Tentokrát promluvil Carlisle. "Ano?"
"Chci ji vidět. Renesmee."
Bylo podivně obtížné říct její jméno. Moje dcera, na ta slova bylo dokonce ještě těžší vůbec pomyslet. Všechno to vypadalo tak vzdálené. Snažila jsem se vybavit si, jak jsem se cítila před třemi dny. Ruce se mi automaticky osvobodily z Edwardových a klesly k mému břichu.
Ploché. Prázdné. Znovu vyplašená jsem svírala světlé hedvábí, zatímco zanedbatelná část mé mysli zaznamenala, že mě Alice musela obléknout.
Věděla jsem, že uvnitř mě už nic nebylo a chabě si vybavovala to krvavé vyjmutí, ale fyzický důkaz bylo stále těžké vyvolat. Všechno, co jsem znala, byl ten milující útočník uvnitř mě. Venku vypadala jeho něco, co jsem si musela jen představovat. Blednoucí sen - sen, který byl z poloviny noční můrou.
Zatímco jsem se potýkala se svým vnitřním zmatkem, spatřila jsem, jak si Edward a Carlisle vyměnili krátký, obezřetný pohled.
"Co?" dožadovala jsem se vysvětlení.
"Bello," řekl Edward konejšivě. "To opravdu není dobrý nápad. Je napůl člověk, lásko. Její srdce bije a krev jí proudí v žilách. Dokud tvoje žízeň není stoprocentně pod kontrolou… Nechtěla by jsi ji přece vystavit nebezpečí, že ne?"
Zamračila jsem se. Samozřejmě že jsem to musela nechtít.
Byla jsem nekontrolovatelná? Zmatená, ano. Snadno nesoustředěná, ano. Ale nebezpečná? Pro ni? Svoji dceru?
Nemohla jsem si být jistá, že odpověď byla ne. Takže budu muset být trpělivá. To neznělo zrovna nejsnadněji. Protože dokud ji znovu neuvidím, nebude skutečná. Jen blednoucí sen… neznámý…
"Kde je?" Napnula jsem uši a z poschodí pod námi zaslechla tlukot srdce. A slyšela jsem dýchání víc jak jedné osoby - tiché, jakoby poslouchali také. Byl tam také třepetavý zvuk, předení, které jsem nedokázala zařadit…
A to bušení srdce bylo natolik živé a přitažlivé, že se mi v ústech začal tvořit jed.
Takže jsem se rozhodně musela naučit lovit dřív, než ji uvidím. Moje neznámé dítě.
"Je s Rosalií?"
"Ano," odpověděl Edward krátce a já si všimlaa, že něco na co pomyslel, ho rozrušilo. Domnívala jsem se, že on a Rosalie už jejich neshody překonali. Propukla snad ta nevraživost znovu? Než jsem se stihla zeptat, odtáhl mi ruce z plochého břicha a opětovně se mnou zlehka trhnul.
"Počkej," odporovala jsem zase, snažíc se soustředit. "A co Jacob? A Charlie? Řekni mi všechno, co jsem zameškala. Jak dlouho jsem vůbec byla… v bezvědomí?"
Nezdálo se, že by Edward zaznamenal moje zaváhání nad posledním slovem. Namísto toho si s Carlislem vyměnil další krátký, obezřetný pohled.
"Co je špatně?" zašeptala jsem.
"Nic není špatně," prohlásil Carlisle, zdůrazňujíc poslední slovo zvláštním způsobem. "Ve skutečnosti se nic nijak výrazně nezměnilo - nevnímala jsi jen něco málo přes dva dny. Tyto věci postupují opravdu rychle. Edward odvedl prvotřídní práci. Úplná novinka - injekce s jedem přímo do tvého srdce byl jeho nápad." Odmlčel se, aby se na svého syna hrdě usmál a potom si povzdechl. "Jacob je stále tady a Charlie stále věří, že jsi nemocná. Myslí jsi, že jsi právě teď v Atlantě a podstupuješ nějaká testy v CDC. Dali jsme mu špatné číslo, takže je frustrovaný. Mluvil s Esme."
"Měla bych mu zavolat…," zamumlala jsem si pro sebe, poslouchajíc svůj vlastní hlas a pochopíc tak nové potíže. Nepoznal by ho. Neuklidnilo by ho to. A potom zasáhlo dřívější udivení. "Vydrž - Jacob je pořád tady?"
Další letmý pohled.
"Bello," řekl Edward rychle. "Je tu mnoho k probírání, ale nejdřív bychom se měli postarat o tebe. Musíš mít bolesti…"
Když na to poukázal, vzpomněla jsem si na žár ve svém hrdle a křečovitě polkla. "Ale Jacob -"
"Máme všechen čas světa na vysvětlování, lásko," připomněl mi něžně.
Samozřejmě. Mohla jsem na odpověď ještě chvíli počkat; bude jednodušší poslouchat, když mě už nebude rozptylovat ta urputná bolest té pálivé žízně. "Dobře."
"Počkat, počkat, počkat," ozvala se ode dveří Alice. Protančila skrz místnost neskutečně půvabně. Jako s Edwardem a Carlisle, pocítila jsem určitý údiv, když jsem ji poprvé opravdu pohlédla do tváře. Naprosto rozkošná. "Slíbil jsi, že na poprvé o toho můžu být! Co když vy dva proběhnete kolem něčeho odrážejícího?"
"Alice-," odporoval Edward.
"Zabere to jenom vteřinku!" A s tím Alice vystřelila s místnosti.
Edward si povzdechl.
"O čem to mluví?"
Ale to už byla Alice zpátky, nesouc obrovské, zlatě orámované zrcadlo z Rosaliina pokoje, které bylo bezmála dvakrát tak vysoké jako ona a několikrát tak široké.
Jasper byl natolik nehybný a tichý, že jsem ho nezaznamenala, dokud nenásledoval Carlisleho. Teď se přesunul znovu, držíc se za Alicí, oči zamčené na mém výrazu. Protože to já jsem tady byla ta hrozba.
Věděla jsem, že rovněž bude kontrolovat náladu kolem mě, takže musel cítit náraz údivu, když jsem zkoumala jeho tvář, poprvé ji vidíc zblízka.
Skrz moje slepé lidské oči byly jizvy pozůstalé po jeho dřívějším životě s armádou novorozených na jihu téměř neviditelné. Jenom s ostrým světlem přivádějící jejich nepatrně vyvýšené tvary do jasnosti jsem mohla rozpoznat jejich existenci.
Teď jsem viděla, že jizvy byly Jasperovým dominantním rysem. Bylo obtížné odtrhnout oči od jeho zpustošeného krku a spodní čelisti - obtížné uvěřit, že dokonce i upír mohl přežít takové množství kousnutí do jeho hrdla.
Mimoděk jsem se obranně napnula. Jakýkoli upír, který by Jasper viděl, by zareagoval stejně. Ty jizvy byly jako světelné billboardy. Nebezpečný, hlásaly. Kolik upírů zkusilo Jaspera zabít? Stovky? Tisíce? Stejné množství, jako při svém pokusu zemřelo.
Jasper obojí spatřil, pocítil moje hodnocení, moji obezřetnost a kysele se usmál.
"Edward mi vyčetl, že jsem tě před svatbou nepostavila před zrcadlo," vysvětlila Alice, odvracejíc moji pozornost od svého děsivého milence. "Podruhé už se seřvat nenechám."
"Seřvat?" zeptal se Edward pochybovačně, nadzvedávajíc jedno obočí.
"Možná že trochu zveličuju," zamumlala nepřítomně, když ke mně otočila zrcadlo.
"A možná že tohle má výhradní dočinění s tvým vlastním voyuerským uspokojením," odporoval.
Alice na něj mrkla.
Uvědomovala jsem si tu výměnu názorů menší částí své soustředěnosti. Ta větší část byla upoutána osobou v zrcadle.
Mojí první reakcí bylo lehkomyslné potěšení. Ta neznámá bytost na skle byla nepopíratelně krásná, docela jako Alice nebo Esme. I přes svoji nehybnost byla spanilá a bezchybný obličej měla bledý jako měsíc orámovaný jejími tmavými, hustými vlasy. Její končetiny byly hladké a pevné, kůže mírně se lesknoucí, svítící jako perla.
Moje druhá reakce bylo zděšení.
Kdo byla? Na první pohled jsem nikde v té hladké, dokonalé rovině jejích rysů nedokázala najít svoji tvář.
A ty oči! Přestože jsem věděla, co očekávat, její oči skrz mě stejně vyslaly záchvěvy hrůzy.
Celou tu chvilku, co jsem ji zkoumala a následně podle toho reagovala, byla její tvář dokonale klidná, obraz bohyně, neukazující nic ze zmatku rozvířeného uvnitř mě. A potom se její plné rty pohnuly.
"Ty oči?" zašeptala jsem, neochotná říct moje oči. "Jak dlouho?"
"Ztmavnou během několika měsíců," řekl Edward jemným, utěšujícím hlasem. "Zvířecí krev zředí barvu rychleji než strava z lidské krve. Nejprve přejdou do jantarové a posléze do zlaté."
Moje oči budou zářit jako kruté rudé plameny po měsíce?
"Měsíců?" můj hlas byl teď vyšší, vystresovaný. To perfektní obočí v zrcadle se nevěřícně nadzvedlo nad jejíma žhnoucíma, sytě červenýma očima - jasnějšíma, než jsem kdy předtím viděla.
Jasper postoupil o krok vpřed, znepokojen intenzitou mé náhlé úzkosti. Znal mladé upíry prostě až moc dobře; byly tyto emoce předzvěstí blížícího se selhání?
Na moji otázku se mi nedostalo odpovědi. Odvrátila jsem pohled k Edwardovi a Alici. Jejich oči byly mírně nepřítomné - reagující na Jasperův neklid. Naslouchající té příčině, hledící přímo do bezprostřední budoucnosti.
Znovu jsem se zhluboka, nepotřebně nadechla.
"Ne, jsem v pořádku," slíbila jsem jim. Moje oči se mihly k cizince v zrcadle a zase zpátky. "Je toho jen… moc k vstřebání."
Jasper svraštil čelo, zdůrazňující tak dvě jizvy nad levým okem.
"Nemám tušení," zamumlal Edward.
Žena v zrcadle se zamračila. "Jaká otázka mi ušla?"
Edward se zeširoka usmál. "Jasper si láme hlavu nad tím, jak to děláš."
"Dělám co?"
"Ovládáš svoje emoce, Bello," odpověděl Jasper. "Nikdy jsem neviděl novorozeného to udělat - zastavit pocit takovýmhle způsobem. Byla jsi rozrušená, ale když sis všimla našeho znepokojení, ovládla jsi to a získala nad sebou znovu kontrolu. Byl jsem připravený pomoct, ale nepotřebovala jsi to."
"To je špatné?" zeptala jsem se. Jak jsem čekala na verdikt, moje tělo automaticky zamrzlo.
"Ne," řekl, ale v hlase měl patrné pochybnosti.
Edward mě pohladil po paži, jako kdyby mě pobízel k rozmrznutí. "Je to opravdu působivé, Bello, ale nechápeme to. Nevíme, jak dlouho to může vydržet."
Část vteřiny jsem nad tím uvažovala. Kdy vybuchnu? Kdy se stanu se monstrem?
Necítila jsem, že by to přicházelo… Ale možná tu nebyl způsob, jak takovou věc předvídat.
"Tak co myslíš?" zeptala se Alice už mírně netrpělivě, ukazujíc na zrcadlo.
"Nejsem si jistá," kličkovala jsem, nechtíc připustit, jak vyděšená jsem opravdu byla.
Zírala jsem na tu nádhernou ženu s děsivýma očima, hledajíc pozůstatky mě. Něco bylo ve tvaru jejích rtů - když jsi prohlédl skrz tu závratnou krásu, její horní ret byl opravdu nepatrně nevyvážený, trochu moc plný ve srovnání se spodním. Nález tohoto známého malého nedostatku mi trošičku zvedl náladu. Možná že i zbytek mě tam někde byl.
Pokusně jsem zvedla ruku a žena v zrcadle zkopírovala můj pohyb, také se dotknouc tváře. Její karmínové oči mě obezřetně pozorovaly.
Edward si povzdechl.
Odvrátila jsem se od ní, abych pohlédla na něj, nadzvedávajíc obočí.
"Zklamaný?" zeptala jsem se, ale můj hlaholivý hlas byl lhostejný.
Rozesmál se. "Ano," připustil.
Cítila jsem, jak se údiv probil skrz vyrovnanou masku na mém obličeji, bezprostředně následován bolestí.
Alice zavrčela. Jasper znovu zamířil vpřed, čekajíc až ztratím nervy.
Ale Edward si jich nevšímal a pevně mi omotal ruce kolem mého opětovně ztuhlého těla, přitiskujíc mi rty na tvář. "Dosti jsem doufal, že ti budu schopen číst v mysli, když je teď mnohem podobnější mé vlastní," zamumlal. "A tady jsem, frustrovaný jako nikdy, přemítající, co by se ti eventuálně mohlo honit hlavou."
Rázem jsem se cítila líp.
"No dobře," řekla jsem zlehka, utěšena, že moje myšlenky byly stále jen moje. "Můj mozek nejspíš nikdy nebude fungovat správně. Alespoň jsem hezká."
Jak jsem si na to zvykala, stávalo se jednodušším vtipkovat, cíleně myslet. Být sama sebou.
Edward mi zavrčel do ucha. "Bello, nikdy jsi nebyla jenom hezká."
Potom odtáhl obličej od toho mého a povzdechl si. "Dobře, dobře," řekl někomu.
"Co?" zajímala jsem se.
"Činíš Jasper každou vteřinou více nervózního. Možná se trochu uklidní, když budeš po lovu."
Podívala jsem se na Jasperův znepokojený výraz a přikývla. Pokud to přicházelo, nechtěla jsem vybuchnout tady. Lepší být obklopená stromy než rodinou.
"Fajn. Jde se lovit," souhlasila jsem, chvějíc se napětím a s očekáváním se třesoucím žaludkem. Osvobodila jsem se z Edwardova objetí a držíc ho za ruku jsem se otočila zády k neznámé krásce v zrcadle.