"Blázne," zamručela jsem.
Jacob se uchichtl a už běžel mezi stromy. Udržoval vyrovnané tempo, rychlý běh, s kterým by dokázal udržet krok trénovaný člověk… na rovné ploše…, kdyby nebyl obtěžkaný padesáti kily navíc jako on.
"Nemusíš utíkat. Unavíš se."
"Běh mě neunavuje," řekl. Jeho dýchání bylo vyrovnané - jako rovnoměrná frekvence maratónského běžce. "Navíc se brzy ochladí. Doufám, že než tam dorazíme, bude mít tábor postavený."
Poklepala jsem prstem na tlustou vycpávku jeho bundy. "Myslela jsem, že ti teď nebývá zima."
"Nebývá. Přinesl jsem ji pro tebe, kdybys náhodou nebyla vybavená." Podíval se na mou bundu, skoro jako kdyby byl zklamaný, že vybavená jsem. "Nelíbí se mi, jak to počasí vypadá. Jsem z toho nervózní. Všimla sis, že jsme neviděli žádná zvířata?"
"Hm, ani ne."
"No jasně. Máš moc otupělé smysly."
Přešla jsem to bez povšimnutí. "Alice si taky dělala starosti kvůli bouřce."
"To už něco znamená, když se les takhle utiší. Na tábornický výlet sis vybrala pěkně pitomou noc."
"Nebyl to tak docela můj nápad."
Cesta bez pěšiny začínala stoupat čím dál strměji, ale to ho nezpomalilo. Zlehka přeskakoval z kamene na kámen a zdálo se, že k tomu ruce vůbec nepotřebuje. Tou dokonalou rovnováhou mi připomínal kamzíka.
"Co to máš za nový přírůstek na náramku?" zeptal se.
Podívala jsem se dolů a uvědomila si, že mi na zápěstí visí křišťálové srdíčko.
Provinile jsem pokrčila rameny. "Další dárek k ukončení školy."
Odfrkl. "Kámen. To sedí."
Kámen? Najednou mi to připomnělo Alicinu nedokončenou větu tam před garáží. Dívala jsem se na jasný bílý křišťál a snažila se vzpomenout si, co to předtím Alice říkala… o diamantech. Mohla se snažit říct když už ti jeden navlékl? Jako že už mám jeden diamant od Edwarda u sebe? Ne, to bylo nemožné. To srdce by muselo mít takových pět karátů nebo něco podobně šíleného! Edward by nikdy -
"Už je to docela dlouho, co jsi byla naposledy v La Push," nadhodil Jacob a vyrušil mě z mých znepokojivých dohadů.
"Neměla jsem čas," řekla jsem mu. "A… stejně bych asi nepřišla."
Zašklebil se. "Myslel jsem, že ty máš být ta, která odpouští, a já jsem ten zatvrzelec."
Pokrčila jsem rameny.
"Hodně jsi myslela na to, co se stalo posledně, že jo?"
"Ne."
Zasmál se. "Buďto lžeš, nebo jsi ten největší paličák na světě."
"Nevím, jestli jsem největší paličák, ale nelžu."
Nelíbilo se mi vést tenhle rozhovor za daných podmínek - když mě pevně svíral v horké náruči a já jsem s tím nemohla nic dělat. Jeho obličej byl blíž, než mi bylo milé. Mrzelo mě, že jsem se s ním o tom vůbec začala bavit.
"Chytrý člověk zváží svoje rozhodnutí ze všech stran."
"Já jsem ho zvážila," opáčila jsem.
"Jestli jsi na náš… ehm, rozhovor, který jsme tehdy vedli, vůbec nepomyslela, tak mi teď lžeš."
"Ten rozhovor není pro moje rozhodování podstatný."
"Někteří lidé udělají cokoliv, aby se obalamutili."
"Všimla jsem si, že zvláště vlkodlaci jsou k téhle chybě náchylní - myslíš, že je to genetické?"
"Znamená to, že umí líbat líp než já?" zeptal se Jacob, najednou mrzutý.
"To vážně nemůžu posoudit, Jaku. Edward je jediný, koho jsem kdy líbala."
"Kromě mě."
"Ale to jako polibek nepočítám, Jacobe. Považuju to spíš za útok."
"Au! To je kruté."
Pokrčila jsem rameny. Nehodlala jsem to vzít zpátky.
"Už jsem se ti za to omluvil," připomněl mi.
"A já jsem ti odpustila… z velké části. Ale to, jak si to pamatuju, se nemění."
Zamumlal něco nesrozumitelného.
Chvilku bylo ticho; bylo slyšet jenom zvuk jeho odměřeného dýchání a vítr řvoucí vysoko nad námi v korunách stromů. Vedle nás se zvedal široký útes, holé, hrubé šedé kameny. Šli jsme podél úpatí, které se stáčelo vzhůru ven z lesa.
"Stejně si myslím, že je to pěkná nezodpovědnost," řekl Jacob najednou.
"Nevím sice o čem mluvíš, ale určitě se pleteš."
"Zamysli se nad tím, Bello. Tvrdíš, že jsi za celý svůj život líbala jen jednoho člověka - který vlastně ani není člověk. To ti připadá vyrovnané? Jak víš, že přesně tohle chceš? Neměla by sis to pole napřed trochu prozkoumat?"
Ledově jsem odsekla: "Vím přesně, co chci."
"Pak by ti nemělo ublížit, když si uděláš malou zkoušku. Možná bys měla zkusit, jaké to je líbat se s někým jiným - čistě pro srovnání… když to, co se tehdy stalo, se nepočítá. Mohla by ses líbat se mnou, například. Mně to nevadí, klidně s tebou ten experiment podstoupím."
Přitáhl si mě těsněji k hrudi, takže se naše obličeje přiblížily. Usmíval se svému vtipu, ale já jsem mu nedávala naději.
"Nehraj si se mnou, Jaku. Přísahám, že mu nebudu bránit, když ti bude chtít rozbít čelist."
Panický podtón v mém hlasu ho povzbudil k širšímu úsměvu. "Když mě požádáš, abych tě políbil, nebude mít žádný důvod se zlobit. Řekl, že to mu nevadí."
"Šetři dechem, Jaku. Ano, to je ono. Zadrž dech, dokud tě nepožádám, abys mě políbil."
"Ty máš ale dneska špatnou náladu."
"A pročpak asi?"
"Někdy si myslím, že mě máš radši jako vlka."
"Někdy mám. Asi to bude nějak souviset s tím, že jako vlk nemůžeš mluvit."
Zamyšleně našpulil široké rty. "Ne, v tom to podle mě není. Myslím, že je pro tebe jednodušší být se mnou, když nejsem člověk, protože nemusíš předstírat, že tě nepřitahuju."
Údivem mi spadla brada. Okamžitě jsem ústa zavřela a zaskřípala zubama.
Uslyšel to. Rty se mu roztáhly ve vítězoslavném úsměvu.
Pomalu jsem se nadechla, než jsem promluvila. "Ne. Jsem si docela jistá, že je to kvůli tomu, že nemůžeš mluvit."
Vzdychl. "Copak tě nikdy neunaví, jak se obelháváš? Musíš vědět, jak mě vnímáš. Fyzicky, myslím."
"Jak by tě někdo mohl fyzicky nevnímat, Jacobe?" zeptala jsem se. "Jsi obrovská příšera, která odmítá respektovat osobní prostor ostatních."
"Znervózňuju tě. Ale jenom když jsem člověk. Když jsem vlk, jsi mnohem uvolněnější."
"Nervozita a podrážděnost není to samé."
Chvilku se na mě díval, přitom zpomalil do kroku a pobavení mu z obličeje vyprchalo. Jeho oči se přimhouřily, zčernaly ve stínu tmavých řas. Jeho dýchání, tak pravidelné, když běžel, se začalo zrychlovat. Pomalu sklonil obličej blíž k mému.
Dívala jsem se na něj a věděla přesně, co se snaží udělat.
"Je to tvůj obličej," připomněla jsem mu.
Nahlas se zasmál a dal se zase do běhu. "Dnes večer se s tvým upírem vážně nechci prát - kdykoliv jindy, klidně. Ale zítra máme oba práci a já bych nechtěl Cullenovy o jednoho připravit."
Najednou jsem se zatvářila zahanbeně.
"Já vím, já vím," odpověděl, protože to nepochopil. "Ty si myslíš, že by mě přepral."
Nemohla jsem mluvit. Já jsem je o jednoho připravila. Co když se kvůli mé zbabělosti někomu něco stane? Ale kdybych si hrála na statečnou a Edward… na to jsem nemohla ani pomyslet.
"Co to s tebou je, Bello?" Ta rozjařená nálada ho opustila a najednou tu byl můj Jacob, jako kdyby si sundal masku. "Jestli tě něco z toho, co jsem řekl, rozzlobilo, tak víš, že jsem jenom žertoval. Nic jsem tím nemyslel - hele, je ti dobře? Nebreč, Bello," prosil.
Snažila jsem se sebrat. "Nebudu brečet."
"Co jsem řekl?"
"Nebrečím kvůli tobě. Totiž, to já. Udělala jsem něco… špatného."
Díval se na mě, oči zmateně vykulené.
"Edward zítra bojovat nebude," zašeptala jsem na vysvětlenou. "Přinutila jsem ho, aby zůstal se mnou. Jsem hrozný zbabělec."
Zamračil se. "Myslíš, že se tohle nepovede? Že tě tam najdou? Víš něco, co já nevím?"
"Ne, ne. Toho se nebojím. Já ho prostě… nedokážu pustit. Kdyby se nevrátil…" Zachvěla jsem se a zavřela oči, abych unikla té myšlence.
Jacob mlčel.
Pořád jsem šeptala, oči zavřené: "Jestli bude někdo raněn, bude to jenom moje vina. A i když se nikomu nic nestane… zachovala jsem se hrozně. Musela jsem to udělat, jinak bych ho nepřesvědčila, aby se mnou zůstal. On mi to nevyčítá, ale já budu vždycky vědět, čeho jsem schopná." Cítila jsem se o trošičku lépe, když jsem to ze sebe dostala. I když jsem to mohla svěřit jenom Jacobovi.
Odfrkl. Pomalu jsem otevřela oči a byla jsem smutná, když jsem viděla, že má tu masku zase zpátky.
"Nechápu, jak si to od tebe mohl nechat rozmluvit. Já bych si tohle nedal ujít ani za nic."
Vzdychla jsem. "Já vím."
"Ale to nic neznamená." Najednou to bral zpátky. "To neznamená, že tě miluje víc než já."
"Ale ty bys se mnou nezůstal, ani kdybych tě prosila."
Našpulil rty a já jsem přemítala, jestli se pokusí to popřít. Oba jsme znali pravdu. "Ale jenom proto, že tě znám líp," řekl nakonec. "Všechno půjde jako po másle. I kdybys mě žádala a já odmítl, nezlobila by ses pak na mě."
"Jestli všechno půjde bez škobrtnutí, máš možná pravdu. Nebudu se zlobit. Ale celou tu dobu, co budeš pryč, budu umírat starostí, Jaku. Šílet."
"Proč?" zeptal se příkře. "Co ti na tom záleží, jestli se mi něco stane?"
"Neříkej to. Víš, jak moc pro mě znamenáš. Je mi líto, že to mezi námi není tak, jak bys chtěl, ale to se nedá nic dělat. Jsi můj nejlepší kamarád. Nebo jsi aspoň býval. A pořád býváš… když udržíš na uzdě svoji nezkrotnost."
Usmál se tím starým úsměvem, který jsem milovala. "Jsem takový pořád," ujišťoval mě. "I když se… nechovám tak dobře, jak bych měl. Vespod jsem pořád stejný."
"Já vím. Proč bych jinak snášela všechny ty tvoje vylomeniny?"
Zasmál se se mnou, a pak jeho oči posmutněly. "Kdy konečně poznáš, že jsi do mě taky zamilovaná?"
"To se ti musí nechat, že umíš pokazit pěknou chvíli."
"Já neříkám, že ho nemiluješ. Nejsem hloupý. Ale je možné milovat víc než jen jednoho člověka, Bello. Už jsem to viděl v praxi."
"Já nejsem žádný ujetý vlkodlak, Jacobe."
Nakrčil nos a já jsem se chtěla omluvit za to poslední dloubnutí, ale on změnil téma.
"Už nejsme daleko, cítím ho."
Vydechla jsem úlevou.
Špatně si to vyložil. "Rád bych zpomalil, Bello, ale bude lepší, když se dostaneš pod střechu, než se tohle spustí."
Oba jsme se podívali na nebe.
Od západu se k nám řítil hustý černofialový mrak, a jak přecházel, zastínil les pod sebou.
"No teda," zamumlala jsem. "Radši si pospěš, Jaku. Ať se dostaneš domů, než to sem dojde."
"Já nejdu domů."
Zoufale jsem se na něj podívala. "Přece s námi nebudeš tábořit."
"Prakticky vzato ne - jako že bych s vámi spal ve stanu nebo tak něco. To radši bouřku, než ten pach. Ale jsem si jistý, že z koordinačních důvodů bude tvůj krvežíznivec chtít být ve styku se smečkou, kteroužto službu rád obstarám."
"Myslela jsem, že to je Sethova práce."
"On to převezme zítra, až bude bitva."
Ta připomínka mě na vteřinu umlčela. Dívala jsem se na něj a zase se ve mně vzedmula prudká vlna obav a strachu.
"Neexistuje možnost, že bys tu prostě zůstal, když už jsi tady?" navrhla jsem. "Kdybych tě poprosila? Slíbila ti výměnou svoje doživotní područí nebo tak něco?"
"Je to lákavé, ale nejde to. Ale zajímalo by mě vidět, jak bys prosila. Můžeš to zkusit, jestli chceš."
"Vážně není nic, vůbec nic, čím bych tě přemluvila?"
"Ne. Ne, pokud mi neslíbíš lepší bitvu. Mimochodem, to Sam je velitel, ne já."
To mi něco připomnělo.
"Edward mi tuhle o tobě něco říkal…"
Naježil se. "To bude asi lež."
"Aha, vážně? Takže nejsi druhý nejvyšší, pokud jde o velení ve smečce?"
Zamrkal, ve tváři překvapený a rozpačitý výraz. "Aha. Tohle."
"Jak to, že jsi mi to nikdy neřekl?"
"A proč bych měl? Není to nic důležitého."
"Já nevím. Proč ne? Je to zajímavé. Takže jak to funguje? Jak to, že Sam je alfa a ty… ty jsi beta?"
Jacob se pousmál nad těmi termíny. "Sam byl první, nejstarší. Bylo rozumné, aby to na sebe vzal on."
Zamračila jsem se. "Ale neměli by potom být druzí Jared nebo Paul? Ti se proměnili jako další."
"No… to se těžko vysvětluje," řekl Jacob vyhýbavě.
"Zkus to."
Vzdychl. "Je to spíš záležitost rodokmenu, víš? Trochu staromódní. Proč by mělo záležet na tom, kdo byl tvůj dědeček, že jo?"
Vzpomněla jsem si na něco, co mi Jacob říkal, už je to dávno, když jsme ještě ani jeden neměli potuchy o vlkodlacích.
"Neříkal jsi, že Ephraim Black byl poslední náčelník, kterého Quileuté měli?"
"Jo, to je pravda. Protože on byl ta alfa. Věděla jsi, že Sam je teď prakticky náčelníkem celého kmene?" Zasmál se. "Divné tradice."
Krátce jsem se nad tím zamyslela a snažila se dát si to všechno dohromady. "Ale ty jsi taky říkal, že lidé poslouchají tvého tátu víc než kohokoli jiného v radě, protože byl Ephraimův vnuk?"
"No a co?"
"No, když je to záležitost rodokmenu… neměl bys být náčelníkem ty?"
Jacob mi neodpověděl. Zíral do stmívajícího se lesa, jako kdyby se najednou potřeboval soustředit na to, kam jde.
"Jaku?"
"Ne. To je Samův úkol." Sledoval pohledem stezku, po které jsme šli.
"Proč? Jeho pradědeček byl Levi Uley, mám pravdu? Byl Levi taky alfa?"
"Alfa může být jen jeden," odpověděl automaticky.
"Tak co byl Levi?"
"No asi beta, řekl bych." Ušklíbl se mému termínu. "Jako já."
"To nedává smysl."
"To je jedno."
"Já tomu jenom chci rozumět."
Jacob se konečně podíval do mých zmatených očí a pak si vzdychl. "Jo. Alfa jsem měl být já."
Obočí se mi stáhlo. "Sam ti nechtěl ustoupit?"
"To sotva. Já jsem o to místo nestál."
"Proč ne?"
Zamračil se, moje otázky mu byly nepříjemné. No, teď se zase bude cítit nepříjemně on.
"Nechtěl jsem to, Bello. Nechtěl jsem, aby se něco měnilo. Nechtěl jsem být nějaký legendární náčelník. Nechtěl jsem patřit do smečky vlkodlaků, natož být jejich vůdce. Nechtěl jsem to vzít na sebe, když mi to Sam nabídl."
Dlouho jsem nad tím uvažovala. Jacob mě nepřerušoval. Díval se zase do lesa.
"Ale já jsem myslela, že jsi šťastnější. Že ses s tím smířil," zašeptala jsem konečně.
Jacob se na mě chlácholivě usmál. "Jo. Vážně to není tak zlé. Občas i vzrušující, jako s tou záležitostí zítra. Ale zpočátku mi to tak nějak připadalo, jako kdybych byl zatažený do války, o které jsem ani nevěděl, že se vede. Nebylo na výběr, víš? A bylo to tak definitivní." Pokrčil rameny. "Myslím, že teď už jsem docela rád. Musí to být, a mohl bych důvěřovat někomu jinému, že to udělá správně? Je lepší ujistit se sám."
Dívala jsem se na něj a najednou jsem ke svému příteli pocítila zvláštní úctu. Byl dospělejší, než bych si o něm kdy myslela. Jako z Billyho tehdy v noci u ohně, i z něho vyzařovala důstojnost, o které jsem dosud neměla tušení.
"Náčelník Jacob," zašeptala jsem a usmála se, jak ta slova zněla dohromady.
Zvedl oči v sloup.
V tu chvíli vítr roztřásl stromy kolem nás zuřivěji a bylo to, jako kdyby foukal přímo z ledovce. Z hor se nesl ozvěnou ostrý zvuk praskajícího dřeva. Ačkoliv světlo mizelo, když šedý mrak zakryl oblohu, viděla jsem malé bílé flíčky, které se na nás třepotavě snášely.
Jacob zrychlil krok, oči upřené na zem, a rozběhl se nejvyšší rychlostí. Ochotněji jsem se schoulila v jeho náruči a uhýbala před nevítaným sněhem.
Jenom o pár minut později se prohnal kolem závětrné strany kamenitého kopce a tam jsme spatřili malý stan, postavený u skály, která mu poskytovala ochranu. Vloček padalo stále víc, ale vítr byl tak prudký, že jim nedovolil nikde se usadit.
"Bello!" zavolal Edward s velkou úlevou. Když jsme ho spatřili, zrovna rázoval tam a zpátky po malé mýtině.
Vyrazil ke mně, vypadal jako šmouha, jak rychle se pohyboval. Jacob se přikrčil a pak mě postavil na nohy. Edward si jeho reakce nevšiml a popadl mě do náruče.
"Děkuju," řekl pak přes mou hlavu. Jeho tón byl nepochybně upřímný. "Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Vážně si toho cením."
Otočila jsem se, abych viděla Jacobovu odpověď.
Jacob jenom pokrčil rameny, všechna přátelskost byla ta tam. "Vezmi ji dovnitř. Tohle bude zlé - ježí se mi vlasy na temeni. Je ten stan bezpečně uchycený?"
"Úplně jsem ho k té skále přivařil."
"Dobře."
Jacob se podíval na nebe, teď černé bouřkou, jiskřící tančícími kousky sněhu. Nozdry se mu zachvěly.
"Proměním se," řekl. "Chci vědět, co se děje doma."
Pověsil bundu na nízkou tlustou větev a odcházel do zšeřelého lesa, ani se neohlédl.