Šli jsme se projít, příliš vzrušení, abychom dovedli v klidu sedět doma. Jacob při chůzi prakticky nadskakoval a já jsem mu musela každou chvíli připomínat, že nedokážu dělat třímetrové kroky.
Jak jsme šli, cítila jsem se, jak se usazuji do jiné polohy své osobnosti, získávala navrch ta stránka, kterou jsem měla s Jacobem. Trochu mladší, trochu nezodpovědnější. Bytost, která může příležitostně provést nějakou opravdovou hloupost prostě jen tak, bez pořádného důvodu.
Bujarost nám vydržela prvních několik témat rozhovoru: jak se máme, co děláme, jak dlouho jsem tu nebyla a co mě sem přivedlo. Když jsem mu váhavě pověděla o tom letáku s vlkem, hlasitě se rozesmál a ozvěna jeho smíchu se odrážela od okolních stromů.
Ovšem když jsme pak zezadu obešli obchod a prodírali se hustým podrostem, který lemoval protější konec První pláže, dostali jsme se k těžším místům. Až příliš brzy jsme se dostali k důvodům našeho dlouhého odloučení a já jsem se dívala, jak obličej mého kamaráda ztvrdl do nepřátelské masky, která mi byla až moc povědomá.
"Tak jak to tedy je?" zeptal se mě Jacob a přílišnou silou nakopl kousek naplaveného dřeva, který mu ležel v cestě. Dřívko plachtilo po písku a s klepnutím dopadlo na kamení. "Myslím jako… od té doby, co jsme se posledně… no, předtím, víš…" Slova mu nešla přes jazyk. Zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. "Chci se zeptat… je všechno zase jako předtím, než odešel? Všechno jsi mu odpustila?"
Zhluboka jsem se nadechla. "Nebylo co odpouštět."
Chtěla jsem tuhle část přeskočit, kdo koho zradil, kdo komu co vyčítá, ale věděla jsem, že si o tom musíme promluvit, jinak se přes to nehneme.
Jacob zkřivil obličej, jako kdyby zrovna kousl do citronu. "Mrzí mě, že si tě Sam nevyfotil, když tě tehdy v noci loni v září našel. To by byl důkazní materiál číslo jedna."
"Nikdo není obžalovaný."
"Ale možná by měl být."
"Ani ty bys mu nedával za vinu, že odešel, kdybys věděl, proč to udělal."
Pár vteřin si mě hněvivě měřil. "Dobře," odsekl kysele. "Tak mi to vysvětli."
Jeho nepřátelskost mě rozčilovala - rozdíral citlivé místo; bolelo mě, že se na mě zlobí. Připomnělo mi to jedno nešťastné odpoledne, už je to dávno, kdy mi řekl, že nemůžeme být kamarádi, protože mu to Sam nařídil. Chviličku mi trvalo, než jsem se zase uklidnila.
"Edward mě loni na podzim opustil, protože si myslel, že bych se neměla stýkat s upíry. Myslel si, že pro mě bude prospěšnější, když odejde."
Jacob měl dlouhé vedení. Chvíli mu trvalo, než to skousnul. Ať chtěl předtím říct cokoliv, rozmyslel si to. Byla jsem ráda, že neví, jaký katalyzátor spustil Edwardovo jednání. Mohla jsem si jenom domýšlet, jak by reagoval, kdyby věděl, že se mě Jasper pokusil zabít.
"Ale přesto se vrátil, ne?" zamručel Jacob. "Velká škoda, že se toho rozhodnutí nedržel."
"Jestli si vzpomínáš, tak já jsem jela za ním a přivezla ho zpět."
Jacob se na mě chvíli díval a pak ustoupil. Jeho obličej se uvolnil a hlas měl klidnější, když promluvil.
"To je pravda. Já jsem to vlastně nikdy neslyšel celé. Co se stalo?"
Váhavě jsem se kousala do rtu.
"Je to tajemství?" Jeho hlas nabral posměšný tón. "Nebo mi to nesmíš říct?"
"Ne," odsekla jsem. "Jenom je to vážně na dlouhé vypravování."
Jacob se arogantně usmál, otočil se a kráčel dál po pláži. Očekával, že půjdu za ním.
Nebavilo mě být s ním, když se takhle choval. Vlekla jsem se automaticky za ním a nebyla si jistá, jestli bych se neměla otočit a odejít. Ale až dorazím domů, budu se muset setkat s Alicí… řekla jsem si, že není kam spěchat.
Jacob došel k velkému, známému kusu naplaveného dřeva - byl to celý strom s kořeny a se vším, vybělený a zabořený hluboko do písku; svým způsobem to byl náš strom.
Posadil se na tu přirozenou lavičku a poklepal na místo vedle sebe.
"Mně dlouhé vypravování nevadí. Je to aspoň trochu akční?"
Zvedla jsem oči v sloup a sedla si vedle něj. "Je to docela akční," připustila jsem.
"Kdyby to nebylo akční, nebyl by to žádný pořádný horor."
"Horor!" ušklíbla jsem se. "Budeš poslouchat, nebo mi budeš skákat do řeči s drzými poznámkami o mých přátelích?"
Předstíral, že si zamyká pusu a hází neviditelný klíč přes rameno. Snažila jsem se neusmát, ale nepovedlo se mi to.
"Budu muset začít tím, u čeho už jsi byl," usoudila jsem a snažila se urovnat si příběh v hlavě, než začnu.
Jacob zvedl ruku.
"No prosím."
"To jsem rád," řekl. "Tehdy jsem moc dobře nechápal, co se děje."
"Jo, no, ono je to dost složité, tak dávej pozor. Víš, jak Alice vidí věci?"
Zamračil se - vlci nebyli nadšení z toho, že legendy o nadpřirozených schopnostech upírů se zakládají na pravdě -, což jsem považovala za souhlas a pokračovala s líčením závodu po Itálií na záchranu Edwarda.
Zestručnila jsem to, co to šlo - vynechala jsem všechno, co nebylo podstatné. Snažila jsem se vyrozumět Jacobovy reakce, ale z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst, když jsem vyprávěla, jak Alice viděla, že Edward plánuje sebevraždu, když se dozvěděl o mé smrti. Někdy se Jacob zdál tak hluboko ponořený do myšlenek, že jsem si nebyla jistá, jestli mě ještě poslouchá. Přerušil mě jenom jednou.
"Ta věštecká pijavice nás tedy nevidí?" zeptal se, ve tváři rozzuřený a veselý výraz současně. "Vážně? To je skvělé!"
Zatnula jsem zuby a seděli jsme mlčky, on s vyčkávavým obličejem, jak chtěl slyšet pokračování. Rozhněvaně jsem se na něj dívala, dokud si neuvědomil svou chybu.
"Jejda!" řekl. "Promiň." Znovu si zamkl pusu.
Jeho reakce byly čitelnější, když jsem se dostala k té části s Volturiovými. Zatínal zuby, na pažích mu naskočila husí kůže a chřípí se mu chvělo. Nezabíhala jsem do podrobností, jenom jsem mu pověděla, že nás Edward svými slovy vysekal z problému, a pomlčela jsem o slibu, který jsme museli dát, i o tom, jakou návštěvu očekáváme. Nechtěla jsem se s Jacobem dělit o své noční můry.
"Teď znáš celý příběh," shrnula jsem. "Takže teď jsi s povídáním na řadě ty. Co se stalo, když jsem byla tenhle víkend u mámy?" Věděla jsem, že mi Jacob poví víc podrobností než Edward. Nebál se, že mě vyděsí.
Jacob se naklonil dopředu, okamžitě zaujatý. "No, tak v sobotu v noci jsme s Embrym a Quilem běhali na hlídce, jenom taková rutinní záležitost, když najednou z ničeho nic - bum!" Rozhodil paže, aby předvedl výbuch. "Bylo to tam - čerstvá stopa, ani ne čtvrt hodiny stará. Sam chtěl, abychom na něj počkali, ale já jsem nevěděl, že jsi pryč, a nevěděl jsem, jestli tě tvoje pijavice hlídají, nebo ne. Takže jsme se po ní vydali plnou rychlostí, ale překročila smluvní hranici, než jsme ji dopadli. Rozmístili jsme se podél hranice v naději, že ji zase překročí. Pěkně nás to štvalo, to ti teda povím." Potřásl hlavou a vlasy, které si nechal narůst místo toho krátkého sestřihu, který nosil, když se přidal ke smečce, mu spadly do očí. "Skončili jsme moc daleko na jihu. Cullenovi ji pronásledovali zpátky na naši stranu jenom pár mil severně od nás. Byla by to parádní léčka, kdybychom věděli, kde čekat."
Zavrtěl hlavou a zašklebil se. "V tu chvíli začala být situace riskantní. Sam a ostatní ji dohonili dřív než my, ale ona tancovala přímo podél hranice, a na druhé straně byla celá upíří smečka. Ten velký, jak se jmenuje -"
"Emmett."
"Jo, ten. Ten proti ní udělal výpad, ale ta zrzunda je rychlá! Letěl těsně za ní a skoro narazil do Paula. Takže Paul… no, vždyť ho znáš."
"Jo."
"Zapomněl, na co se má soustředit. Nemůžu říct, že bych se na něj za to zlobil - ta velká pijavice byla přímo na něm. Vyskočil - hele, nedívej se na mě takhle. Ten upír byl na našem území."
Snažila jsem se zklidnit obličej, aby mohl pokračovat. Nehty se mi zarývaly do dlaní, jak bylo jeho vypravování napínavé, ačkoliv jsem věděla, že všechno dobře dopadlo.
"No, Paul se netrefil, a ten velký se vrátil zpátky na svou stranu. Ale v tu chvíli ta, ehm, no, ta… ehm… blondýna…" Jacobův výraz byl komickou směsicí znechucení a nechtěného obdivu, jak se snažil přijít na slovo, kterým popsat Edwardovu sestru.
"Rosalie."
"No když to říkáš. Vážně vypadala, že ho chce začít bránit, takže já se Samem jsme se postavili Paulovi po boku. Pak jejich vůdce a ten druhý blonďák -"
"Carlisle a Jasper."
Věnoval mi zoufalý pohled. "Víš, mně je fakt jedno, jak se jmenují. No to je fuk, tak Carlisle promluvil se Samem ve snaze celou záležitost uklidnit. Pak to bylo divné, protože všichni se opravdu rychle uklidnili. Mohl za to ten druhý, o kterém jsi mi povídala, ten nám přeházel emoce v hlavě. A ačkoliv jsme věděli, co dělá, nedokázali jsme nebýt klidní."
"Jo, to znám, vím, jaký je to pocit."
"Vážně otrava, takový je to pocit. Jenomže otrávená můžeš být až potom." Zavrtěl hněvivě hlavou. "Takže Sam a ten hlavní upír se shodli, že Victoria je priorita, a zase jsme po ní vystartovali. Carlisle nás vedl, takže jsme mohli správně sledovat její pach, ale pak se dostala na útesy severně od území Makahů, přímo tam, kde se hranice na pár mil stýká s pobřežím. Zase to vzala do vody. Obr a kliďas chtěli svolení překročit hranici, aby po ní mohli jít, ale my jsme samozřejmě řekli ne."
"Dobře. Chci říct, od vás to byla hloupost, ale já jsem ráda. Emmett není nikdy dost opatrný. Mohla mu ublížit."
Jacob se ušklíbl. "Takže tvůj upír ti řekl, že jsme bezdůvodně napadli jeho naprosto nevinnou smečku -"
"Ne," přerušila jsem ho. "Edward mi řekl to samé co ty, jenom ne s tolika podrobnostmi."
"Hm," ucedil Jacob šeptem a pak se sklonil a z toho milionu oblázků, co měl u nohou, zvedl kamínek. Jen tak zlehka švihl rukou a poslal ho dobrých sto metrů obloukem do zátoky. "No, ona se vrátí, počítám. Ještě budeme mít šanci."
Otřásla jsem se; samozřejmě, že se vrátí. Opravdu mi to Edward příště poví? Nebyla jsem si jistá. Budu muset sledovat Alici, dívat se a hledat známky toho, že se má situace opakovat…
Jacob jako by si mojí reakce nevšiml. Zíral do vln se zamyšleným výrazem ve tváři, široké rty našpulené.
"Na co myslíš?" zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha.
"Myslím na to, co jsi mi řekla. Na to, když tě ta věštkyně viděla skočit z útesu a myslela si, že jsi spáchala sebevraždu, a jak se to celé vymklo kontrole… Uvědomuješ si, že kdybys na mě prostě čekala, jak jsi měla, tak by ta pij- Alice nemohla vidět, jak skáčeš? Nic by se nezměnilo. Teď bychom asi byli u mě v garáži jako každou jinou sobotu. Ve Forks by nebyli žádní upíři, a ty a já…" Odmlčel se, hluboko ponořený v myšlenkách.
