Můj vztah s Jacobem býval tak jednoduchý. Přirozený jako dýchání. Ale od té doby, co se Edward vrátil zpět do mého života, tu bylo neustále napětí. Protože - z Jacobova pohledu - mým výběrem Edwarda jsem si zvolila osud, horší než byla smrt, nebo přinejmenším rovnocenný.
"Co je, Jaku? Prostě mi to řekni. Můžeš mi říct všechno."
"Já-já… Nemám nic, co bych ti řekl."
"Ale no tak. Vyklop to."
"Opravdu. Není nic… je-je to otázka. Chci, abys ty řekla něco mě.
"Zeptej se."
Opět se sebou chvilku bojoval a potom vydechl. "Neměl bych. Ale to je jedno. Jsem prostě chorobně zvědavý."
Protože jsem ho znala tak dobře, pochopila jsem ho.
"Nestane se to dneska večer, Jacobe," zašeptala jsem.
Jacob byl mou lidskostí posedlý snad ještě víc než Edward. Cenil si každého bouchnutí mého srdce, vědouc, že co nevidět ustane.
"Aha," řekl, snažíc se skrýt svoji úlevu. "Aha."
Začala hrát další píseň, ale tentokrát si toho nevšíml.
"Kdy?" zašeptal.
"Nevím to přesně. Týden nebo dva, řekla bych."
Jeho hlas byl víc uštěpačný. "Proč to otálení?"
"Nechci strávit líbánky svíjením se v bolestech."
"Raději bys je strávila jak? Hraním dámy?"
"Vážně vtipný."
"Žertuju, Bells. Ale upřímně, nevidím v tom smysl. Nemůžeš mít skutečné líbánky s upírem, tak proč se o to snažit? Nazvěme věci pravým jménem. Tohle není poprvé, co jsi to odložila. To je, myslím, dobré," řekl sotva slyšitelně. "Neciť se kvůli tomu trapně."
"Nic neodkládám," vybuchla jsem. "A ano, můžu mít skutečné líbánky! Můžu si dělat, cokoli budu chtít! Nepleť se do toho!"
Náhle přerušil náš pomalý tanec. Na chvíli jsem uvažovala, jestli už zpozoroval, že se hudba změnila, a v duchu si připravovala cestičku k usmíření naší malé hádky, předtím než se se mnou rozloučí. Neměli bychom se rozejít kvůli mé poznámce.
A potom se mu oči rozšířily podivným druhem zděšením.
"Co?" zalapal po dechu. "Co jsi to řekla?"
"O čem…? Jaku? Co se děje?"
"Co jsi tím myslela? Mít opravdové líbánky? Dokud si stále člověk? Děláš si srandu? To je pěkně blbej vtip, Bello!"
Pohlédla jsem na ně. "Řekla jsem, aby ses do toho nepletl, Jaku. Tohle se tě vůbec netýká. Neměla jsem… neměli jsme o tom vůbec mluvit. Je to soukromé -"
Jeho obrovské ruce mě popadly za ramena.
"Au, Jaku! Nech toho!"
Zatřásl se mnou.
"Bello! Zbláznila ses? Nemůžeš být tak pitomá! Řekni mi, že žertuješ!"
Znovu se mou zatřást. Jeho ruce, pevně sevřené, se rozkmitaly a posílaly mi tak vibrace až hluboko do morku kostí.
"Jaku - přestaň!"
Temnota byla najednou přeplněná.
"Dej z ní ty pracky pryč!" Edwardův hlas byl chladný jako led a ostrý jako břitva.
Za Jacobem se ze tmy ozvalo slabé vrčení, následované dalším, mnohem hlasitějším.
"Jaku, kámo, stáhni se," zaslechla jsem naléhání Setha Clearwater. "Přestáváš se ovládat."
Jacob se ani nepohnul, jen na mě zíral zděšeným zvětšenýma očima.
"Ublížíš ji," zašeptal Seth. "Pusť ji."
"Hned!" zavrčel Edward.
Jacob spustil ruce k bokům a proud krev pulzující mi skrz čekající žíly byl téměř bolestivý. Než jsem stihla zaregistrovat něco jiného, chladné ruce vystřídaly ty horké, a vzduch kolem mě jeho zahučel.
Zamrkala jsem. Stála jsem šest stop od místa, kde jsem se nacházela před chvílí, ukrytá Edwardovy za zády. Byly tu dva ohromní vlci čekající mezi ním a Jacobem, ale nevypadlo to, že by chtěli zaútočit. Spíše jakoby boji zkoušeli zabránit.
Seth - společenský, patnáctiletý Seth - měl svoje dlouhé ruce omotané kolem Jacobova otřásajícího se těla a táhl ho pryč. Jestli se Jacob změní Sethovi tak blízko…
"No tak, Jaku. Jdeme."
"Zabiju tě," řekl Jacob hlasem tak přeplněným hněvem, že spíš hřměl než mluvil. Jeho oči, zaměřené na Edwarda, plály zuřivostí. "Vlastnoručně tě zabiju! A udělám to hned teď!" Trhavě sebou škobal.
Černý vlk zprudka zavrčel.
"Sethe, uhni stranou," zasyčel Edward.
Seth do Jacoba, ochromeného hněvem, znovu strčil a podařilo se mu ho odtáhnout několik stop dozadu. "Nedělej to, Jaku. Pojď pryč. No tak."
Sam - větší z vlků - se připojil k Sethovi. Opřel Jacobovi hlavu do hrudníku a strkal ho pryč.
Všichni tři - Seth táhnoucí, Jake třesoucí se, Sam tlačící - rychle zmizeli do temnoty.
Zbylý vlk zíral za nimi. V tom chabém světle jsem si nebyla jistá, jakou barvu měl jeho kožich - že by čokoládově hnědou? Byl to tedy Quil?
"Omlouvám se," zašeptala jsem směrem k němu
"Už je to v pořádku, Bello," zamumlal Edward.
Vlk se na něho podíval. Jeho upřený pohled nebyl přátelský. Edward stroze přikývnul. Vlk se otočil, aby následoval ostatní, a zmizel přesně jako před chvílí oni.
"Dobře," řekl si Edward pro sebe a pak se obrátil ke mně. "Vrátíme se zpátky."
"Ale Jake -"
"Sam to má pod kontrolou. Je pryč."
"Edwarde, je mi to tak líto. Byla jsem hloupá -"
"Neudělala jsi nic špatného -"
"Tolik jsem toho nakecala! Proč bych… Neměla jsem ho nechat se ke mně tak přiblížit. Co jsem si myslela?"
"Netrap se tím." Dotkl se mé tváře. "Musíme se vrátit na večírek než si někdo všimne naší nepřítomnosti."
Zatřepala jsem hlavou ve snaze se přeorientovat. Než si někdo všimne? To si toho ještě někdo nevšiml?
Jakmile jsem o tom popřemýšlela, uvědomila jsem si, že potyčka, která se mi zdála tak katastrofická, byla ve skutečnosti velice rychlá a tichá, ukrytá ve stínech.
"Dej mi dvě vteřiny," poprosila jsem.
Byla jsem tak zmatená, zděšená a zarmoucená, ale na tom nezáleželo - nikdo nemohl vidět, jak se cítím. Teď jsem jen musela zvládnou zahrát opak.
"Co šaty?"
"Stále vypadáš nádherně."
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla. "Fajn. Jdeme."
Položil mi ruku kolem pasu a zavedl mě zpět na světlo. Když jsem procházeli pod blikajícími světélky, nasměroval mě k tanečnímu parketu. Splynuly jsme s ostatními tanečníky, jakoby jsme nikdy neodešli.
Rozhlížela jsem se po okolních hostech, ale nikdo z nich nevypadal šokovaně nebo vystrašeně. Pouze v těch nejbledších tvářích byly známky stresu, ale víc než dovedně je maskovali. Jasper a Emmett stáli na samém kraji parketu, semknuti u sebe, a troufám si odhadovat, že během předchozí konfrontace byli někde poblíž.
"Jsi -"
"Je mi dobře," kývla jsem. "Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala. Co to se mnou zase je?"
"Nic s tebou není."
Tolik mě potěšilo, že Jacob přišel. Obětoval se pro mě. A já to zničila, přeměnila jeho dar v katastrofu. Měla bych být v karanténě.
Moje pitomost už dneska nesměla pokazit nic jiného. Odložila jsem to proto stranou, strčila do zásuvky a zamknula na později. Budu mít spoustu času se za to zbičovat, ale nic co bych udělala teď, by nepomohlo.
"Je po všem," řekla jsem. "Už na to dneska večer nebudeme myslet."
Očekávala jsem Edwardův okamžitý souhlas, ale místo toho mlčel.
"Edwarde?"
Zavřel oči a dotkl se čelem toho mého. "Jacob má pravdu," zašeptal. "Co jsem si myslel?"
"Nemá." Snažila jsem se pro přihlížející přátele udržet příjemný výraz. "Jacob je příliš předpojatý, aby viděl věci tak, jak jsou."
Zamumlal si pro sebe něco, co znělo skoro jako "měl bych ho nechat mě zabít, že jsem o tom jenom uvažoval…"
"Přestaň," zarazila jsem ho divoce. Popadla jsem jeho tvář a čekala, dokud neotevřel oči. "Ty a já. To je jediné, na čem záleží. Jediné, na co máš teď dovoleno myslet. Rozumíš?"
"Ano," povzdechl si.
"Zapomeň, že Jacob přišel." To bych mohla zvládnout. To bych chtěla zvládnout. "Kvůli mně. Slib mi, že to necháš být."
Než odpověděl, zahleděl se mi upřeně do očí. "Slibuji."
"Děkuju. Já se nebojím, Edwarde."
"Já ano," zašeptal.
"Tak s tím přestaň." Zhluboka jsem se nadechla a usmála se. "Mimochodem, miluji tě."
Slabě mi můj úsměv opětoval. "Proto jsme tady."
"Upřednostňuješ nevěstu," řekl Emmett přicházející Edwardovi za zády. "Nech mě zatancovat si s mojí maličkou sestřičkou. Tohle by mohla být moje poslední šance, přimět ji červenat se."
Hlasitě se rozesmál, stejně nedotčený napjatou atmosférou jako obvykle býval.
Ukázalo se, že tu byla ještě spousta lidí, s který mi jsem netančila, a to mi dalo šanci opravdu se uklidnit. Když se ke mně znovu dostal Edward, zjistila jsem, že Jacobův šuplík byl pevně zavřený. Když kolem mě ovinul paže, byla jsem schopná vytáhnout moji dřívější radost, moje přesvědčení že všechno v mém životě bylo dneska přesně tak, jak mělo být. Usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. Jeho objetí zesílilo.
"Na tohle bych si dokázala zvyknout," přiznala jsem.
"Neříkej, že jsi se dostala skrze svůj odpor k tanci?"
"Tančení není tak špatné - s tebou. Ale myslela jsem víc z tohohle,"- a přitiskla jsem se k němu ještě víc - "že tě už nikdy nenechám odejít."
"Nikdy," slíbil a sklonil se, aby mě políbil.
Byl to skuteční polibek - intenzivní, pomalý ale o to víc vášnivý…
Skoro jsem zapomněla, kde jsem, když jsem zaslechla Alicino volání. "Bello! Už je čas!"
Pocítila jsem záchvěv podráždění z vyrušení mou novou sestrou.
Edward ji ignoroval; jeho rty se opět silně přitiskly na moje, mnohem naléhavěji než předtím. Moje srdce bilo jako o závod a moje dlaně opět hladily jeho mramorový krk.
"Chcete zmeškal letadlo?" dožadovala se pozornosti Alice stojící přímo vedle mě. "Jsem si jistá, že tábořit na letišti a čekat na další let, budou překrásné líbánky."
Edward nepatrně odtáhl obličej a přikázal, "Jdi pryč, Alice," aby znovu přitiskl svoje rty na moje.
"Bello, to chceš mít ty šaty na sobě i v letadle?" nepřestávala naléhat
Nevěnovala jsem tomu pozornost. V tu chvíli mě to prostě nezajímalo.
Alice tiše zavrčela. "Řeknu jí, kam ji bereš, Edwarde. Takže mi pomoz, nebo to udělám."
Zarazil se. Zvedl svůj obličej od mého a rozzlobeně pohlédl na svoji oblíbenou sestru. "Jsi příšerně malá na to, abys mi tak hrozně lezla na nervy."
"Nevybírala jsem dokonalé odjíždíme-pryč šaty, aby si je ani neoblékla," odsekla a popadla mě za ruku. "Pojď se mnou, Bello."
Vymanila jsem se z jejího sevření, postavila se na špičky a ještě jednou ho políbila. Netrpělivě mě zatahala za paži, odvádějíc mě pryč od něj. Několik přihlížejících hostů se pobaveně uchechtlo.Vzdala jsem to a nechala se zavést do prázdného domu.
Vypadala naštvaně.
"Promiň, Alice," omluvila jsem se.
"Nic ti nevyčítám, Bello." Povzdechla si. "Vypadala jsi, že si nemůžeš pomoct."
Zahihňala jsem se jejímu zmučenému výrazu a ona se zamračila.
"Děkuju ti, Alice. Byla to ta nejkrásnější svatba, jakou kdy kdo měl," řekla jsem jí vážně. "Všechno bylo perfektní. Ty jsi ta nejlepší, nejchytřejší a nejtalentovanější sestra na světě."
To ji dostalo; ze široka se usmála. "Jsem ráda, že se ti to líbilo."
Renée a Esme čekali nahoře. Pomohly mi z mých svatebních šatů rovnou do tmavě modrého odjíždíme-pryč kompletu. Byla jsem vděčná, když někdo vytáhl sponky z mých zvlněných vlasů a nechal je volně se mi rozprostřít po zádech. Po tvářích mé matky se celou tu domu nepřestaly kutálet slzy.
"Zavolám ti, až budu vědět, kam jedeme," slíbila jsem, když jsem ji objímala na rozloučenou. Věděla jsem, že tajemství, jímž byly moje líbánky zahaleny, ji pravděpodobně přivádělo k šílenství; moje matka nesnášela tajemství, pokud nebyla jeho součástí.
"Řeknu ti to, jakmile odsud bude dostatečně daleko," předčila mě Alice a zlomyslně se na mě usmála. Bylo vážně nespravedlivé, že budu poslední, kdo se to dozví.
"Musíte nás brzy navštívit. Je řada na vás, abyste přijeli na jih - podívat se zase jednou na slunce," řekla Renée.
"Dneska ani nepršelo," připomněla jsem jí, vyhýbajíc se jejímu požadavku.
"Zázrak."
"Všechno je připravené," oznámila Alice. "Tvoje kufry jsou v autě - Jasper je odnesl." Odtáhla mě zpátky ke schodišti, následována Renée, stále mě napůl objímající.
"Miluju tě, mami," zašeptala jsem, když jsme scházeli dolů. "Jsem šťastná, že máš Phila. Dávejte na sebe pozor."
"Taky tě miluju, Bello, miláčku."
"Sbohem, mami. Miluju tě," zopakovala jsem se staženým hrdlem.
Edward na nás čekal uprostřed schodiště. Chytla jsem se jeho natažené ruky a prohledávala dav, který na nás dole čekal.
"Táta?" zeptala jsem se, moje oči ho stále nenašly.
"Je tady," zamumlal Edward. Provedl mě skrz cestičku, kterou pro nás hosti svými vlastními těly vytvořili. Nalezli jsme Charlieho skrčeného u zdi za všemi ostatními, jakoby se snad schovával. Červené kruhy kolem jeho očí vysvětlovaly proč.
"Tati!"
Objala jsem ho kolem pasu, znovu mi vyhrkly slzy - dneska večer jsem se už tolik nabrečela. Poplácal mě po zádech.
"Ale no tak. Přece nechceš zmeškat letadlo."
Nebylo snadné mluvit s Charliem o lásce - v tomhle směru jsme si byli tak podobní, vždycky se vyhýbající trapným citovým výlevům. Ale teď nebyl čas na rozpaky.
"Miluju tě, tati," řekla jsem mu. "Nezapomeň na to."
"Já tebe taky, Bells. Vždycky jsem miloval a vždycky budu."
Líbla jsem ho na tvář ve stejnou chvíli, jako on políbil tu moji.
"Zavolej mi," řekl.
"Brzo," slíbila jsem s vědomím, že tohle bylo všechno, co jsem mu slíbit mohla. Pouze telefonát. Mému otci a matce už by nikdy nemuselo být dovoleno mě znovu vidět; budu příliš jiná a mnohem, mnohem víc nebezpečná.
"Tak už jděte," ponoukl mě nevrle. "Nechcete se přece opozdit."
Hosti nám utvořili další uličku. Jakmile jsme z ní unikli, Edward si mě přitáhl těsně k boku.
"Jsi připravená?" zeptal se mě.
"Jsem," odkývala jsem pravdivě.
Dav se rozjásal, když mě Edward na prahu dveří políbil. Potom jsme spěchali do auta doprovázeni deštěm rýžových zrníček. Většina z nich byla hozena prostě do prostoru, ale někdo, pravděpodobně Emmett, zamířil s neobvyklou přesností a zasáhl Edwarda plnou hrstí přímo do zad.
Auto bylo ozdobeno tolika květinami, že jimi bylo lemováno v několika řadách, a na tenkých stužkách byl přivázán tucet střevíců - navržených tak, že vypadaly zbrusu nové - volně visících za nárazníkem.
Edward mě ochraňoval před rýží, zatímco jsem nastupovala, a jakmile nastoupil i on, rozjeli jsme se pryč a já mávala z okýnka a volala "Miluju vás," směrem k mé rodině, která mi mávala nazpátek.
Poslední obrázek, který jsem si uchovala, byli moji rodiče. Phil něžně objímal Renée, která měla jednu ruku kolem jeho pasu a tu druhou natahovala k Charliemu, aby se ho chytla. Tak moc rozdílných druhů lásky bok boku v tento okamžik. Byl to pro mě výlev plný naděje.
Edward mi stiskl ruku.
"Miluji tě," řekl.
Položila jsem mu hlavu na rameno. "Proto jsme tady," citovala jsem ho.
Políbil mě do vlasů.
Jakmile jsme zahnuli na hlavní cestu a Edward opravdu šlápnul na plyn, i přes vrnění motoru jsem zaslechla zvuk přicházející z lesa za námi. Musel to slyšet mnohem lépe než já, ale neřekl ani slovo, neboť ten zvuk pomalu rozfoukával vítr. Také jsem mlčela.
Pronikavé, srdce lámající vytí postupně sláblo až nakonec zmizelo úplně.