close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 19. pokračování

22. ledna 2010 v 18:46 |  Zatmění /Stephenie Meyer
Výlet na mýtinu se mi líbil víc než včera v noci. Pořád jsem se cítila provinile, pořád jsem se bála, ale už jsem nebyla vyděšená. Dokázala jsem fungovat. Dokázala jsem se dívat na to, co má přijít, a skoro jsem uvěřila, že to možná opravdu dopadne dobře. Edwardovi zjevně představa, že si nechá ujít bitvu, tolik nevadila… takže jsem mu nemohla nevěřit, když říkal, že to bude snadné. Neopustil by svou rodinu, kdyby o tom sám nebyl přesvědčený. Možná měla Alice pravdu a já jsem se opravdu strachovala až příliš.
Dorazili jsme na mýtinu jako poslední.
Jasper a Emmett už zápasili - jenom se tak zahřívali, podle toho, jak se u toho smáli. Alice a Rosalie seděly na tvrdé zemi a dívaly se. Esme s Carlislem si povídali pár metrů od nich, hlavy blízko u sebe, prsty propletené, a nevěnovali pozornost tomu, co se kolem nich děje.
Dnes v noci bylo mnohem jasněji, měsíc svítil skrz tenké mraky a já jsem snadno viděla tři vlky, kteří seděli na kraji zápasiště, rozmístěni daleko od sebe, aby se dívali z různých úhlů.
Bylo také snadné rozeznat Jacoba; okamžitě bych ho poznala, i kdyby nevzhlédl a nepodíval se, když nás slyšel přicházet.
"Kde jsou ostatní vlci?" divila jsem se.
"Nepotřebují tu být všichni. Stačil by jeden, ale Sam nám nevěří dost na to, aby poslal Jacoba samotného, ačkoliv se Jacob nabídl. Quil a Embry jsou s ním jako obvykle… asi aby ho podpořili."
"Jacob ti věří."
Edward přikývl. "Věří nám, že se nebudeme snažit ho zabít. Ale to je všechno."
"Budeš se dnes večer účastnit tréninku?" zeptala jsem se váhavě. Věděla jsem, že to pro něj bude skoro stejně těžké, jako by bylo těžké pro mě, kdyby mě nechal doma. Možná těžší.
"Pomůžu Jasperovi, když bude potřebovat. Chce vyzkoušet nějaká nevyrovnaná uskupení, naučit je, jak si poradit s více útočníky najednou."
Zachvěl se.
A silná vlna paniky otřásla mým čerstvě nabytým pocitem důvěry.
Pořád jich bylo méně než těch druhých. A já jsem to zhoršovala.
Zírala jsem na pole a snažila se skrýt svou reakci.
Nevybrala jsem si dobré místo, kam se dívat, když jsem se teď potřebovala obelhat, namluvit si, že všechno vyjde, jak má. Protože když jsem odtrhla oči od Cullenových a přestala sledovat jejich stínovaný souboj, který bude už za pár dní skutečný, na život a na smrt, zachytil můj pohled Jacob a usmál se na mě.
Byl to stejný vlčí úsměv jako předtím, ale oči mu zajiskřily, jako když byl člověkem.
Bylo těžké uvěřit, že mi ještě přednedávnem vlkodlaci připadali děsiví a nemohla jsem spát, protože se mi o nich zdály zlé sny.
Věděla jsem bez ptaní, který z těch druhých dvou je Embry a který je Quil. Protože Embry byl jednoznačně ten hubenější šedý vlk s tmavými skvrnami na zádech, který seděl a tak trpělivě se díval, zatímco Quil - temně čokoládově hnědý, světlejší v obličeji - se neustále vrtěl a vypadalo to, že zmírá touhou přidat se k předstíranému boji. Nebyli příšery, ani v téhle podobě. Byli to kamarádi.
Kamarádi, kteří nevypadali ani zdaleka tak nezničitelní jako Emmett s Jasperem, kteří teď prováděli rychlejší výpady než kobra, a měsíční světlo se jim odráželo od žulově tvrdé kůže. Kamarádi, kteří asi nechápali, jaké tu hrozí nebezpečí. Kamarádi, kteří byli stále tak nějak smrtelní, kamarádi, kteří mohou krvácet, kamarádi, kteří mohou zemřít…
Edwardova důvěra mě uklidňovala, protože bylo jasné, že si o svou rodinu opravdu starost nedělá. Ale vadilo by mu, kdyby se něco stalo vlkům? Měl důvod k úzkosti, když ho ta možnost netrápila? Edwardova důvěra platila jenom na jeden z mých strachů.
Snažila jsem se opětovat Jacobův úsměv a polkla jsem, protože jsem měla v krku knedlík. Nepovedlo se.
Jacob zlehka vyskočil na nohy - divila jsem se, kde se v tom obrovském těle bere taková hbitost - a přiklusal na místo, kde jsme s Edwardem stáli.
"Jacobe," pozdravil ho Edward zdvořile.
Jacob ho ignoroval, jeho temné oči se upíraly na mě. Sklonil hlavu na mou úroveň, jako to udělal včera, a naklonil ji ke straně. Z tlamy mu vycházelo tiché mručení.
"Nic mi není," odpověděla jsem bez potřeby překladu, který se mi Edward chystal poskytnout. "Jenom mám starosti, víš."
Jacob na mě dál zíral.
"Chce vědět proč," zamručel Edward.
Jacob zavrčel - nebyl to hrozivý zvuk, ale otrávený - a Edward semknul rty.
"Cože?" zeptala jsem se.
"Vadí mu, že nepřevádím všechno doslova. Ve skutečnosti si myslel: 'To je vážně hloupost. Kvůli čemu bys měla mít starosti?' Vynechal jsem to, protože jsem to považoval za neslušné."
Pousmála jsem se, příliš sevřená úzkostí, aby mě to skutečně pobavilo. "Je toho hodně, co mě trápí," svěřovala jsem se Jacobovi. "Třeba jedna partička hloupých vlků, kterým je jedno, jestli se jim něco stane."
Jacob se zasmál svým kašlavým štěkotem.
Edward si vzdychl. "Jasper chce pomoct. Obejdeš se bez tlumočníka?"
"Jo, já si poradím."
Edward se na mě chviličku významně díval, jeho výraz bylo těžké pochopit, pak se otočil zády a šel k místu, kde čekal Jasper.
Posadila jsem se. Zem byla studená a nepohodlná.
Jacob udělal krok dopředu, pak se podíval zpátky na mě, a v hrdle se mu ozvalo tiché skučení. Udělal další půlkrok.
"Jdi tam beze mě," pobídla jsem ho. "Já se nechci dívat."
Jacob znovu krátce naklonil hlavu ke straně a pak se s bručivým povzdechem položil na zem vedle mě.
"Vážně, klidně tam jdi," ujišťovala jsem ho. Neodpověděl, jenom si složil hlavu na tlapy.
Zírala jsem na jasné stříbrné mraky, nechtěla jsem vidět bitku. Moje představivost měla i tak dost paliva. Mýtinou povíval větřík a já jsem se zachvěla.
Jacob se posunul blíž ke mně a přitiskl mi svůj teplý kožich k levému boku.
"Mm, díky," zamručela jsem.
Po pár minutách jsem se opřela o jeho široké rameno. Bylo to takhle pohodlnější.
Mraky se pohybovaly pomalu po nebi, které matnělo a zjasňovalo se pokaždé, když zastínily měsíc a odplouvaly dál.
Nepřítomně jsem Jacobovi začala prsty pročesávat kožich na krku. V hrdle se mu rozezvučel ten samý zvláštní melodický zvuk jako včera. Byl to takový vlídný, důvěrný zvuk. Hrubší, divočejší než kočičí předení, ale prozrazoval stejnou spokojenost.
"Víš, nikdy jsem neměla psa," uvažovala jsem nahlas. "Vždycky jsem ho chtěla, ale Renée je alergická."
Jacob se zasmál; jeho tělo se pode mnou otřásalo.
"Ty se vůbec nebojíš, co se v sobotu bude dít?" zeptala jsem se.
Otočil ohromnou hlavu ke mně, takže jsem viděla, jak se jedno jeho oko stočilo k nebi.
"Taky bych si chtěla být tak jistá."
Opřel si hlavu o mou nohu a začal zase broukat. A já jsem se opravdu cítila o trošku lépe.
"Takže zítra si spolu trochu vyrazíme do přírody, viď?"
Zavrčel; ten zvuk byl nadšený.
"Mohl by to být dlouhý výlet," varovala jsem ho. "Edward neposuzuje vzdálenosti tak jako normální lidé."
Jacob vyštěkl dalším smíchem.
Uvelebila jsem se pohodlněji v jeho teplém kožiše a položila si mu hlavu na krk.
Bylo to zvláštní. I když byl v téhle bizarní podobě, připadala jsem si spíš jako v dobách, kdy jsme měli to snadné, bezpracné přátelství, které bylo přirozené jako dýchání, než při těch posledních několika setkáních, která jsem zažila s Jacobem v podobě lidské. Bylo zvláštní, že jsem to přátelství znovu našla zrovna teď, když jsem si myslela, že je to právě Jakova vlčí podstata, která mi ho vzala.
Zabijácké hry na mýtině pokračovaly a já jsem zírala na zastřený měsíc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama