close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 18. pokračování

21. ledna 2010 v 16:26 |  Nový Měsíc /Stephenie Meyer
"Ptal se po Charliem, a já jsem mu řekl, že tu Charlie není," zamumlal Jacob nedůtklivě.
"To je všechno?" zeptala se Alice hlasem jako led.
"Pak mi zavěsil," odsekl Jacob. Po páteři mu přejelo zachvění, které mě taky roztřáslo.
"Řekl jsi mu, že je Charlie na pohřbu," připomněla jsem mu.
Alice trhla hlavou zpátky ke mně. "Co přesně řekl?"
"Řekl: 'Není tady' a když se Carlisle ptal, kde Charlie je, Jacob odpověděl: 'Je na pohřbu.'"
Alice zasténala a svezla se na kolena.
"Pověz mi to, Alice," zašeptala jsem.
"To v telefonu nebyl Carlisle," řekla beznadějně.
"Chceš říct, že jsem lhář?" zavrčel Jacob vedle mě.
Alice ho ignorovala, soustředila se na můj překvapený obličej.
"Byl to Edward." Ta slova byla jenom přidušené zašeptání. "Myslí si, že jsi mrtvá."
Moje mysl začala zase pracovat. Neslyšela jsem ta slova, kterých jsem se bála, a tou úlevou se mi mysl rozjasnila.
"Rosalie mu řekla, že jsem se zabila, viď?" zeptala jsem se a povzdechla jsem si, jak jsem se uvolnila.
"Ano," přiznala Alice a v očích se jí zase tvrdě zablýsklo. "Na její obranu budiž řečeno, že tomu opravdu věřila. Spoléhají na můj zrak až příliš, vezmu-li v úvahu, že funguje tak nedokonale. Ale aby ho vystopovala a pověděla mu to! Neuvědomovala si… nebo jí to bylo jedno…?" Její hlas v hrůze odezněl.
"A když Edward zavolal sem, myslel si, že Jacob mluví o mém pohřbu," došlo mi. Zabolelo mě, když jsem zjistila, jak blízko jsem byla - jenom pár centimetrů - od jeho hlasu. Nehty se mi zaryly do Jacobovy paže, ale on sebou neškubl.
Alice se na mě udiveně podívala. "Ty se nezlobíš," zašeptala.
"No, je to vážně špatné načasování, ale všechno se to vyjasní. Až příště zavolá, někdo mu řekne… co se… opravdu…" odmlčela jsem se. Její pohled mi přidusil slova v krku.
Proč byla tak zpanikařená? Proč se teď její obličej svíral lítostí a hrůzou? Co to bylo, co právě řekla Rosalii do telefonu? Něco o tom, co viděla… a Rosaliiny výčitky; Rosalie by si nikdy nevyčítala nic, co by se stalo mně. Ale jestli ublížila své rodině, ublížila svému bratrovi…
"Bello," zašeptala Alice. "Edward už znovu nezavolá. On jí uvěřil."
"Já. Tomu. Nerozumím." Moje pusa artikulovala každé slovo mlčky. Nedokázala jsem vytlačit vzduch z plic, abych tu větu pronesla nahlas a pobídla tak Alici, aby mi vysvětlila, co to znamená.
"On jede do Itálie."
Trvalo mi jeden úder srdce, abych to pochopila.
Když se mi teď vrátil Edwardův hlas, nebyla to dokonalá imitace mých přeludů. Byl to jenom slabý, plochý tón mých vzpomínek. Ale ta slova sama stačila na to, aby se mi vydrala z prsou ven a nechala v nich zející díru. Slova z doby, kdy bych vsadila všechno, co jsem měla nebo bych si mohla půjčit, na to, že mě miluje.
No, byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, když jsme se dívali, jak Romeo s Julií umírají, přímo tady v tomto pokoji. Ale nebyl jsem si jistý, jak to provést… Věděl jsem, že Emmett ani Jasper by mi nikdy nepomohli… takže jsem si říkal, že asi pojedu do Itálie a vyvedu něco, čím bych vyprovokoval Volturiovy… S Volturiovými totiž není radno si zahrávat. Pokud ovšem nechceš umřít.
Pokud ovšem nechceš umřít.
"NE!" Můj výkřik byl po těch zašeptaných slovech tak hlasitý, že jsme všichni nadskočili. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do obličeje, když jsem si uvědomila, co asi Alice viděla. "Ne! Ne, ne, ne! To nesmí! To nesmí udělat!"
"Rozhodl se, jakmile mu tvůj přítel potvrdil, že na tvou záchranu je příliš pozdě."
"Ale on… on mě opustil! Už mě nechtěl! Jaký je v tom teď rozdíl? Věděl, že jednou zemřu!"
"Myslím, že nikdy neměl v plánu tě přežít o dlouhou dobu," řekla Alice tiše.
"Jak se opovažuje!" vykřikla jsem. Už jsem byla na nohou a Jacob nejistě vstal, aby se znovu postavil mezi mě a Alici.
"Ach, uhni mi z cesty, Jacobe!" Se zoufalou netrpělivostí jsem loktem odstrčila jeho třesoucí se tělo. "Co budeme dělat?" ptala jsem se Alice. Muselo se dát něco udělat. "Nemůžeme mu zavolat? Nemůže mu zavolat Carlisle?"
Zavrtěla hlavou. "To byla první věc, kterou jsem zkoušela. Nechal svůj telefon v odpadkovém koši v Riu - někdo to vzal…," zašeptala.
"Předtím jsi říkala, že si musíme pospíšit. Kam pospíšit? Udělejme to, ať je to cokoliv!"
"Bello, já - já myslím, že po tobě nemůžu žádat…," odmlčela se nerozhodně.
"Jen do toho!" přikázala jsem jí.
Položila mi ruce na ramena, abych stála klidně, a její prsty se lehce zatínaly, aby zdůraznily její slova. "Možná už bude pozdě. Viděla jsem ho, jak jde k Volturiovým… a žádá je o smrt." Obě jsme sebou škubly a mně se najednou zatmělo před očima. Horečnatě jsem mrkala přes slzy. "Všechno záleží na tom, jak se rozhodnou. Nevidím to, dokud se nerozhodnou.
Ale jestli řeknou ne, a oni by mohli - Aro má Carlislea rád a nechtěl by ho urazit - Edward má záložní plán. Oni si velmi chrání svoje město. Edward spoléhá na to, že když provede něco, aby porušil klid ve městě, zasáhnou, aby ho zastavili. A má pravdu. Oni to udělají."
Zírala jsem na ni s čelistí bezmocně zaťatou. Ještě jsem neslyšela nic, co by vysvětlovalo, proč tu pořád stojíme.
"Takže jestli se uvolí prokázat mu laskavost, je pro nás pozdě. Jestli ho odmítnou, a on přijde dost rychle s plánem, jak je urazit, je pro nás pozdě. Ale jestli se poddá svým sklonům k teatrálnosti… pak možná máme ještě čas."
"Tak jedeme!"
"Poslouchej, Bello! Jestli dorazíme včas nebo ne, ocitneme se v srdci města Volturiových. Jestli se Edwardovi jeho plán zdaří, budou mě považovat za jeho komplice. Ty pro ně budeš člověk, který nejenže ví příliš mnoho, ale také příliš dobře voní. Máme velmi slušnou pravděpodobnost, že nás zničí všechny - a ty jim navíc posloužíš jako večeře."
"A tohleto nás tady drží?" zeptala jsem se nevěřícně. "Pojedu sama, jestli se bojíš." V duchu jsem počítala, kolik peněz mi zbývá na účtu, a přemítala, jestli by mi Alice ten zbytek půjčila.
"Já se bojím jenom toho, že by tě mohli zabít."
Odfrkla jsem si znechuceně. "Na to si stačím sama, slézám hrobníkovi z lopaty skoro každý den! Pověz mi, co mám udělat!"
"Napiš vzkaz Charliemu. Já zavolám na letiště."
"Charlie," zalapala jsem po dechu.
Ne že by ho moje přítomnost chránila, ale mohla jsem ho tady nechat samotného, když vím, co mu hrozí…?
"Já nedovolím, aby se Charliemu něco stalo." Jacobův tichý hlas byl hrubý a rozzlobený. "Obejdu smlouvu."
Vyděšeně jsem na něj pohlédla a viděla jsem, že se na mě mračí.
"Pospěš si, Bello," přerušila nás Alice naléhavě.
Běžela jsem do kuchyně, pozotvírala šuplíky a vyhazovala obsah na podlahu, jak jsem hledala tužku. Hladká hnědá ruka mi jednu podala.
"Díky," zamumlala jsem a zuby stáhla víčko. Tiše mi podal papírový bloček, na který jsme si psali telefonické vzkazy. Odtrhla jsem vrchní lístek a smuchlaný si ho hodila přes rameno.
Tati, psala jsem. Jsem s Alicí. Edward má potíže. Můžeš mi uložit domácí vězení, až se vrátím. Vím, že teď není vhodná doba. Promiň. Mám tě moc ráda. Bella.
"Nejezdi," zašeptal Jacob. Hněv byl všechen pryč, když teď byla Alice z dohledu.
Nechtěla jsem ztrácet čas hádkou s ním. "Prosím, prosím, prosím, postarej se mi o Charlieho," prosila jsem ho, když jsem spěchala ven z přední místnosti. Alice čekala ve dveřích s taškou přes rameno.
"Vezmi si peněženku - budeš potřebovat občanku. Prosím tě řekni mi, že máš pas. Nemám čas nějaký padělat."
Přikývla jsem a pak jsem utíkala nahoru po schodech a kolena se mi podlamovala vděčností, že matka původně chtěla mít svatbu s Philem na pláži v Mexiku. Samozřejmě, jako všechny její plány, ani tenhle nevyšel a z Mexika sešlo. Ale ne dřív, než jsem podnikla všechny praktické kroky, abych to zařídila.
Vtrhla jsem do svého pokoje. Nacpala jsem do batohu starou peněženku, čisté tričko a tepláky a pak jsem nahoru přihodila zubní kartáček. Hnala jsem se zpátky dolů po schodech. Pocit déjà vu mě v tuhle chvíli skoro dusil. Alespoň se, na rozdíl od minula - když jsem utíkala z Forks, abych unikla žíznivým upírům a ne abych je hledala - nebudu muset loučit osobně.
Jacob a Alice se spolu o něčem dohadovali před otevřenými dveřmi, ale stáli tak daleko od sebe, že by člověka zprvu ani nenapadlo, že spolu hovoří. Zdálo se, že si ani jeden z nich nevšiml mého hlasitého příchodu.
"Vy se možná příležitostně umíte ovládat, ale ty pijavice, ke kterým ji bereš…," obviňoval ji zuřivě Jacob.
"Ano. Máš pravdu, pse." Alice také vrčela. "Volturiovi jsou sama esence našeho druhu - jsou důvod, proč se ti ježí chlupy, když mě ucítíš. Oni jsou podstata tvých nočních běsů, za tvými instinkty se skrývá hrůza z nich. Jsem si toho dobře vědoma."
"A přesto jim ji předhodíš jako láhev vína na večírek!" zakřičel.
"Myslíš, že by na tom byla líp, kdybych ji tu nechala samotnou, když je jí Victoria v patách?"
"S tou zrzkou si poradíme sami."
"Tak proč je pořád na lovu?"
Jacob zavrčel a trup mu rozvlnilo chvění.
"Přestaňte s tím!" zakřičela jsem na oba, divoká netrpělivostí. "Pohádáte se, až se vrátíme. Jedeme!"
Alice spěšně zmizela, aby přivezla svoje auto. Já jsem spěchala za ní. Automaticky jsem se zastavila, abych se otočila a zamkla dveře.
Jacob mě roztřesenou rukou popadl za paži. "Prosím tě, Bello. Já tě prosím."
Jeho tmavé oči se leskly slzami. V krku mi naskočil knedlík.
"Jaku, já musím -"
"Ale nemusíš. Vážně nemusíš. Můžeš zůstat tady se mnou. Můžeš zůstat naživu. Kvůli Charliemu. Kvůli mně."
Motor Carlisleova Mercedesu začal příst; rytmus jeho vrčení se zostřil, když ho Alice netrpělivě vytúrovala.
Zavrtěla jsem hlavou a tím prudkým pohybem mi vystříkly slzy. Uvolnila jsem si paži, a on se tomu nebránil.
"Neumírej, Bello," vydal ze sebe přidušeně. "Nejezdi. Nedělej to."
Co když ho už nikdy neuvidím?
Při tom pomyšlení už jsem nedokázala jen ronit tiché slzy; z hrudi se mi vydral vzlyk. Rozhodila jsem paže a na příliš kratičký okamžik jsem ho objala kolem pasu a zabořila jsem mu tvář mokrou od slz do prsou. Položil mi svou velkou ruku do týla, jako kdyby mě tam chtěl zadržet.
"Sbohem, Jaku." Vzala jsem tu ruku a políbila ji do dlaně. Nedokázala jsem se mu podívat do tváře. "Promiň," zašeptala jsem.
Pak jsem se otočila a spěchala do auta. Dveře na straně spolujezdce na mě čekaly otevřené. Hodila jsem si batoh přes opěrku hlavy, vklouzla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.
Otočila jsem se a zakřičela z okénka: "Dávej pozor na Charlieho!" Po Jacobovi nebylo ale ani vidu. Jak Alice dupla na plyn - kvílení pneumatik znělo jako lidské výkřiky - otočila auto a vyjela po silnici, můj pohled utkvěl na bílém cáru na hranici lesa. Kus boty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama