla. Dělala jsem jí ocásek, zatímco kmitala po domě a po zahradě, drhla neposkvrněnou podlahu, vytrhávala droboučký plevel, spravovala rozbitý pant u dveří, tkala něco z vlny na starobylém tkalcovském stavu a taky neustále vařila. Lehce si stěžovala na to, jak chlapcům roste chuť k jídlu z toho, jak pořád někde běhají, ale nebylo těžké poznat, že se o ně stará ráda. Bylo mi s ní docela dobře - konec konců, obě jsme teď chodily s vlkem.
Ale když jsem tam byla už pár hodin, přišel domů Sam. Zůstala jsem jenom tak dlouho, abych se ujistila, že je Jacob v pořádku a že není nic nového, a pak jsem odtamtud musela utéct. Aura lásky a spokojenosti, která je obklopovala, se nedala užívat v koncentrovaných dávkách, když kolem nebyl nikdo, kdo by ji naředil.
Takže jsem se pak toulala u vody, chodila jsem po půlkruhovité skalnaté pláži tam a zpátky, zas a znova.
Být sama mi nedělalo dobře. Protože už jsme s Jacobem před sebou neměli žádná tajemství, mluvila jsem s ním o Cullenových a myslela jsem na ně, a v tom byla ta potíž. Nic nepomáhalo, že jsem se snažila zaplašit myšlenky na ně jinými starostmi, a bylo jich opravdu dost: zoufale a upřímně jsem se strachovala o Jacoba a jeho vlčí bratry, bála jsem se o Charlieho a ostatní, kteří si mysleli, že jsou na lovu zvěře, proti své vůli jsem se víc a víc zaplétala s Jacobem a nevěděla jsem, co s tím dělat. Žádná z těchto skutečných a naléhavých starostí, které jsem si potřebovala opravdu srovnat v hlavě, nedokázala na dlouho odtrhnout mou mysl od bolesti v hrudi. Nakonec už jsem ani nemohla chodit, protože jsem nemohla dýchat. Posadila jsem se na místečko, kde byly kameny skoro suché, a stočila jsem se do klubíčka.
Tak mě tam našel Jacob a z jeho výrazu jsem vyčetla, že pochopil.
"Promiň," omlouval se hned. Zvedl mě ze země a objal mě oběma pažemi kolem ramen. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že je mi zima. Otřásla jsem se, jak mě jeho dotyk pálil, ale aspoň jsem mohla dýchat, když tam byl.
"Kazím ti jarní prázdniny," obviňoval se, když jsme kráčeli zpátky po pláži.
"Ne, nekazíš. Neměla jsem nic v plánu. Myslím, že jarní prázdniny ani nemám ráda."
"Zítra dopoledne si vezmu volno. Ostatní můžou běhat beze mě. Vymyslíme něco, při čem bude legrace."
To slovo mi zrovna teď v mém životě připadalo nemístné, stěží pochopitelné, bizarní. "Legrace?"
"Legrace je přesně to, co potřebuješ. Hmm…" rozhlédl se po vzedmutých šedých vlnách a přemýšlel. Jak očima přelétl horizont, osvítil ho záblesk inspirace.
"Mám to!" zavýskl. "Splním další slib."
"O čem to mluvíš?"
Pustil mi ruku a ukázal k jižnímu okraji pláže, kde končil plochý skalnatý půlkruh a začínaly rozlehlé mořské útesy. Nechápavě jsem na ně zírala.
"Neslíbil jsem ti snad, že tě vezmu skákat z útesu?"
Otřásla jsem se.
"Jo, bude dost zima - ale ne taková, jako je dneska. Cítíš, jak se mění počasí? Tlak? Zítra bude tepleji. Jsi pro?"
Temná voda nevypadala lákavě a útesy z tohoto úhlu vypadaly ještě vyšší než tenkrát.
Ale už jsem několik dní neslyšela Edwardův hlas. V tom pravděpodobně spočívala část problému. Byla jsem závislá na hlasu svých přeludů. Když jsem se bez nich musela obejít příliš dlouho, všechno se zhoršovalo. Skákání z útesu tu situaci určitě vyléčí.
"Jasně, jsem pro. Bude to legrace."
"Tak domluveno," řekl a ovinul mi paži kolem ramen.
"Dobře - a teď pojďme, ať se trochu vyspíš." Nelíbilo se mi, že kruhy pod jeho očima začínají vypadat, jako by je měl do kůže trvale vyleptané.
* * *