close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 21. První Lov

23. ledna 2010 v 10:47 |  Rozbřesk - Kniha 3. /Bella
"Oknem?" zeptala jsem se, zírajíc na zem dvě poschodí pode mnou.

Nikdy jsem se sama o sobě opravdu nebála výšek, ale moci vidět všechny ty detaily s takovou jasností činilo tu vyhlídku mnohem méně přitažlivou. Hrany kamenů dole byly ostřejší, než bych si představovala.

Edward se usmál. "Je to nejbližší východ. Ale pokud se bojíš, mohu tě vzít do náručí."

"Máme celou věčnost a tebe trápí čas, který by zabralo sejít dolů k zadním dveřím?"

Nepatrně se zamračil. "Renesmee a Jacob jsou v přízemí…"

"Aha."

Správně. Teď jsem byla nestvůra. Musela jsem se držet v dostatečné vzdálenosti od pachů, které my mohly vzbudit moji divokou stránku. Od lidí, které jsem obzvláště milovala. Dokonce i od těch, které jsem vůbec neznala.

"Je Renesmee… v pořádku… ve společnosti Jacoba?" zašeptala jsem. Opožděně jsem si uvědomila, že to tlukot Jacobova srdce ke mně doléhal z přízemí. Znovu jsem napnula uši, ale slyšela jsem jen stabilní puls. "Nemá ji zrovna v lásce."

Edward zvláštním způsobem našpulil rty. "Věř mi, je v naprostém bezpečí. Vím přesně, co si Jacob myslí."

"Samozřejmě," zamumlala jsem a znovu se zahleděla na zem.

"Nejistá?" zeptal se.

"Trochu. Nevím, jak…"

Byla jsem si dobře vědoma rodiny za svými zády, vše mlčky pozorující. Tedy většinou mlčky. Emmett v sobě více méně úspěšně zadržoval smích. Jediná chyba a smíchy se bude válet po zemi… Potom teprve vtipy o tom, že na světě existuje jenom jeden nemotorný upír, začnou…

Také tyto šaty - které na mě musela Alice natáhnout někdy v době, kdy jsem byla tou spalující bolestí příliš otupělá, abych to zaznamenala - nebyly zrovna to, co bych zvolila na skákání nebo lovení. Těsně obepínající ledově modré hedvábí? Na co si myslela, že to budu potřebovat? Konal se snad později koktejlový večírek?

"Sleduj mě," řekl Edward. A potom velice přirozeně vykročil z vysokého, otevřeného okna a padal.

Bedlivě jsem ho pozorovala, analyzujíc úhel, do kterého ohnul kolena, aby ztlumil dopad. Jeho přistání bylo opravdu nehlučné - tlumené zadunění, které by stejně tak dobře mohlo způsobit tiché zavření dveří nebo kniha lehce položená na stůl.

Nevypadalo to obtížně.

Samým soustředěním jsem zaťala zuby, snažíc se zopakovat jeho bezstarostný krok do prázdna.

Ha! Připadalo mi, že se ke mně země přibližovala natolik pomalu, že byla naprostá hračka umístit chodidla - jaké boty mi to Alice nazula? Lodičky na jehlovém podpatku? zbláznila se - umístit moje hloupé boty přesně tak, aby v přistání nebyl žádný rozdíl od obyčejného kroku vpřed na rovném povrchu.

Vstřebala jsem náraz polštářky chodidel, nechtíc zlomit ty tenké jehly. Moje přistání mi připadalo stejně tiché jako jeho. Zeširoka jsem se na něj zazubila.

"Jasně. Brnkačka."

Usmál se zpátky. "Bello?"

"Ano?"

"Bylo to mimořádně graciézní - dokonce i na upíra."

Chvilku jsem o tom uvažovala a následně se radostně rozzářila. Kdyby to byla jen obyčejná fráze, Emmett by se rozesmál. Ale nikomu jeho poznámka vtipná nepřipadala, takže to musela být pravda. Bylo to vůbec poprvé v celičkém mém životě, kdy někdo ve spojitosti s mou osobou použil slovo graciézní… a stejně tak v celé mé existenci.

"Děkuji ti," řekla jsem mu.

Potom jsem sundala z nohou stříbrné saténové boty a obloučkem je společně hodila zpátky otevřeným oknem. Možná trochu namáhavě, ale zaslechla jsem, jak je někdo chytil dřív, než mohly poškodit obložení.

"Její smysl pro módu se nezlepšil tak moc jako její rovnováha," zareptala Alice.

Edward mě vzal za ruku - nedokázala jsem přestat žasnout nad jemností a příjemnou teplotou jeho kůže - a vyrazil skrz dvorek za domem ke břehu řeky. Bez vynaložení sebemenší námahy jsem mu kráčela po boku.

Všechno fyzické se zdálo naprosto jednoduché.

"Budeme plavat?" zeptala jsem se, když zastavil vedle vody.

"A zničit tak tvoje půvabné šaty? Ne. Přeskočíme."

Uvažujíc nad tím jsem našpulila rty. Řeka tady byla široká něco kolem padesáti yardů.

"Ty první," řekla jsem.

Dotkl se mé tváře, ustoupil o dva rychlé, dlouhé kroky dozadu a potom se rozběhl, vymrštíc se z rovného kamene pevně usazeného v břehu. Studovala jsem ten záblesk pohybu, když se překlenul nad vodou, dokončíc jeho salto těsně předtím, než zmizel mezi hustými stromy na druhé straně řeky.

"Vejtaho," zamumlala jsem a zaslechla jeho neviditelný smích.

Jen pro jistotu jsem couvla o pět kroků a zhluboka se nadechla.

Najednou jsem byla opět plná obav. Ne z pádu nebo zranění - bála jsem se, že ublížím lesu.

Chvilku trvalo, než se to spustilo, ale teď už jsem to cítila - otevřeně se projevující, masivní sílu, pulzující mi v končetinách. Najednou jsem si byla jistá, že pokud bych si chtěla prohloubit tunel pod řeku, prodrápat nebo protlouct si cestu přímo skrz tvrdé horniny pod sebou, netrvalo by mi to příliš dlouho. Věci okolo mě - stromy, křoviny, kameny… dům - všechno teď vypadlo strašně křehce.

Se zoufalou nadějí, že Esme některý ze stromů naproti nijak zvlášť nemiluje, jsem udělala první rychlí krok. A vzápětí se zarazila, když mi satén, obepínající moje tělo, utvořil na stehně zbrusu nový rozparek. Alice!

Alespoň že Alice vždycky zacházela s oblečením, jako kdyby bylo jen na jedno použití, takže by jí tohle nemělo vadit. Nahrbila jsem se, abych mezi prsty opatrně uchopila lem šatů na nepoškozené straně a, vyvíjejíc nejmenší možný nátlak, jsem šaty roztrhla po celé délce stehna. Potom jsem podle tohoto vzoru poupravila i druhou stranu. Mnohem lepší.

Z domu ke mně dolehl tlumený smích a dokonce i zvuk zatínání něčích zubů. Smích přicházel z poschodí i přízemí a já bez námahy rozpoznala ten kompletně jiný, hrubý, hrdelní smích z prvního patra.

Takže Jacob se díval taky? Neměla jsem nejmenší tušení, na co teď myslel nebo co tady ještě dělal. Představovala jsem si naše setkání - pokud mi kdy dokáže odpustit - ve vzdálené budoucnosti, kdy budu víc stabilní a kdy už čas stihne zacelit ty hluboké rány, které jsem zanechala v jeho srdci.

Neohlédla jsem se, abych se na něj podívala, hlídajíc výlevy své nálady. Nebylo by příliš dobré nechat jakoukoli emoci přílišně ovládnout moji mysl. Jasperovy obavy mě v tom jenom utvrdily. Než se budu moct vypořádat s čímkoli jiným, musela jsem si zalovit. Pokusila jsem se všechno ostatní hodit za hlavu, abych se mohla soustředit.

"Bello?" zavolal Edward z lesa a jeho hlas se přibližoval. "Chtěla by jsi to vidět ještě jednou?"

Samozřejmě že jsem si všechno perfektně pamatovala a nechtěla jsem dát Emmettovi další důvod, jak se znovu pobavit na mém vzdělávání. Tohle bylo tělesné - mělo by to být instinktivní. Takže jsem se zhluboka nadechla a rozběhla se k řece.

Bez omezení těsné sukně zabralo dosáhnutí okraje řeky jen jeden dlouhý krok. Jen osmdesáti čtvrtina vteřiny a přesto to byla spousta času - moje oči i mysl pracovaly tak rychle, že ten jeden krok bohatě stačil. Bylo prosté umístit pravé chodidlo přesně proti hladkému kamenu a odrazit se tak, abych svoje tělo vymrštila do vzduchu. Věnovala jsem víc pozornosti zacílení než-li síle, takže jsem její potřebné množství neodhadla správně - ale přinejmenším to nebyl omyl, díky kterému bych se namočila. Padesát yardů byla jednoduše naprosto zanedbatelná vzdálenost…

Bylo to divné, závratné, vzrušující, a příliš krátké. Neuplynula ještě ani vteřina a už jsem se nacházela na druhé straně.

Očekávala jsem, že porost hustých stromů bude problém, ale překvapivě byl užitečný. Bylo samozřejmé natáhnout před sebe ruku, jakmile jsem hluboko v lese odtušila, že se pode mnou znovu nacházela pevná zem, a chytit se blízké větve; mírně jsem se zhoupla a přistála na špičkách na široké větvi smrku, dobrých patnáct stop nad zemí.

Úžasné.

Přes zvuk svého zvonivého, radostného smíchu jsem slyšela, jak ke mně upaloval Edward. Můj skok byl dvakrát tak dlouhý jako jeho. Když dorazil ke stromu, na kterém jsem se nacházela, oči měl rozšířené. Mrštně jsem seskočila z větve a nehlučně mu přistála u boku.

"Bylo to dobrý?" zajímala jsem se, vzrušením zrychleně oddechujíc.

"Velice." Souhlasně se usmál, ale jeho nenucený tón nepasoval k překvapenému výrazu v jeho očích.

"Můžeme to udělat znovu?"

"Soustřeď se, Bello - jdeme na lov."

"No jo, správně," kývla jsem. "Lov."

"Následuj mě… jestli to dokážeš." Zeširoka se zazubil, zčista jasna se tváříc posměvačně, a vyrazil.

Byl rychlejší než já. Nemohla jsem pochopit, jak dokázal nohama pohybovat tak příšerně rychle, ale bylo to mimo mě. Nicméně jsem byla silnější a každý můj krok se délkou rovnal třem jeho. Takže jsem skrz pavučinou živé zeleně postupovala po jeho boku, a ne za ním. Jak jsem běžela, nedokázala jsem si pomoct od tichého, vzrušeného smíchu; smíchu, který mě ani nezpomaloval ani nenarušoval moje soustředění.

Konečně jsem pochopila, proč Edward nikdy, když běžel, nenarazil do stromu - ta otázka pro mě vždycky byla záhadou.Byl to zvláštní pocit, rovnováha mezi rychlostí a bystrostí. Nahoru, dolů a skrz husté, nefritové bludiště takovým tempem, že všechno kolem mě by mělo splynout do zelené, rozmazané šmouhy. Přesto jsem jasně viděla každý jeden titěrný lístek na všech malých větvičkách všech zanedbatelných keřů, které jsem míjela.

Vítr doprovázející moji rychlost si pohrával s mými vlasy i roztrhanými šaty a přestože jsem věděla, že to tak ve skutečnosti být nemohlo, hřál mě na kůži. Přesně jako drsné podloží lesa nemohlo být pro moje bosé chodidla jako samet a jako šoupání končetin o moji kůži nemohlo být jako pohlazení peříčky.

Les byl mnohem živější. Než jsem si kdy uvědomovala - drobnými stvořeníčky, jejichž existenci bych nikdy ani nehádala, se listí kolem mě jenom hemžilo. Když jsme je minuli, zůstávali tiší, dech zrychlený strachem. Vypadalo to, že zvířata reagovala na náš pach rozumněji než lidé. Zajisté, na mě to mělo úplně opačný účinek.

Stále jsem čekala, že se co nevidět zadýchám, ale můj dech přicházel bez námahy. Tak jako jsem čekala, že mě začnou pálit svaly, ale zdálo se, že moje síla rostla, jak jsem si na svoje dlouhé kroky zvykala. Moje mílové kroky se ještě prodloužily, takže brzy se musel on snažit udržet tempo se mnou. Znovu jsem se nadšeně rozesmála, když jsem zpozorovala, že za mnou zaostával. Moje bosé nohy se teď dotýkaly země tak zřídka, že jsem si připadala spíš jako bych letěla a ne běžela.

"Bello," zavolal suše, dokonce líně. Nic jiného jsem neslyšela; zastavil.

Krátce jsem uvažovala o vzpouře.

Ale nakonec jsem se s povzdechem otočila a vrátila se nějakých sto yardů zpátky k němu. S očekáváním jsem na něj pohlédla. Usmíval se, jedno obočí nadzvednuté. Byl tak nádherný, že jsem na něj dokázala jenom zírat.

"Chceš zůstat v zemi?" zeptal se pobaveně. "Nebo jsi plánovala pokračovat až do Kanady?"

"Tady je to fajn," souhlasila jsem, víc se soustředíc na fascinující pohyby jeho rtů než na slova, která z nich vycházela. Bylo těžké nerozptylovat se se vší tou novotou, poskytovanou mýma dokonalejšíma očima. "Co budeme lovit?"

"Losy. Vybral jsem ti napoprvé něco snadnějšího…" Jeho hlas přešel do ztracena, když jsem při těch slovech mírně přimhouřila oči.

Ale nechystala jsem se s ním hádat; byla jsem příliš žíznivá. Jakmile jsem začala myslet na ten vyprahlý žár v mém hrdle, na nic jiného už jsem myslet nedokázala. Rozhodně se to zhoršovalo. V puse jsem měla jako v červnu ve čtyři odpoledne v Údolí smrti.

"Kde?" zeptala jsem se, netrpělivě prozkoumávajíc místa mezi stromy. Teď, když jsem žízni věnovala plnou pozornost, zdálo se, že prolezla všechny moje ostatní myšlenky, prosakující i do příjemných vzpomínek na běhání, na Edwardovi rty, jejich líbání a… spalující žízeň. Nedokázala jsem se jí zbavit.

"Stůj klidně," řekl, položíc mi ruce něžně na ramena. Naléhavost mé žízně byla jeho dotykem chvilkově potlačena.

"Teď zavři oči," zamumlal. Když jsem ho poslechla, přesunul ruce k mému obličeji, hladíc mě po lícních kostech. Cítila jsem, jak mi zrychloval dech a opět krátce čekala na ruměnce, které už nepřijdou.

"Poslouchej," nabádal mě. "Co slyšíš?"


Mohla jsem říct všechno; jeho dokonalý hlas, jeho dech, jeho rty, otírající se o sebe, když mluvil, šepot peří, které si ptáci upravovali v korunách stromů, jejich třepetavý tlukot srdce, listí javoru drhnoucí o sebe, sotva patrný dupot mravenců, pochodujících za sebou v dlouhé řadě nahoru po kmenu nejbližšího stromu. Ale věděla jsem, že myslel něco konkrétního, takže jsem našpicovala uši, pátrajíc po něčem odlišném než po tichém hučení života, které mě obkličovalo. Blízko nás bylo otevřené prostranství - vítr, prohánějící se skrz nechráněnou trávu měl jiný zvuk - a malý potůček se dnem posázeným kameny. A tam, blízko hluku vody, se nacházelo cákání způsobované jazyky, hlasitý tlukot silných srdcí, pumpujících proudy teplé krve…

Bylo to, jakoby se mi stěny hrdla stáhly a neprodyšně uzavřely.

"U potoka, severovýchodním směrem?" zeptala jsem se, oči stále zavřené.

"Ano," souhlasil. "Nyní… počkej znovu na vánek a… co cítíš?"

Hlavně jeho - jeho podivnou medově-liliově-sluneční vůni. Ale taktéž pronikavý, zemitý pach hniloby a mechu, pryskyřici na věčně zelených stromech, teplé, téměř oříškové aroma malých hlodavců, strachy se choulících pod kořeny stromů. A potom se znovu přihlásila ke slovu čistá vůně vody, která byla navzdory mé žízni neatraktivní. Soustředila jsem se směrem k vodě a našla pach, který musel patřit k tomu šplouchajícímu hluku a bušícím srdcím. Další teplá vůně, pronikavá a štiplavá, silnější než ostatní. Téměř tak nevábná jako potůček. Nakrčila jsem nos.

Uchichtl se. "Já vím - musíš si na to zvyknout.

"Tři?" hádala jsem.

"Pět. V zadu mezi stromy jsou dva další."

"Co mám dělal teď?"

Jeho hlas zněl, jakoby se usmíval. "Co máš chuť dělat?"

Uvažovala jsem o tom, oči stále zavřené, jak jsem naslouchala a vdechovala tu vůni. Další nával spalující bolesti, narušující moje vnímání a náhle ten teplý, palčivý pach nebyl tak úplně nepřijatelný. Přinejmenším to bude něco horkého a vlhkého v mých vyschlých ústech. Prudce jsem otevřela oči.

"Nepřemýšlej o tom," doporučil, když odtáhnul ruce od mého obličeje a o krok ustoupil. "Prostě následuj svůj instinkt."

Zamířila jsem za tou vůní, stěží si uvědomujíc svůj pohyb, jak jsem se vznášela dolů po stráni k blízké louce, kterou protékal potůček. Moje tělo se automaticky přikrčilo, jak jsem zaváhala na kapradím lemovaným okrajem lesa. Viděla jsem velkého samce, s rozvětveným parožím korunujícím mu hlavu, na okraji potoka a skvrnité siluety čtyřech dalších zvířat, pomalým tempem mířících na východ do lesa.

Soustředila jsem se na pach samce, na horký bod na jeho chundelatém krku, kde vřelost pulzovala nejsilněji. Dělilo nás jenom třicet yardů - dva nebo tři skoky. Napjala jsem se k tomu prvnímu.

Ale jakmile se moje svaly přichystaly, vítr se obrátil, nyní vanouc silněji a z jihu. Nepřestala jsem uvažovat, vyřítíc se zpoza stromů cestou kolmou k té, kterou jsem původně plánovala, vyplašíc losa a ženouc se za novou vůní natolik lákavou, že jsem prostě neměla na výběr. Bylo to jako přikázání.

Ta vůně mě dokonale ovládla. Soustředěně jsem ji sledovala, vnímajíc jenom žízeň a pach, který sliboval její uhašení. Žízeň se stále zhoršovala, že teď byla natolik bolestivá, že zamlžila všechny moje ostatní myšlenky a částečně mi připomínala jed, který mi vypaloval žíly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama