Všechno bylo tak jasné.
Ostré. Vymezené.
To zářivé světlo nade mnou bylo oslepující, a přesto jsem zřetelně viděla žhavá vlákna uvnitř žárovky. V té bílé záři jsem viděla všechny barvy duhy a na samém okraji spektra se nacházela barva osmá, kterou jsem nedokázala pojmenovat.
Za tím světlem jsem dokázala rozlišit jednotlivé žilkování na tmavém dřevě, kterým byl obložený strop. Před ním jsem viděla strany částeček prachu poletujícím ve vzduchu, kterých se dotýkalo světlo, i ty tmavé, odlišné a oddělené. Rotovaly jako malé planetky, pohybující se kolem sebe ve svém nebeském tanci.
Víření prachu bylo tak překrásné, že jsem se údivem nadechla; vzduch zasvištěl dolů mým krkem, rozviřujíc tak ty smítka. Nepřišlo mi to správné. Uvažovala jsem nad tím a uvědomila si, že problém spočíval v tom, že ten čin nedoprovázela žádná úleva. Nepotřebovala jsem vzduch. Moje plíce na něj nečekaly. Na jeho příchod reagovaly naprosto nevzrušeně.
Nepotřebovala jsem vzduch, ale chtěla jsem ho. Díky němu jsem mohla ochutnat místnost kolem - ochutnat ta rozkošná zrníčka prachu, směs stojatého vzduchu promíseného s proudem nepatrně chladnějšího, přicházejícího z otevřených dveří. Ochutnat přepychový závan hedvábí. Ochutnat sotva patrnou stopu něčeho teplého a žádoucího. Něčeho, co by mělo být vlhké, ale nebylo… Ten pach mi žíznivě zapálil vysušené hrdlo - slabá připomínka žáru způsobeného jedem - přestože byl částečně překrytý chlórem a čpavkem. A nejvíce ze všeho jsem mohla ochutnat téměř medově sladkou vůni šeříků okořeněného příchutí slunce, což byly ty dvě nejsilnější a mě nejbližší věci.
Slyšela jsem ostatní, teď už stejně jako já zase dýchající. Jejich dech zamíchal vůněmi, jednoduše odeženouc med a šeřík a sluneční svit, přinášejíc ke mně nové příchutě. Skořice, hyacint, hruška, mořská voda, pečící se chléb, ananas, vanilka, kůže, jablko, mech, levandule, čokoláda… Myslí mi proběhlo tucet různých přirovnání, ale žádné z nich nesedělo úplně přesně. Tak lahodné a příjemné.
Televize v přízemí utichla a já slyšela, jak někdo - Rosalie? - zamířil do prvního patra.
Také jsem zaslechla slabý, dunící rytmus s hlasem zběsile křičícím do bušení. Rap? Na chvilku mě to zmátlo, ale potom se ten zvuk vytrácel, jak auto se staženými okýnky míjelo dům.
S trhnutím jsem pochopila, že přesně takhle to mělo být. Mohla jsem slyšet celou tu cestu až k dálnici?
Neuvědomovala jsem si, že mě někdo držel za ruku, dokud ji ten někdo lehce nestiskl. Jako předtím ve snaze ukrýt se před bolestí, se moje tělo ohromením přitisklo ke stolu. Nebyl to dotyk, jaký jsem očekávala. Ta kůže sice byla dokonale hladká, ale nesprávné teploty. Nebyla chladná.
Po údivem zmrazené vteřině odpovědělo moje tělo na neznámý dotyk způsobem, který mě šokoval ještě mnohem víc.
Vzduch mi zasyčel nahoru krkem, prodírající si cestu skrz moje zaťaté zuby s tichým, výhružným zvukem, jaký vydává roj včel. Předtím než ze mě ten zvuk vůbec vyšel, se moje svaly napjaly a prohnuly, oddalujíc se od neznámého. Otočila jsem se tak rychle, že místnost by se měla změnit do rozmazané čmouhy - ale nezměnila. Viděla jsem každé jedno zrnko prachu, každou jednu třísku na dřevem obložených stěnách, každé jedno uvolněné vlákno do nejmenšího detailu, jak se po nich moje oči mihly.
Takže jakmile jsem zjistila, že se obranně krčím u stěny - o šestnáctinu vteřiny později - už jsem chápala, co mě polekalo a že jsem reagovala přehnaně.
Oh. Samozřejmě. Edward mi víc nebude připadat chladný. Teď už jsme měli stejnou teplotu.
Zachovala jsem si svůj postoj po další osminu vteřiny, zvykajíc si na scénu přede mnou.
Edward se nakláněl přes operační stůl, který byl mojí pohřební hranicí, ruku nataženou ke mně a na tváři dychtivý výraz.
Edwardův obličej byla ta nejdůležitější věc, ale periferním viděním jsem jen pro jistotu přelítla všechno ostatní. Aktivoval se u mě nějaký obranný instinkt a já automaticky hledala jakoukoli známku nebezpečí.
Moje upíří rodina čekala obezřetně u vzdálené stěny u dveří, Emmett a Jasper před nimi. Jako kdyby tady bylo nebezpečí. Rozšířily se mi nozdry, pátrajíc po hrozbě. Necítila jsem nic nepříhodného. Ta slabá vůně něčeho lahodného - ale zkažená štiplavými chemikáliemi - mě znovu pošimrala v hrdle a uvedla ho do bolestí a žáru.
Alice vykukovala zpoza Jasperova loktu s širokým úsměvem na tváři; na jejích zubech jiskřilo světlo a vytvářelo další osmibarevnou duhu.
Její výraz mě uklidnil a pomohl mi složit všechny kousky dohromady. Jasper a Emmett byly vepředu, aby chránili ostatní, jak jsem očekávala. Co mi ale nedošlo okamžitě bylo, že to já jsem byla tou hrozbou.
Všechno tohle byla jen vedlejší činnost. Větší část mých smyslů a mé mysli se stále soustředila na Edwardovu tvář.
Ještě nikdy předtím jsem ji neviděla.
Kolikrát jsem na Edwarda zírala a žasla nad jeho krásou? Kolik hodin - dní, týdnů - svého života jsem strávila sněním o tom, co jsem považovala za dokonalé? Myslela jsem si, že jsem znala jeho obličej lépe než svůj vlastní. Myslela jsem si, že to byla jediná jistá materiální věc na celém světě: ta bezchybnost Edwardova obličeje.
Stejně tak dobře jsem mohla být slepá.
Poprvé bez utlumujících stínů a omezující slabosti lidství sundané mi z očí jsem spatřila jeho tvář. Zalapala jsem po dechu, probírající se svojí slovní zásobou, neschopná najít správný výraz. Potřebovala jsem lepší slova.
V tomto bodě se ostatní části mé pozornosti dopátraly k závěru, že kromě mě se tady žádné nebezpečí nenacházelo a automaticky jsem se narovnala ze svého přikrčení; od té doby, co jsem ležela na stole, uplynula už téměř vteřina.
Způsob, jakým se moje tělo pohybovalo, mě chvilkově zaujal. V okamžiku, kdy jsem uvažovala o narovnaném postoji, už jsem byla opět napřímená. Žádný krátký časový úsek, ve kterém by se ta změna přihodila; byla okamžitá, téměř jako kdybych se vůbec nepohnula.
Opět nehybně jsem pokračovala v zírání do Edwardova obličeje.
Pomalu se posunoval kolem stolu - každý krok zabral skoro půl vteřiny a vlnivě plynul, jako voda v řece proplétající se nad hladkými kameny - ruce stále rozpřáhnuté.
Pozorovala jsem eleganci jeho postupu, vstřebávajíc ji svýma novýma očima.
"Bello?" zeptal se tichým, uklidňujícím tónem, ale obavy v jeho hlase napjatě rozvrstvily moje jméno.
Nedokázala jsem okamžitě odpovědět, ztracená v sametových záhybech jeho hlasu. Byla to ta nejdokonalejší symfonie, symfonie jednoho nástroje, nástroje mnohem pronikavějším, než jakýkoli výrobek člověkem…
"Bello, lásko? Omlouvám se, vím, že je to dezorientující. Ale jsi v naprostém pořádku. Všechno je v pořádku."
Všechno? Moje mysl zašmátrala zpátky, vracíc se k mým posledním lidským hodinám. Už teď ty vzpomínky vypadaly mdle, jako bych je pozorovala skrz silný, temný závoj - protože moje lidské oči byly napůl slepé. Všechno bylo tak zastřené.
Když řekl, že všechno bylo v pořádku, zahrnovalo to i Renesmee? Kde byla? S Rosalií? Snažila jsem se vzpomenout si na její obličej - věděla jsem, že byla překrásná - ale bylo rozčilující pokoušet se vidět skrz lidské vzpomínky. Její obličej byl zahalený v temnotě, tak chabě osvětlený…
A co Jacob? Byl on v pořádku? Nenáviděl mě teď můj dlouho trpící nejlepší přítel? Vrátil se k Samově smečce? A Seth a Leah také?
Byli Cullenovi v bezpečí, nebo moje přeměna zažehla válku se smečkou? Pokrývalo Edwardovo ujištění všechno z toho? Nebo se mě jen pokoušel uklidnit?
A co Charlie? Co bych mu měla říct teď? Musel volat, zatímco mě to spalovalo. Co mu řekli? Co si myslel, že se mi stalo?
Jak jsem se ten nepatrný zlomek vteřiny rozmýšlela, kterou otázku položit jako první, Edward se ke mně nejistě natáhl a konečky prstů mě pohladil po tváři. Hladné jako satén, jemné jako peří a teď přesně odpovídající teplotě mé kůže.
Zdálo se, jakoby jeho dotyk prostupoval mojí kůží, přímo ke kostem na mé tváři. Ten pocit byl mravenčivý, elektrizující - procházel mi skrz kosti, dolů páteří a třepotal se mi v břiše.
Počkat, pomyslela jsem si, jak třepotání rozkvetlo do horkosti, roztoužení. Nepředpokládala jsem, že o tohle přijdu? Nebylo součástí tohohle vzdaní se těchto pocitů?
Byla jsem novorozený upír. Vyprahnutá, spalující bolest v mém krku to dokazovala. Věděla jsem, co s sebou neslo být novorozeným. Lidské emoce a touhy by se ke mně v nějaké podobě vrátily později, ale přijala jsem, že je nebudu cítit od začátku. Jenom žízeň. To bylo součástí, to bylo cenou. Souhlasila jsem ji zaplatit.
Ale Edwardova ruka obkružovala rysy mé tváře jako satén pokrývající ocel, vysílajíc mi skrz vyschlé žíly touhu, putující mi od vrcholku hlavy až po špičky na nohou.
Nadzvedl jedno dokonalé obočí, čekajíc až promluvím.
Omotala jsem kolem něj ruce.
Znovu to bylo, jako kdybych se vůbec nepohnula. V jednu chvíli jsem stála rovně a nehybně jako socha; a ve stejný okamžik byl v mém náručí.
Teplo - nebo tak jsem to přinejmenším vnímala. S nasládlou, lahodnou vůní, kterou jsem svými tlumenými lidskými smysly nikdy nebyla schopná opravdu vstřebat, ale tohle byl stoprocentní Edward. Přitiskla jsem mu obličej na hladký hrudník.
A potom nepohodlně přesunul váhu. Odtáhl se z mého objetí. Vzhlédla jsem mu do tváře, zmatená a vyděšená jeho reakcí.
"Ehm… opatrně, Bello. Au."
Jakmile jsem pochopila, trhla jsem rukama zpátky a zkřížila je za zády.
Byla jsem tak silná.
"Jejda," ušklíbla jsem se.
Usmál se tím druhem úsměvu, který by mi zastavil srdce, kdyby ještě bilo.
"Nepanikař, lásko," řekl, zvedajíc ruku, aby se dotkl mých rtů, rozevřených zděšením. "Jsi jen na chvíli trochu silnější než já."
Stáhla jsem obočí. Tohle jsem věděla taky, ale připadalo mi to víc bizardní, než ostatní části tohohle skutečně neskutečného okamžiku. Byla jsem silnější než Edward. Donutila jsem ho říct au.
Jeho ruka mě opět hladila po tváři a já dočista zapomněla na svoji úzkost, když další vlna touhy rozčeřila moje nehybné tělo.
Ty pocity bylo o tolik intenzivnější, než jsem byla zvyklá, že bylo obtížné zůstat soustředěná, nehledě na mimořádný prostor v mé hlavě. Každý nový pocit mě ohromoval. Vzpomněla jsem si, co jednou Edward řekl - jeho hlas v mé hlavě byl chabý stín ve srovnání s křišťálovou, melodickou jasností, kterou jsem slyšela teď - že jeho dítě, naše dítě, se snadno rozptylovalo. Teď už jsem viděla proč.
Vynaložila jsem intenzivní snahu o soustředění. Bylo tu něco, co jsem potřebovala říct. Ta nejdůležitější věc.
Velice opatrně, tak opatrně že ten pohyb byl i rozeznatelný, jsem si vytáhla pravou ruku zpoza zad a zvedla ji, abych se dotkla jeho tváře. Odmítla jsem se nechat rozptýlit její perleťovou barvou nebo hedvábnou jemnosti jeho kůže nebo jiskřením, které mi přeskakovalo ve špičkách prstů.
Zahleděla jsem se mu do očí a poprvé zaslechla svůj vlastní hlas.
"Miluji tě," řekla jsem, ale znělo to spíš jako zpěv. Můj hlas zvonil a tetelil se jako zvonky.
Odpověděl mi úsměvem, který mě uchvátil ještě víc, než když jsem byla člověkem; teď jsem ho totiž opravdu viděla.
"Tak jako já miluji tebe," řekl mi.
Vzal mou tvář do dlaní a sklonil se ke mně - dost pomalu, aby mi připomenul, že jsem musela být opatrná. Nejprve mě políbil šelestivě lehce, ale náhle silněji, divočeji. Snažila jsem se pamatovat si být na něj něžná, ale v návalu pocitů bylo obtížně vzpomenout si vůbec na něco, obtížné udržet jakékoli souvislé myšlenky.
Bylo to, jako by mě nikdy předtím nepolíbil - jakoby tohle byl náš první polibek. A popravně, nikdy předtím mě takhle nepolíbil.
Téměř mě to nutilo cítit se provinile. Bezesporu jsem byla porušením smlouvy. Nemělo mi být dovoleno tohle mít.
Přestože jsem nepotřebovala kyslík, moje dýchání se zrychlilo, ženouc se stejně jako když jsem byla spalovaná. Ale tohle byl odlišný druh ohně.
Někdo si odkašlal. Emmett. Rozpoznávala jsem přemýšlivý, posměvačný a rozzlobený zvuk v jednom.
Úplně jsem zapomněla, že jsme nebyli sami. A potom mi došlo, že způsob, jakým jsem teď byla omotaná kolem Edwarda nebyl zrovna nejvhodnější do společnosti.
Rozpačitě jsem dalším z okamžitých pohybů couvla o půl kroku.
Edward se uchichtnul a posunul se se mnou, udržujíc svoje ruce těsně kolem mého pasu. Jeho obličej zářil - jakoby za jeho diamantovou kůží plápolaly bílé plameny.
Abych se uklidnila, nepotřebně jsem se nadechla.
Jak odlišný ten polibek byl! Četla jsem v jeho výrazu, zatímco jsem srovnávala nejasné lidské vzpomínky s těmito zřetelnými, intenzivními pocity. Vypadal… mírně namyšleně.
"Tohle si přede mnou tajil," obvinila jsem ho svým zpěvným hlasem a nepatrně přimhouřila oči.
Rozesmál se, ozářený úlevou, že už tomu všemu byl konec - strachu, bolesti, nejistotě, čekání, to vše teď bylo za námi. "V té době to byla svým způsobem nezbytnost," připomněl mi. "Nyní je řada na tobě, aby jsi mě nerozlámala." Zasmál se znovu.
Samými úvahami o tom jsem svraštila čelo a náhle nebyl Edward jediný, kdo se smál.
Carlisle vystoupil zpoza Emmetta a rychle zamířil přímo ke mně; jeho oči byly jen trochu ostražité, ale Jasper následoval jeho šlépěje. Ani Carlisleovu tvář jsem nikdy předtím neviděla, ne skutečně. Měla jsem podivné nutkání mrkat - jako bych zírala přímo do slunce.
"Jak se cítíš, Bello?" zeptal se.
Přemýšlela jsem o tom šedesátičtvrtinu vteřiny.
"Ohromeně. Je tu tak moc…" řekla jsem do ztracena, znovu naslouchajíc zvonivým tónům svého hlasu.
"Ano, může to být opravdu matoucí."
Škubavě jsem přikývla. "Ale cítím se, jako bych to byla já. Tak nějak. To jsem nečekala."
Edwardovi ruce můj pas slabě stiskly. "Říkal jsem ti to," zašeptal.
"Impozantně se ovládáš," přemítal Carlisle. "Mnohem víc, než jsem já očekával, dokonce i s tím časem, který jsi měla, aby jsi se na tohle duševně připravila."
Pomyslela jsem na prudké výkyvy rozpoložení, obtížně se soustřeďujíc, a zašeptala: "Tím jsi nejsem tak jistá."
Vážně kývl a jeho skvostné oči se zatřpytily zaujetím. "Vypadá to, že tentokrát jsme morfiem pomohli. Pověz mi, co si pamatuješ z průběhu své přeměny?"
Zaváhala jsem, silně si uvědomujíc Edwardův dech otírající se mi o tvář, vysílající náznaky elektřiny skrz moji kůži.
"Všechno předtím bylo… opravdu tlumené. Vzpomínám si, že dítě nemohlo dýchat…"
Podívala jsem se na Edwarda, na okamžik vyděšena tou vzpomínkou.
"Renesmee je zdravá a v pořádku," slíbil se třpytem v očích, který jsem u něj nikdy dřív neviděla. Vyslovil její jméno se zdrženlivou vřelostí. Úctou. Stylem, jakým lidé hovoří o jejich bozích. "Co si pamatuješ potom?"
Soustředila jsem se na svůj kamenný výraz. Nikdy jsem nebyla moc dobrá lhářka. "Je těžké si to vybavit. Předtím to bylo tak tmavé. A potom… jsem otevřela oči a viděla všechno."
"Úžasné," vydechl Carlisle s rozzářenýma očima.
Proběhlo mnou rozčarování. Čekala jsem, že se mi do tváří nažene horkost a prozradí mě. A potom jsem si připomněla, že už se nikdy znovu červenat nebudu. Možná, že to Edwarda před pravdou ochrání.
Přesto budu muset najít způsob, jak Carlisleho varovat. Jednoho dne. Pro případ že by někdy potřepoval stvořit dalšího upíra. Ta možnost mi připadala velice nepravděpodobná, takže jsem se díky tomu ohledně své lži cítila lépe.
"Chci, abys popřemýšlela - řekla mi všechno, na co si vzpomeneš," naléhal Carlisle vzrušeně a já nedokázala zadržet úšklebek, který se mi objevil na tváři. Nechtěla jsem, abych musela pokračovat ve lhaní, protože bych mohla udělat chybu. Nechtěla jsem myslet na ty plameny. Na rozdíl od lidských vzpomínek byla tahle část dokonale jasná a já si uvědomila, že jsem si to mohla vybavit až s přílišnou přesností.
"Oh, omlouvám se, Bello," řekl okamžitě. "Samozřejmě že tvoje žízeň musí být velice nepříjemná. Tento rozhovor může počkat."
Než to zmínil, moje žízeň ve skutečnosti nebyla neovladatelná. V mé hlavě bylo šíleně moc prostoru. Oddělená část mého mozku hlídala to pálení v mém hrdle skoro jakoby to byl reflex. Způsobem, jakým můj starý mozek řídil dýchání a mrkání.
Ale Carlisleův předpoklad přivedl to pálení do popředí mé mysli. Náhle byla ta vyprahlá bolest jediné, na co jsem dokázala myslet a čím víc jsem na ni myslela, tím víc to bolelo. Ruka mi vyletěla k hrdlu, jako bych zvenčí ty plameny mohla zadusit. Kůže na mém krku byla divná na dotek. Tak hladká, že byla jaksi měkká, přestože byla rovněž tvrdá jako kámen.
Edward spustil jeho paže a vzal mě za volnou ruku, mírně se mnou trhnouc. "Pojďme na lov, Bello."
Vyvalila jsem oči a bolest z žízně ustoupila, aby její místo mohl zabrat údiv.
Já? Lovit? S Edwardem? Ale… jak? Nevěděla jsem, co dělat.
Vyčetl to znepokojení z mého výrazu a povzbudivě se usmál. "Je to zcela jednoduché, lásko. Instinktivní. Neměj obavy, ukážu ti to." Když jsem se nepohnula, zeširoka se usmál tím jeho pokřiveným úsměvem a nadzvedl obočí. "Měl jsem dojem, že jsi mě vždycky chtěla vidět lovit."
Zasmála jsem se v krátkém výbuchu humoru (část mě užasle naslouchala tomu zvonivému zvuku), jak mi jeho slova připomněla zamlžené lidské rozhovory. A potom jsem si vzala celou vteřinu na to, abych v hlavě spěšně proběhla skrz těchto několik prvních dní s Edwardem - pravý začátek mého života - abych na ně nikdy nezapomněla. Nečekala jsem, že bude tak nepříjemné vzpomínat. Jako bych se pokoušela mžourat skrz zakalenou vodu. Z Rosaliiny zkušenosti jsem věděla, že když budu na svoje lidské vzpomínky myslet dostatečně, postupem času o ně nepřijdu. Nechtěla jsem zapomenout ani na jednu minutu strávenou s Edwardem, dokonce ani teď, když se před námi rozprostírala věčnost. Budu se muset ujistit, že tyhle lidské vzpomínky budou zakořeněny do mé spolehlivé upíří mysli.
"Můžeme?" zeptal se Edward. Zvedl ruku, aby uchopil tu moji, která byla stále na mém krku. Jeho prsty hladce odstranily ten pilíř k mému hrdlu. "Nechci, aby jsi trpěla," dodal slabým šepotem. Takovým, jaký bych předtím nebyla schopna slyšet.
"Jsem v pořádku," prohlásila jsem v přetrvávajícím lidském zvyku. "Počkej. Nejdřív."
Bylo toho tady tolik. Ještě jsem se nedostala ke svým otázkám. Byly tu mnohem důležitější věci než bolest.