Uvedlo mě do rozpaků, jak to řekl, jako kdyby to byla dobrá věc, nemít ve Forks žádné upíry. Srdce se mi trhaně rozbušilo z prázdnoty představy, kterou vykreslil.
"Edward by se stejně vrátil."
"Víš to tak jistě?" zeptal se. S vyslovením Edwardova jména se jeho bojovnost vrátila.
"Když jsme byli od sebe… Nepřineslo to nic dobrého ani jednomu z nás."
Chtěl něco říct, podle výrazu jsem poznala, že je rozzlobený, ale zarazil se, nadechl se a začal znovu.
"Věděla jsi, že se na tebe Sam zlobí?"
"Na mě?" Chvilku mi to trvalo. "Aha. Chápu. Myslí si, že by zůstali pryč, kdybych tu nebyla."
"Ne. Kvůli tomu ne."
"Tak v čem je problém?"
Jacob se sklonil, aby vzal další kamínek. Obracel ho dokola v prstech; promluvil tichým hlasem, oči stále upřené na ten černý oblázek.
"Když Sam viděl… jaká jsi byla na začátku, když jim Billy řekl, jak se Charlie o tebe bojí, protože se tvůj stav nelepší, a když jsi pak začala skákat z útesů…"
Ušklíbla jsem se. Nikdo mi nikdy nedovolí na to zapomenout.
Jacob se mi krátce podíval do očí. "Myslel, že jsi jediná osoba na světě, která má stejně velký důvod nenávidět Cullenovy jako on sám. Připadá si trochu… zrazený, že jsi je prostě pustila zpátky do svého života, jako kdyby ti nikdy neublížili."
Nevěřila jsem ani na okamžik, že je Sam jediný, kdo to takhle cítí. A kyselost v mém hlasu teď byla určená oběma dvěma.
"Vyřiď Samovi, ať jde do -"
"Koukni na to," přerušil mě Jacob a ukázal na orla, který z neuvěřitelné výšky padal do oceánu jako kámen. V poslední chvíli zabrzdil, jenom drápy na zlomek vteřiny proťal rozčeřenou hladinu. A už odlétal pryč a namáhavě přitom mával křídly, aby unesl velkou rybu, kterou ulovil.
"Tohle vidíš všude," řekl Jacob a jeho hlas byl najednou vzdálený. "Příroda si jede po svém - lovec a kořist, nekonečný cyklus života a smrti."
Nechápala jsem smysl té přírodovědné přednášky; hádala jsem, že se jenom snaží změnit téma. Ale pak se na mě podíval s černým humorem v očích.
"A přesto nevidíš, že by se ryba snažila toho orla políbit. Něco takového nikdy neuvidíš." Výsměšně se zakřenil.
Já jsem mu to oplatila upjatým úsměvem, ačkoliv jsem v puse stále ještě měla tu kyselou pachuť. "Možná se ta ryba snažila," nadhodila jsem. "Těžko říct, co si taková ryba myslí. Orli jsou krásní ptáci, víš."
"Tak o tom to celé je?" Jeho hlas byl najednou ostřejší. "O hezkém vzhledu?"
"Nebuď hloupý, Jacobe."
"Tak jsou v tom tedy peníze?" nedal se.
"To je pěkné," zamručela jsem a vstala ze stromu. "To mi lichotí, že máš o mně takové mínění." Otočila jsem se k němu zády a odcházela pryč.
"Ale no tak, nezlob se." Byl těsně za mnou; chytil mě za zápěstí a otočil mě. "Myslím to vážně! Snažím se to pochopit, a vůbec mi to nejde."
Rozzlobeně se mračil, takže mu obočí stínilo černé oči.
"Miluju ho. Ne proto, že je krásný, nebo proto, že je bohatý!" Prskla jsem tím slovem po Jacobovi. "Byla bych mnohem radši, kdyby nebyl ani jedno. Trošičku by se tím zmírnila ta propast mezi námi - protože i tak by byl ten nejlaskavější a nejobětavější a nejúžasnější a nejjemnější člověk, jakého jsem kdy poznala. Samozřejmě, že ho miluju. Je to tak těžké pochopit?"
"Je nemožné to pochopit."
"Tak mi to prosím tě vysvětli, Jacobe." Nešetřila jsem sarkasmem. "Jaký je dostatečný důvod, aby jeden člověk miloval druhého? Protože já to zjevně dělám špatně."
"Myslím, že v prvé řadě by ses měla poohlížet po někom, kdo patří k tvému druhu. To obvykle funguje."
"No, ty mě chceš vážně naštvat!" odsekla jsem. "To bych asi nakonec opravdu musela začít chodit s Mikem Newtonem!"
Jacob se zašklebil a kousl se do rtu. Viděla jsem, že ho moje slova ranila, ale byla jsem ještě příliš rozzlobená, abych si to vyčítala. Pustil mi zápěstí a založil si paže na prsou, otočil se ode mě a zíral do oceánu.
"Já jsem člověk," zašeptal, ale jeho hlas skoro nebylo slyšet.
"Nejsi natolik člověk jako Mike," pokračovala jsem nemilosrdně. "Pořád si myslíš, že je to ten nejdůležitější zřetel?"
"To není to samé." Jacob se nepřestával dívat do šedých vln. "Já jsem si to nevybral."
Nevěřícně jsem se zasmála. "A ty myslíš, že Edward si to vybral? Nevěděl, co se s ním děje, o nic víc než ty. Taky se o tohle nehlásil zrovna dobrovolně."
Jacob kýval hlavou dozadu a dopředu malým, rychlým pohybem.
"Víš, Jacobe, ty jsi strašně pokrytecký - když vezmeme v úvahu, že jsi vlkodlak."
"To není to samé," opakoval Jacob a díval se na mě nasupeně.
"Nechápu, proč ne. Mohl bys mít pro Cullenovy malinko větší pochopení. Nemáš ponětí, jak jsou opravdu dobří - v jádru, Jacobe."
Zamračil se ještě víc. "Neměli by existovat. Jejich existence je proti přírodě."
Dlouze jsem se na něj zadívala s jedním obočím nevěřícně zdviženým. Chvíli trvalo, než si toho všiml.
"Co je?"
"Já jen, že mluvíš o tom, co je proti přírodě…," nadhodila jsem.
"Bello," řekl a jeho hlas byl pomalý a jiný. Starý. Uvědomila jsem si, že mi najednou připadá starší než já - jako rodič nebo učitel. "To, kým jsem, se zrodilo se mnou. Je to součástí toho, kdo jsem já, kdo je moje rodina, kdo jsme my všichni jako kmen - je to důvod, proč jsme stále tady."
"Kromě toho" - podíval se na mě, v černých očích nečitelný výraz - "já jsem pořád člověk."
Zvedl mi ruku a přitiskl si ji k horečnatě horké hrudi. Skrz tričko jsem pod dlaní cítila klidné bušení jeho srdce.
"Normální lidé nedovedou pohazovat motorkami po silnici jako ty."
Slabě se pousmál. "Normální lidé utíkají, když potkají příšeru, Bello. A já jsem nikdy netvrdil, že jsem normální. Jenom že jsem člověk."
Nadále se na Jacoba zlobit by dalo příliš mnoho práce. S úsměvem jsem odtáhla ruku z jeho hrudi.
"Připadáš mi jako člověk, to musím uznat," souhlasila jsem tedy. "V tuhle chvíli."
"Cítím se jako člověk." Díval se za mě, jeho obličej byl daleko. Spodní ret se mu chvěl a on se do něj silně kousal.
"Ach, Jaku," zašeptala jsem a sáhla pro jeho ruku.
Kvůli tomu jsem byla tady. Kvůli tomuhle se smířím s jakýmkoliv přivítáním, které na mě čeká po návratu domů. Protože pod vším tím hněvem a sarkasmem Jacob trpěl bolestí. Právě teď to bylo v jeho očích velmi zřetelné. Nevěděla jsem, jak mu pomoct, ale věděla jsem, že se o to musím pokusit. Nešlo jen o to, že jsem mu to dlužila. Šlo taky o to, že jeho bolest zraňovala i mě. Jacob byl už dávno mojí součástí, a na tom se teď nic neměnilo.