close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 2. pokračování

16. ledna 2010 v 9:28 |  Půlnoční Slunce /Stephenie Meyer
Zaslechnul jsem netrpělivost Jessiky s novým děvčetem, která vypadala roztržitě a bez hnutí stála na jednom místě. V Jessičiných myšlenkách jsem viděl, že tváře Belly Swanové opět zčervenaly.
Nadechnul jsem se, krátce a mělce, připravený nechýchat při každé známce její vůně v mém okolí
Mike Newton byl s nimi. Slyšel jsem oba jeho hlasy - duševní i fyzický, když se ptal Jessiky, co je s Bellou. Nelíbilo se mi, jakým směrem se jeho myšlenky ubíraly, záblesky náhlých představ, které se objevovaly v jeho mysli, zatímco jí pozoroval, když sebou trhla a probudila se ze svého snění, jako kdyby zapomněla, že tam je.
"Nic." Slyšel jsem říct Bellu tichým, jasným hlasem. Znělo to jako zvonění zvonečku přes hluk v jídelně a já věděl, že je to jen proto, že jsem mu soustředěně naslouchal.
"Jenom si dám něco k pití," pokračovala, když doháněla konec řady.
Musel jsem se alespoň na chvíli podívat jejím směrem. Upírala oči na podlahu a barva se jí z tváří pomalu vytrácela. Rychle jsem se podíval na Emmetta, který se teď usmíval nad bolestným úsměvem na mojí tváři.
Hej brácha, vypadáš, jako kdybys byl nemocný.
Upravil jsem svůj výraz na nenucený.
Jessica nahlas uvažovala o Bellinimým nedostatku chuti k jídlu. "Nemáš hlad?"
"Vlastně je mi trochu špatně," její hlas byl slabší, ale stále velmi jasný.
Proč mě trápily obavy, které náhle vyřazovaly z myšlenek Mike Newtona? Proč bych se měl starat o to, že mají majetnický podtón? Nebyla moje věc, že po ní Mike Newton tak neuvěřitelně dychtil. Možná na ní takto reagovali všichni. Nechtěl jsem jí instinktivně chránit i já? Předtím jsem jí chtěl zabít…. To je…
Byla ta dívka nemocná?
Těžko posoudit - vypadala tak úžasně s tou průsvitnou pokožkou…. Potom jsem si uvědomil, že jsem se o ní bál úplně stejně jako ten zabedněný chlapec a donutil jsem se nepřemýšlet nad jejím zdravím.
Ale i přesto se mi nelíbilo, že jsem ji sledoval přes Mikeovy myšlenky, Potom jsem se soustředil na Jessiku, pozorně sledujíce jak si sedají za stůl. Naštěstí si sedli k pravidelným Jessičiným sousedkám, k jednomu z prvních stolů v místnosti. Ne ve směru větru, tak jak to slíbila Alice.
Alice do mě šťouchla. Za chvíli se sem podívá, tak se chovej jako člověk.
Zatnul jsem zuby.
"Pohodička, Edwarde," řekl Emmett. "Upřímně. No tak zabiješ jednoho člověka. Pro to se přece svět nezhroutí."
"Ty tak víš," zamumlal jsem.
Emmett se zasmál. "Musíš se naučit se přes věci přenést. Jako já. Věčnost je dlouhý čas na to, aby se člověk utápěl v pocitu viny."
Hned potom na něj Alice hodila hrst plnou drobných kostiček ledu, které před ním ukrývala v dlani.
Překvapeně zamrkal a potom se zákeřně zaškaredil.
"Ty jsi to chtěla," řekl jí, když se naklonil nad stůl a vytřásl si směrem k ní svoje vlasy plné ledu. Sníh, rozpouštějící se v teplé místnosti se z jeho vlasů rozstříknul napůl rozpuštěný.
"Fuj!" Stěžovala si Rosalie, když se spolu s Alicí očistily.
Alice se smála a všichni jsme se k ní přidali. V jejích myšlenkách jsem mohl vidět, jak si to dopředu připravila, a věděl jsem, že ta dívka - měl bych o ní přestat přemýšlet jako by byla jediná na světě - že se Bella dívá naším směrem, jak si hrajeme a smějeme se a že vypadáme šťastně jako lidi a přitom nereálně dokonale jako na obraze Normana Rockwella.
Alice se stále smála, držíc Rosalii jako štít. To děvče - Bella se na nás musí dívat.
… zase zírá na Cullenovi, pomyslel si někdo a to upoutalo moji pozornost.
Automaticky jsem se podíval směrem k myšlence, až moje oči narazily na místo, odkud se šířil hlas, který jsem dnes tolik poslouchal.
Moje oči se pomalu přesunuly z Jessiky doprava a zaměřily se na dívčin pronikavý pohled.
Rychle svěsila hlavu a opět se skryla za závojem vlasů.
Co si myslela? Moje frustrace narůstala každou minutou. Snažil jsem se - nejistě, protože jsem to ještě nikdy předtím nezkoušel - zkoumat ticho okolo ní. Můj mimořádný sluch se vždy objevil přirozeně, bez ptaní, nikdy jsem na něm nemusel pracovat. Teď jsem se soustředil na zlomení toho, co obklopovalo její myšlenky a zahalovalo je rouškou tajemství.
Nic, jenom ticho.
Co to s ní je? Pomyslela si Jessica. Bylo to jako ozvěna mého vlastního rozhořčení.
"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se Belle do ucha. V jejím tónu nebyla ani známka její skutečné žárlivosti. Jessica se v předstíraném kamarádství zlepšovala.
Byl jsem plně zaujatý dívčinou odpovědí.
"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" zašeptala.
Takže si všimla mojí předchozí reakce. Samozřejmě, že ano.
Její otázka Jessicu zmátla. Viděl jsem svojí tvář v jejích myšlenkách, když zjišťovala můj výraz, ale nepodíval jsem se na ní. Stále jsem se soustředil na dívku, snažíc se slyšet alespoň něco. Ale nepomáhalo to.
"Ne," řekla, i když si přála, aby mohla říct ano - velmi ji znepokojoval můj upřený pohled - i když v jejím hlase po tom nebylo ani stopy. "Měl by?"
"Myslím, že mě nemá rád," zašeptala Jessice a položila si hlavu na ruce, jako kdyby byla unavená. Snažil jsem se pochopit ten pohyb, ale mohl jsem jen hádat. Možná, že byla unavená.
"Cullenovi nemají rádi nikoho," ujistila ji Jessica. " … no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. " Nikdy to nedělají, postěžovala si v myšlenkách. " Ale on na tebe pořád zírá."
"Přestaň se na něj dívat," sykla dívka na Jessicu a zdvihla hlavu, aby se ujistila, že ji poslouchá.
Jessica se zachichotala, ale bylo to, jako kdyby ji o to někdo požádal.
Děvče neodvrátilo pohled od stolu až do konce hodiny. Myslel jsem si - i když jsem si samozřejmě nemohl být jistý - že to bylo záměrně. Vypadala, že se na mě chce podívat. Její tělo se pomalu natočilo mým směrem, její hlava se začala otáčet, ale potom jí to došlo, zhluboka se nadechla a strnule hleděla na toho, kdo právě mluvil.
Většinou jsem ignoroval myšlenky ostatních lidí, kteří byli okolo ní, pokud se jí zrovna nezaobírali. Mike Newton plánoval po škole sněžnou bitku, ale asi si ještě nestihl uvědomit, že se sníh právě změnil na déšť. Jemné sněhové vločky při dopadu na střechu začaly víc a víc připomínat bubnování deště. Opravdu si té změny nevšimnul? Mně se to zdálo tak hlasité.
Když oběd skončil, zůstal jsem sedět. Lidi se rozcházeli a já se přistihnul při tom, jak se snažím rozeznat zvuk jejích kroků mezi ostatními jako by na nich bylo něco zvláštního. Příšerně hloupé.
Ani zbytek mojí rodiny se nepohnul. Čekali, co udělám já.
Půjdu do třídy a sednu si vedle toho děvčete, i když jsem na mojí pokožce, cítil tak neskutečně úžasnou vůni její krve a teplo jejího pulzu ve vzduchu? Byl jsem na to dost silný? Anebo jsem už na jeden den měl dost?
"Já… myslím, že je to v pořádku," řekla váhavě Alice. "Tvoje mysl je připravená. Myslím, že tu hodinu přežiješ."
Jenže Alice věděla, jak rychle se názor může změnit.
"Proč pospíchat?" zeptal se Jasper. I když se nechtěl cítit samolibě, že teď jsem já ten, kdo je slabý, přesto se tak trochu cítil. "Jdi domů. Jdi na to pomalu."
"Co se tak strašného děje?" nesouhlasil Emmett. "Buď ji zabije, nebo ne. Ale ať už je to za námi."
"Ještě se nechci stěhovat," stěžovala si Rosalie. "Nechci začínat znovu od začátku. Konečně jsme téměř dokončili střední školu, Emmette."
Nemohl jsem se rozhodnout. Strašně, ale opravdu strašně jsem se tomu chtěl postavit. Nechtěl jsem zase utíkat. A také jsem nechtěl překročit hranice. Minulý týden byla chyba, že jsme Jaspera nechávali tak dlouho bez lovu, nebyla tohle také taková zbytečná chyba?
Nechtěl jsem být důvodem ke stěhování. Určitě by mi za to nepoděkovali.
Vlastně jsem chtěl jít na hodinu biologie. Uvědomil jsem si, že chci opět vidět její tvář.
Tohle rozhodlo. Tahle zvláštnost. Hněval jsem se pro to sám na sebe. Nepřísahal jsem si náhodou, že nenechám ticho Belliny mysli aby mě donutilo přehnaně se o ní zajímat? No a teď - byl jsem nadmíru zaujatý.
Chtěl jsem vědět, o čem přemýšlí. Její mysl byla zavřená, ale oči otevřené. Možná jsem v nich mohl číst namísto myšlenek.
"Ne, Rose, myslím si, že to opravdu bude v pohodě," řekla Alice. "Vyjasňuje se mi to. Jsem si na devadesáttři procent jistá, že se nic nestane, když do té třídy půjde." Zvědavě se na mě podívala a přemýšlela, co asi změnilo moje myšlenky, že jsou její vize najednou jistější.
Nebude už dost zvláštní snažit se nechat Bellu Swanovou naživu?
Emmett měl pravdu, i když na druhé straně - proč už to nemít za sebou? Postavím se tváří v tvář pokušení.
"Jděte do třídy," přikázal jsem jim a vstal od stolu. Odešel jsem bez ohlédnutí. Slyšel jsem obavy Alice, Jasperův nesouhlas, Emmettův souhlas a zuřivost Rosalie, s kterou mě sledovala.
Naposledy jsem se zhluboka nadechnul a vešel do třídy.
Přišel jsem včas - pan Banner se stále ještě připravoval na dnešní laboratorní práce. Dívka si sedla za můj - náš - stůl a se svěšenou hlavou koukala do sešitu, do kterého si čmárala. Přiblížil jsem se ke stolu a díval na sešit. Zkoumal jsem papír a byl jsem velice zaujatý výplody její mysli. Žádné z nich nemělo význam, pouze jeden škrábanec za druhým. Možná ani nepřemýšlela nad obrazy, které kreslila, ale nad něčím jiným …???
Odsunul jsem svoji stoličku dost silně na to, aby zavrzala na linoleu - lidi se totiž cítí o mnoho lépe, když se někde objeví provázeni zvukovou kulisou.
Věděl jsem, že to slyšela - nezvedla hlavu, ale její ruka vynechala jedno kolečko v obrázku, který kreslila.
Proč se neotočila? Možná byla vyděšená. Musím na ní tentokrát zapůsobit jinak. Aby si myslela, že to předtím byla jen její představivost.
"Ahoj," řekl jsem tichým melodickým hlasem, který jsem používal pro lidi a vykouzlil jsem zdvořilý úsměv bez náznaku zubů.
Teď už hlavu zvedla a její velké hnědé oči byly vylekané, zmatené, plné nevyslovených otázek. Byla to přesně ta tvář, která mi minulý týden blokovala výhled na hvězdy.
Když jsem se díval do jejích zvláštních hlubokých hnědých očí, uvědomil jsem si, že nenávist - ta nenávist, kterou jsem cítil k její samotné existenci - se vypařila. Teď, když jsem nedýchal a nezkoumal její vůni, bylo těžké uvěřit, že bych mohl nenávidět někoho tak zranitelného.
Začervenala se, ale nic neřekla.
Moje oči byly upřené na její tvář a zkoumaly hloubku jejích očí. Snažil jsem se ignorovat lákavou barvu její pokožky. Měl jsem dost vzduchu na rozhovor bez toho, abych se musel nadechnout.
" Jmenuju se Edward Cullen," pokračoval jsem, i když jsem věděl, že to ona už dávno ví. Bylo to prostě slušné. " Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swanová."
Svraštila obočí - zdála se zmatená. Odpověď jí trvala déle, než by měla.
" Odkud znáš moje jméno? " zakoktala.
Opravdu jsem jí musel vyděsit. Cítil jsem se vinný, ona byla tak bezbranná. Jemně jsem se zasmál - tohle byl zvuk, při kterém se lidi cítí uvolněněji.
"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý." Skutečně si musela všimnout, že se v tomhle obyčejném jednotvárném městě stala centrem pozornosti. "Celé městečko čekalo, až přijedeš."
Ušklíbla se, jako by se jí tahle informace moc nelíbila. Předpokládal jsem, že je přesně tak stydlivá, jak vypadá a že pozornost se jí líbit nebude. Lidi se obyčejně cítili přesně opačně. I když nechtěli vybočovat z řady, zároveň chtěli být ve světle reflektorů pro jejich jedinečnost.
"Ne," řekla. "Chci říct, proč jsi mi řekl Bello."
Máš radši, když se ti říká Isabella?" zeptal jsem se zmateně, protože jsem nevěděl, kam svojí otázkou směřuje. Nerozuměl jsem tomu. Byl jsem si jistý, že první den všem říkala, že se jmenuje Bella. Byli skutečně všichni lidé tak nepochopitelní bez jejich vnitřních myšlenek?
"Ne, mám ráda, když mi říkají Bella," odpověděla a jemně otočila hlavu na stranu. Její výraz - jestli jsem ho pochopil správně - byl rozpolcený mezi rozpaky a zmatkem. "Ale myslím, že Charlie - chci říct táta - o mně určitě mluví jako o Isabelle - a zdá se, že takhle mě tu zná každý." Pokožka jí ztmavla dalším odstínem červené.
"Aha," odpověděl jsem hloupě a rychle jsem se odvrátil od její tváře.
Právě jsem si uvědomil, co ta její otázka znamenala - šlápnul jsem vedle, udělal jsem chybu. Kdybych hned první den neposlouchal myšlenky ostatních, tak bych ji nejprve oslovil plným jménem jako ostatní. A ona si toho rozdílu všimla.
Cítil jsem se znepokojeně. Velmi rychle se mého přešlapu chytla. Dost šikovně na toho, kdo by se měl v mojí přítomnosti cítit vystrašeně.
Ale měl jsem větší problém, než její podezření o mně, které si schovávala uvnitř svojí hlavy.
Docházel mi vzduch. Kdybych s ní chtěl znovu mluvit, musel bych se nadechnout.
Bylo velmi těžké s ní nemluvit. Naneštěstí pro ni, když seděla vedle mě, automaticky se z ní stal můj partner na laboratorní práce. A dnes bychom měli pracovat spolu. Zdálo by se jí zvláštní a nevýslovně drzé, kdybych jí během laborek ignoroval. Podezřívala by mě ještě víc, víc by se mě bála………
Odsunul jsem se od ní tak daleko, jak to jenom moje židle dovolila, a otočil jsem hlavu na stranu. Duševně jsem se připravil, rozkázal svým svalům zůstat na místě a potom jsem se rychle, zhluboka nadechnul, nechávaje vzduch proudit přes ústa.
Ach!
Bylo to neskutečně bolestivé. I když jsem jí necítil, rozpoznal jsem její vůni na jazyku. Můj krk byl opět v plamenech, spalující bolest byla stejně silná jako minulý týden.
Zatnul jsem zuby a snažil se dát opět dohromady.
"Začněte," nařídil pan Banner.
Potřeboval jsem všechnu svoji sebekontrolu získanou během sedmdesáti let tvrdé práce, abych se otočil k děvčeti, které hledělo na stůl, a usmíval se
"Dámy mají přednost, kolegyně?" zeptal jsem se jí.
Podívala se mi do tváře, potom zbledla a oči se jí rozšířily. Bylo něco v mém výrazu? Opět se mě bála? Nemluvila.
"Nebo můžu začít já, jestli chceš," řekl jsem tiše.
"Ne," odpověděla a opět se začervenala. " Já začnu."
Radši jsem se zadíval na vybavení na stole, na otlučený mikroskop, na box se sklíčky, než abych se díval na proud krve pod její průsvitnou pokožkou. Znovu jsem se přes zuby nadýchnul a škubla se mnou bolest v hrdle, když jsem zachytil její chuť.
"Profáze." Řekla, po rychlém přezkoumání. Chtěla vyměnit sklíčko, i když se na něj jen krátce podívala.
"Můžu se podívat?" Instinktivně, hloupě, jako bych byl jeden z jejího druhu, jsem se natáhnul, abych zastavil její ruku. Na sekundu se teplo jejího těla vpálilo do mojí pokožky. Bylo to jako elektrický proud, ale určitě víc než jen třistašedesát stupňů Celsia. Horko mi proběhlo od dlaně přes celou moji ruku. Rychle rukou ucukla.
"Promiň," zašeptal jsem přes stisknuté zuby. Potřebovala jsem se nějak rozptýlit, tak jsem pevně uchopil mikroskop a zadíval se přes objektiv na vzorek. Měla pravdu.
"Profáze," souhlasil jsem.
Byl jsem ještě příliš rozrušený, abych se na ní podíval. Dýchal jsem jen tolik, kolik jsem mohl přes zaťaté zuby a snažil se ignorovat ten ohnivý hlad. Soustředil jsem se na úlohu a zapsání výsledků do řádku laboratorní práce. Potom jsem vyměnil sklíčka.
Na co právě myslela? Co cítila, když jsem se dotkl její ruky? Moje ruka pro ni musela být ledově chladná - odpuzující. Nevěděl jsem, proč je tak ticho.
Zadíval jsem se do mikroskopu.
"Anafáze," zamumlal jsem, když jsem to zapisoval do druhého řádku.
"Můžu?" zeptala se.
Podíval jsem se na ní, překvapený, jak nedočkavě vypadala její ruka natáhnutá k mikroskopu. Nevypadala vystrašeně. Opravdu si myslela, že to mám špatně?
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmát nad jejím výrazem plným naděje, když jsem mikroskop posunul směrem k ní.
Zadívala se do objektivu s dychtivostí, která ale rychle pominula. Koutky úst se jí prohnuly.
"Sklíčko tři?" zeptala se bez toho, aby odvrátila oči od mikroskopu, jen natahujíc ruku. Položil jsem další sklíčko do její dlaně a dával si velký pozor, abych se jí nedotkl. Sedět vedle ní bylo jako sedět vedle hořící lampy. Cítil jsem, jak se mi její zásluhou zvyšovala teplota těla.
Nedívala se na něj dlouho. "Interfáze," lhostejně poznanela - příliš se snažila, aby to tak vyzvělo - a posunula mi mikroskop. Nedotkla se papíru, ale čekala, než to zapíšu. Zkontroloval jsem to - opět měla pravdu.
Takto jsme úlohu i dokončili, občas jsme prohodili nějaké to slovo, ale nedívali jsme se jeden druhému do očí. Byli jsme jediní, kteří už byli hotoví - ostatní týmy měly problémy. Mike Newton se nedokázal soustředit - snažil se pozorovat mě a Bellu.
Doufám, že to zůstane jen při tomhle, pomyslel si, ostře mě sledujíc. Hm, zajímavé. Nevěděl jsem, že ten chlapec mě nesnáší. Tohle byl nový objev, asi takový jako nedávný příchod tohoto děvčete. A aby to bylo zajímavější, zjistil jsem - k mému překvapení - že ten pocit je vzájemný.
Opět jsem se podíval na děvče, zmatený rozsahem chaosu a rozruchu, který mi, napříč jejímu obyčejnému a neškodnému příchodu, způsobila v životě.
Ne, že bych nevěděl, co vrtalo Mikeovi v hlavě. Byla hezká………tak zvláštně. Řekl bych, že její tvář je spíše zajímavá. Ne moc symetrická - její úzká brada neseděla k širokým lícním kostem, má extrémní barvy - kontrast tmavých vlasů a světlé pokožky. A nakonec tu byly oči, které byly plné tichých tajemství.
Oči, které právě teď provrtávaly ty moje.
Opětoval jsem její pohled, snažíc se uhodnout alespoň jedno z jejích tajemství.
"Nosíš čočky?" vyhrkla náhle.
Divná otázka. "Ne." Téměř jsem se usmál nad myšlenkou zlepšování mého zraku.
"Aha," zamumlala. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči."
Okamžitě jsem se cítil hůř, když jsem si uvědomil, že nejsem jediný, kdo se snažil odhalit tajemství.
Pokrčil jsem rameny a otočil se směrem k učiteli.
Samozřejmě, že mám jiné oči, než když se do nich dívala naposledy. Abych se připravil na dnešní utrpení a pokušení zároveň, strávil jsem celý víkend lovem a snažil se utišit hlad, jak to jenom šlo. Nakrmil jsem se krví zvířat, i když to nezměnilo příchuť ve vzduchu, co se kolem ní vznášela. Když jsem se na ni naposledy díval, moje oči byly černé hlady. Ted, když moje tělo téměř plavalo v krvi, měly zlatou barvu. Jemně jantarovou z toho, jak jsem se nadměrně snažil utišit hlad.
Další krok vedle. Kdybych věděl, na co naráží, jednoduše bych jí řekl, že ano.
Seděl jsem vedle lidí v této škole už dva roky, ale ona byla za tu dobu jediná, která se ke mně dostala dost blízko na to, aby si všimla změny v barvě mých očí. Ostatní, zatímco obdivovali krásu naší rodiny, rychle sklopili oči, když jsme opětovali jejich pohled. Plaše se odvrátili a snažili se ignorovat detaily našeho objevení v instinktivní snaze neporozumět. Ignorace byla perfektním vynálezem lidské mysli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama