close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 16. pokračování

23. ledna 2010 v 8:37 |  Rozbřesk - Kniha 2. /Jacob
Chápal by jsi, kdybys nebyl přesně jako všichni ostatní. Kdyby tě moje "ženské záležitosti" - pomyslela si ta slova tvrdým, uštěpačným tónem - nenutili utíkat schovat se, přesně jako ostatní idiotské chlapy, mohl by jsi opravdu věnovat pozornost tomu, co to všechno znamená.

Oh.
Jo, nikdo z nás se v přemýšlení o jejích záležitostech zrovna nevyžíval. Kdo by taky ano? Samozřejmě jsem si pamatoval na Leahino zděšení měsíc potom, co se přidala ke smečce - a vzpomínal jsem si na náš společný útěk před tím. Protože nemohla být těhotná - ne pokud se nestala nějaká opravdu pošahaná náboženská sračka s neposkvrněným početím. Po Samovi s nikým nebyla. A potom, jak se týdny vlekly a nic se změnilo ještě do většího nic, uvědomila si, že její tělo u víc nepodléhá normálním vzorcům. Zděšení - takže co to bylo? Změnilo se její tělo, protože se stala vlkodlakem? Nebo se stala vlkodlakem, protože s jejím tělem bylo něco špatně? Byla jediný ženský vlkodlak za celou historii vlkodlaků. Bylo to, protože nebyla ženou tolik, jak by měla být?
Nikdo z nás se tou poruchou nechtěl zabývat. Očividně to nebylo něco, do čeho bysme se mohli vcítit.
Víš, jaký má Sam názory na naše otisky, myslela si, teď už klidnější.
Jistě. Abychom zajistili pokračování linie.

Správně. Aby se udělala hromada novej, maličkejch vlkodlaků. Pokračování druhu, přenos genů. Otiskneš se do osoby, která ti dává nejlepší šance na předání vlčích genů.

Čekal jsem, až mi milosrdně sdělí, kam tím vším mířila.
Kdybych na to byla dostatečně dobrá, Sam by se otiskl do mě.

Její bolest byla tak silná, až se mi z ní podlomily nohy.
Ale nejsem. Něco je se mnou špatně. Zřejmě nemám schopnost předat gen dál, navzdory mému prvotřídnímu rodokmenu. Takže jsem se stala exotem - holčičím vlkem - neschopnou pro všechno ostatní. Jsem geneticky slepá ulička a oba to víme.

Nevíme, odporoval jsem jí. Tohle je jenom Samova teorie. Otisky se dějí, ale nevíme proč. Billy si myslí, že je v tom něco jiného.

Já vím, já vím. Myslí si, že otisky slouží k tomu, aby se vytvořili silnější vlci. Protože ty a Sam jste tak obrovské potvory - větší než naši otcové. Ale každopádně pořád nejsem kandidát. Já... jsem v přechodu. Je mi dvacet a jsem v přechodu.

Ble. Já jsem tak nechtěl vést tenhle rozhovor. To nevíš, Leah. Je to pravděpodobně jen celá ta zamrznutí-v-čase věc. Když přestaneš být vlkem a znovu začneš stárnout, jsem si jistý že se věci… ehm… vrátí zase do pořádku.

To bych si mohla myslet - až na to, že se do mě nikdo neotisknul, nehledě na můj impozantní rodokmen. Víš, dodala zamyšleně, když nebudeš nikde kolem, Seth bude mít nejspíš největší nárok na bytí Alphou - přinejmenším skrz jeho krev. Samozřejmě, nikdo by nikdy neuvažoval o mě…

Opravdu se chceš otisknout, nebo chceš aby se někdo otiskl do tebe, nebo cokoli z toho? dožadoval jsem se odpovědi. Co je špatné na tom si prostě vyrazit a zamilovat se jako obyčejný člověk, Leah? Otisky jsou jen dalším způsobem, jak ti sebrat možnost volby.

Sam, Jared, Paul, Quil… nezdá se, že by jim to vadilo.

Protože mysl ani jednoho z nich už není jeho.

Ty se nechceš otisknout?

No sakra že ne!

Jenom protože už jsi zamilovaný do ní. To zmizí, však víš, pokud se otiskneš. Už by si kvůli ní nikdy nemusel trpět.

Chceš zapomenout na to, co cítíš k Samovi?

Chvilku to zvažovala. Myslím, že jo.

Povzdechl jsem si. Uvažovala zdravěji než já.
Ale zpátky k mé původní myšlence, Jacobe. Chápu, proč je tvoje upíří blondýna tak chladná - v přeneseném slova smyslu. Je cílevědomá. Má oči jenom pro cenu, ne? Protože vždycky ze všeho nejvíc chceme to, co nikdy nemůžeme dostat.

Chovala by ses jako Rosalie? Zabila by si někoho - protože přesně to dělá, ujišťuje se, že nikdo nebude překážet Bellině smrti - udělala by jsi to, abys měla dítě? Odkdy jsi chovatelka?

Jenom chci možnosti, které nemám, Jacobe. Možná že kdybych byla v pořádku, nikdy bych na to nepomyslela.

Zabila by jsi kvůli tomu? požadoval jsem odpověď, nedovolíc ji utéct od mé otázky.
To nedělá. Myslím, že je to víc jakoby zprostředkovávala život. A… kdyby Bella požádala mě, abych jí s tím pomohla… odmlčela se, uvažujíc. Dokonce i přesto že na ní moc nezáleží, pravděpodobně bych udělala to stejné jako ta pijavice.

Hlasitě jsem zavrčel.
Protože kdyby se to otočilo, chtěla bych po Belle, aby to pro mě udělala. A stejně tak Rosalie. Obě by jsme to udělali stejným způsobem jako Bella.

Ahr! Jsi stejně tak zvrácená jako ony!

To je právě to vtipné na vědomosti, že něco nemůžeš mít. Učiní tě to zoufalým.

A… tohle je moje mez. Přesně tady. Tenhle rozhovor skončil.

Dobře.

Nestačilo, že souhlasila přestat. Chtěl jsem silnější ukončení než tohle.

Byl jsem jen něco kolem míle od místa, kde jsem nechal oblečení, takže jsem se změnil zpátky na člověka a pokračoval v cestě. Nepřemýšlel jsem o našem rozhovoru. Ne protože by nebylo o čem přemýšlet, ale protože jsem to nemohl vydržet. Nikdy to neuvidím tímhle způsobem - ale bylo obtížnější zabránit si v tom, když mi Leah ty myšlenky a emoce strkala přímo do hlavy.
Jo, až tohle skončí, v mé smečce teda nebude. Může si jít bědovat do La Push. Jeden malej rozkaz od Alphy, předtím než nadobro zmizím, nikoho nezabije,
Když jsem se dostal k domu, bylo opravdu hodně brzo. Bella pravděpodobně ještě pořád spala. Rozhodl jsem se, že nakouknu dovnitř, podívám se, jak to jde, dám jim zelenou na loveckou výpravu a potom si najdu nějakej flek trávy dostatečně měkkej na to, abych se na něm jako člověk vyspal. Nepřeměním se zpátky, dokud Leah nebude spát.
Ale z domu přicházela spousta slabého mumlání, takže Bella možná nakonec přece jenom nespala. A potom jsem z patra opět uslyšel ten mechanický zvuk - rentgen? Ohromný. Vypadalo to, jakože první den ze čtyřdenního odpočtu začal pořádným úderem.
Alice mi otevřela dveře předtím, než jsem mohl vejít.
Kývla mi na pozdrav. "Nazdar, vlku."
"Nazdar, prcku. Co se to nahoře děje?" Velký pokoj byl prázdný - všechno mumlání pocházelo z druhého patra.
Pokrčila titěrnými rameny. "Asi další zlomenina." Snažila se to říct nenuceně, ale úplně vzadu v její očích jsem spatřil plameny. Edward a já jsme nebyli jediní, které kvůli tomuhle pohlcoval oheň. Alice Bellu taky milovala.
"Další žebro?" zeptal jsem se chraptivě.
"Ne. Tentokrát pánev."
Zvláštní, jak mě to pokaždé bolestivě uhodilo, jakoby každá nová událost byla překvapením. Kdy přestanu být šokovaný? Každá nová pohroma vypadala zpětně tak nějak očekávatelně.
Alice upřeně hleděla na moje ruce, pozorujíc, jak se třásly.
Potom jsme z patra uslyšeli Rosaliin hlas.
"Vidíš, říkala jsem ti, že jsem neslyšela žádné prasknutí. Měl by sis nechat prohlídnout uši, Edwarde."
Nedostalo se jí žádné odpovědi.
Alice se ušklíbla. "Myslím, že ji Edward nakonec rozcupuje na malý kousíčky. Jsem ohromená, že to Rose nevidí. Nebo si možná myslí, že Emmett bude schopný ho zastavit."
"Vezmu si Emmett," nabídl jsem. "Ty můžeš pomoct Edwardovi s tou trhací částí."
Alice se napůl usmála.
Následně přišel dolů celý průvod - tentokrát nesl Bellu Edward. Svírala svůj kelímek krve v obou rukách a její obličej byl dokonale bílý. Viděl jsem, jak napříč tomu že Edward vyrovnával sebemenší pohyb svého těla tak, aby do ní nestrkal, byla v bolestech.
"Jaku," zašeptala a skrze příval bolesti se usmála.
Jen jsem na ni zíral a nic neříkal.
Edward Bellu opatrně položil na pohovku a posadil se na podlahu k její hlavě. Krátce jsem uvažoval, proč ji nenechali nahoře a okamžitě jsem usoudil, že to musel být Bellin nápad. Chtěla se chovat, jakoby bylo všechno normální, vyvarovat se nemocničnímu postubu. A on jí vyhověl. Přirozeně.
Carlisle přišel pomalu dolů jako poslední, obličej svraštěný obavami. Pro jednou tak díky tomu vypadal dostatečně starý na doktora.
"Carlisle," řekl jsme. "Byli jsme na půli cesty do Seattlu. Nikde ani známky po smečce. Můžete jít."
"Děkuji ti, Jacobe. Správné načasování. Je toho hodně, co potřebujeme." Jeho černé oči se mihly ke kelímku, který Bella tak pevně svírala.
"Upřímně, myslím, že vás klidně může jít víc než tři. Jsem si dost jistý, že se Sam soustřeďuje na La Push."
Carlisle souhlasně přikývl. Překvapilo mě, jak ochotně přijal moji radu. "Pokud si to myslíš. Alice, Esme, Jasper a já půjdeme teď. Potom může Alice vzít Emmetta a Rosa-"
"V žádném případě," zasyčela Rosalie. "Emmett může jít s vámi teď."
"Měla by jsi jít také lovit," řekl Carlisle mírně.
Jeho tón neobměkčil ten její. "Půjdu na lov, až půjde on," zavrčela, trhla hlavou směrem k Edwardovi a potom pohodila vlasy zpátky.
Carlisle si povzdechl.
Jasper a Emmett byli bleskově dole a Alice se k nim u skleněných dveří ve vteřině připojila. Esme doplula k Alicinu boku.
Carlisle mi položil ruku na paži. Ten ledový dotyk nebyl moc příjemný, ale neucuknul jsem. Poslušně jsem držel, částečně z údivu a částečně protože jsem nechtěl ranit jeho city.
"Děkuji ti," řekl znovu a potom vystřelil ze dveří společně s těmi čtyřmi ostatními. Moje oči je následovaly, jak letěli přes louku a zmizeli dřív, než jsem se stihl znovu nadechnout. Jejich potřeby museli být mnohem naléhavější, než jsem si představoval.
Místnost na chvíli ovládlo ticho. Cítil jsem, jak mě někdo probodával pohledem a věděl jsem úplně přesně, kdo to byl. Plánoval jsem zdekovat se a trochu si schrupnout, ale šance zkazit Rosalii ráno byla příliš lákavá, než abych ji nechal plavat.
Takže jsem se došoural ke křeslu vedle Rosaliina, posadil se a rozvalil se v něm tak, že jsem hlavu přiklonil k Belle a moje levé chodidlo zůstalo poblíž Rosaliina obličeje.
"Fuj. Vyhoďte někdo toho psa ven," zamručela, nakrčujíc nos.
"Už jsi slyšela tenhle, psychopatko? Jak umírají mozkový buňky blondýnek?"
Mlčela.
"No?" zeptal jsem se. "Znáš ho nebo ne?"
Demonstrativně se dívala na televizi a ignorovala mě.
"Slyšela ho?" zeptal jsem se Edwarda.
V jeho napjaté tváři nebylo ani zrníčko humoru - dokonce ani nepohnul očima od Belly. Ale odpověděl: "Ne."
"Paráda. Takže tenhle si užiješ, pijavice - mozkové buňky blondýnek umírají osamoceně."

Rosalie se na mě ani nepodívala. "Zabila jsem stokrát víc než ty, ty odporná bestie. Na to nezapomeň."
"Jednoho dne, královno krásy, tě otráví jenom mě zastrašovat. Opravdu se na to těším."
"To stačí, Jacobe," ozvala se Bella.
Shlédl jsem k ní a narazil na její mračící se obličej. Vypadalo to, že její včerejší dobrá nálada byla už dávno pryč.
Nechtěl jsem ji naštvat. "Chceš, abych vypadnul?" nabídl jsem jí.
Předtím než jsem mohl začít doufat - nebo se obávat - že už mě má konečně dost, zamrkala a její nevlídný pohled zmizel. Vypadala naprosto šokovaná, že jsem si vyvodil takový závěr. "Ne! Samozřejmě že ne."
Povzdechl jsem si a stejně tak i Edward, jenom on o mnoho tišeji. Věděl jsem, že si taky přál, aby se přese mě konečně přenesla. Jaká škoda, že ji nikdy nepožádal, aby udělala něco, co by ji mohlo učinit nešťastnou.
"Vypadáš unaveně," podotkla Bella.
"Jsem k smrti umlácenej," souhlasil jsem.
"Ráda bych tě umlátila k smrti," zamumlala Rosalie, příliš slabě aby to Bella zaslechla.
Jenom jsem se zasunul hlouběji do křesla, udělajíc si větší pohodlí. Moje bosé chodidlo se nebezpečně přiblížilo Rosalii a ona ztuhla. Po několika minutách ji Bella požádala o znovu naplnění kelímku. Ovanul mě náhlý poryv větru, když Rosalie vyletěla do poschodí, aby přinesla další krev. Nastalo dokonalé ticho. Usoudil jsem, že by možná nebylo špatný trochu si zdřímnout.
A potom se zmateně ozval Edward. "Říkala jsi něco?" Zvláštní. Protože nikdo nic neříkal a protože Edward slyšel stejně dobře jako já, měl by to vědět.
Upřeně hleděl na Bellu a ona mu jeho pohled oplácela. Oba vypadali vrcholně zmateně.
"Já?" zeptala se po chvilce. "Nic sem neříkala."
Přesunul se na kolena, naklánějíc se nad ni, a jeho výraz byl najednou pronikavý úplně jiným způsobem. Jeho černé oči se soustředily na její tvář.
"Na co právě myslíš?"
Bezvýrazně na něj zírala. "Na nic. Co se děje?"
"Na co jsi myslela před minutou?" zeptal se.
"Jenom… na ostrov Esme. A peří."
Připadalo mi to jako maximální blábolení, ale potom se začervenala a já došel k názoru, že bylo lepší to nechápat.
"Řekni ještě něco," zašeptal.
"Jako co? Edwarde, co se děje?"
Výraz jeho tváře se opět změnil a následně udělal něco, z čeho mi spadla čelist. Zaslechl jsem za sebou zalapání po dechu a věděl, že se vrátila Rosalie a byla přesně tak ohromená jako já.
Edward velice lehce položil Belle ruce na obrovské, kulaté břicho.
"Ten p-" polknul. "To… dítě má rádo zvuk tvého hlasu."
Na okamžik místnost ovládlo naprosté ticho. Nemohl jsem pohnout svaly, dokonce ani mrknout. A potom -
"Panenko skákavá, ty ho slyšíš!" zakřičela Bella. O vteřinu později sebou škubla.
Edwardovy ruce putovaly na nejvyšší bod jejího břicha a jemně hladil místo, kam ji to muselo kopnout.
"Pšt," zašeptal. "Polekala si to…ho."
Jeho oči byly rozšířené a plné údivu. Zlehka se poplácala na straně břicha. "Promiň, drahoušku."
Edward soustředěně naslouchal, hlavu skloněnou nad její břicho.
"Co si myslí teď?" dožadovala se dychtivě.
"To… on nebo ona, je…" odmlčel se a vzhlédl jí do očí. Ty jeho byly přeplněné podobným úžasem - jenom více opatrné a zdráhavé. "On je šťastný," řekl nevěřícně
Zalapala po dechu a bylo nemožné nevidět ten fanatický třpyt v jejích očích. Láska a oddanost. Z očí se jí vylily slzy jako hrachy a mlčky jí klouzaly dolů po tvářích, přes její smějící se rty.
Zatímco na ni upřeně hleděl, jeho obličej nebyl vyděšený nebo rozzlobený nebo mučený v plamenech nebo jakýkoli z těch výrazů, které nosil od té doby, co se vrátili. Žasl s ní.
"Samozřejmě, že jsi šťastný, miláčku, samozřejmě že jsi," pobrukovala, hladíc si břicho, zatímco jí slzy zmáčely tváře. "Jak by jsi nemohl být, se vším tím bezpečím a teploučkem a láskou? Tolik tě miluju, můj maličký EJi, samozřejmě že jsi šťastný."
"Jak jsi mu to řekla?" zeptal se Edward zvědavě.
Znovu zčervenala. "Tak trochu jsem ho pojmenovala. Nemyslela jsem, že by jsi chtěl… no, však víš."
"EJ?"
"Tvůj otec se taky jmenoval Edward."
"Ano, to ano. Co-?" Odmlčel se a potom zamručel. "Hmm."
"Co?"
"Má rád i můj hlas."
"Samozřejmě že má." V jejím tónu zaznívala škodolibá radost. "Máš ten nekrásnější hlas ve vesmíru. Kdo by ho nemiloval?"
"Máš záložní plán?" zeptala se Rosalie, naklánějící se přes pohovku se stejně obdivným, škodolibě radostným výrazem, jaký měla na tváři Bella. "Co když on je ona?"
Bella si hřbetem ruky utřela mokré oči. "Probírala jsem se několika nápady. Pohrávala si s Renée a Esme. Přemýšlela jsem o… Ruh-nez-may."
"Ruhnezmay?"
"R-e-n-e-s-m-e-e. Příliš ujetý?"
"Ne, líbí se mi to," ujistila ji Rosalie. Jejich hlavy byly tak blízko u sebe, zlatá a mahagonová. "Je to překrásné. Jedinečné, takže to sedí."
"Pořád si myslím, že je to Edward."
Edward civěl do neurčita, obličej prázdný jak horečně naslouchal.
"Co?" zeptala se Bella rozzářeně. "Na co myslí teď?"
Nejprve neodpověděl, ale potom - šokujíc zbytek z nás, tři odlišné a oddělená zalapání po dechu - položil ucho něžně na Bellino břicho.
"Miluje tě," zašeptal Edward omámeně. "Absolutně tě zbožňuje."
V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem byl sám. Úplně sám.
Nejradši bych si naliskal, když jsem si uvědomil, jak moc jsem s tím odporným upírem počítal. Jak tupé - jak jsem kdy mohl věřit pijavici! Samozřejmě že by mě nakonec zradil.

Počítal jsem, že ho budu mít po boku. Počítal jsem, že bude trpět víc než jsem trpěl já. A nejvíc ze všeho jsem počítal s tím, že bude tu hnusnou věc zabíjející Bellu nenávidět víc, než jsem ji nenáviděl já.
Věřil jsem mu v tom.
Jenže teď byli všichni pohromadě, dva z nich sklánějící se nad rostoucí, neviditelnou příšerkou s očima rozzářenýma, jakoby byli šťastná rodinka.
A já byl úplně sám se svojí nenávistí a bolestí, která byla tak hrozná, že jsem si připadal, jakoby mě mučili. Jakoby mě pomalu tahali skrz nekončící pás pekelně ostrých žiletek. Ta bolest byla tak hrozná, že by jsem s úsměvem přijal smrt, jen abych od toho utekl.
Žár mi zprovoznil zatuhlé svaly a znovu jsem stál na nohou.
Všichni tři ke mně rychle otočili hlavy a já sledoval svoji bolest čeřící Edwardovu tvář, jak mi opět nedovoleně vstoupil do hlavy.

"Ahh," zasténal.
Nepřemýšlel jsem o tom, co jsem dělal; jen jsem tam stál, třesoucí se, připravený vystřelit na útěk, o kterém jsem rozvažoval.
Pohybujíc se jako útočící had se Edward vrhl k nízkému stolku a vytáhl něco ze zásuvky. Hodil to po mě a já ten předmět reflexivně chytl.
"Běž, Jacobe. Zmiz odsud." Neřekl to tvrdě - mrštil ta slova na mě jakoby mi zachraňovala život. Pomáhal mi naleznout útěk, po kterém jsem tak zoufale toužil.
Předmět v mé ruce byl svazek klíčů od auta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama