close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 4. Příroda

21. ledna 2010 v 18:12 |  Zatmění /Stephenie Meyer
Měla jsem špatný týden.
Věděla jsem, že se v podstatě nic nezměnilo. Dobře, takže Victoria to nevzdala, ale o opaku jsem si stejně mohla nechat leda tak zdát. Tím, že se tu znovu objevila, se mi jenom potvrdilo to, co jsem už věděla. Žádný nový důvod k panice.
Teoreticky. Nepanikařit, to se snadněji řekne, než udělá.
Konec školy byl jen za pár týdnů, ale já jsem si říkala, jestli není trochu pošetilost jen tak sedět jako bezbranná vábivá kořist, a čekat, až se stane katastrofa. Připadalo mi příliš nebezpečné zůstávat člověkem - jenom jsem si tím říkala o malér. Někdo jako já by ani neměl být člověkem. Někdo s mým štěstím by měl být trochu méně bezmocný.
Ale nikdo mě nechtěl vyslyšet.
Carlisle prohlásil: "Je nás sedm, Bello. A když máme na své straně Alici, nevěřím, že by nás Victoria zaskočila nepřipravené. Myslím, že kvůli Charliemu je důležité, abychom se drželi původního plánu."
Esme mě uklidňovala: "Nikdy nedovolíme, aby se ti něco stalo, holčičko. Ty to víš. Tak se prosím neboj." A pak mě políbila na čelo.
Emmett zahlaholil: "Jsem vážně rád, že tě Edward nezabil. Všechno je mnohem zábavnější, když tě tu máme."
Rosalie se na něj rozzlobeně podívala.
Alice zvedla oči v sloup a řekla: "Jsem uražená. Přece si s tím vážně neděláš starosti, že ne?"
"Když o nic nejde, tak proč mě Edward táhnul na Floridu?" zeptala jsem se.
"Copak sis ještě nevšimla, Bello, že Edward má malilinko sklony k přehnaným reakcím?"
Jasper mě svým zvláštním nadáním ovládat emoce visící ve vzduchu mlčky zbavil vší paniky a napětí. Uklidnila jsem se a nechala si vymluvit svoje zoufalé prosby.
Ten klid samozřejmě pominul, jakmile jsme s Edwardem vyšli z pokoje.
Takže se všichni shodli na tom, že mám zapomenout, že mě sleduje pomatená upírka, která prahne po mé smrti. A hledět si svého.
Opravdu jsem se snažila. A kupodivu - kromě toho, že jsem byla zapsaná na seznamu ohrožených druhů - opravdu existovaly další věci, které mě zaměstnávaly a které byly skoro stejně stresující…
Protože nejvíc ze všech mě rozladila Edwardova odpověď.
"To je mezi tebou a Carlislem," řekl mi. "Samozřejmě víš, že jsem ochotný udělat z toho záležitost mezi tebou a mnou, kdykoliv budeš chtít. Moji podmínku znáš." A andělsky se usmál.
Brr. Znala jsem jeho podmínku. Slíbil, že mě promění sám, kdykoliv budu chtít… ovšem když se za něj napřed vdám.
Někdy jsem si říkala, jestli jenom předstírá, že mi nedokáže číst myšlenky. Jak jinak by vyhmátl zrovna tu jedinou podmínku, kterou jsem nebyla ochotná splnit? Jedinou podmínku, u které narazím.
Zkrátka a dobře, velmi špatný týden. A dnešní den byl nejhorší.
Vždycky jsem měla špatný den, když byl Edward pryč. Alice na tento víkend nepředpověděla nic mimořádného, a tak jsem ho přemluvila, aby využil příležitosti a jel si s bratry zalovit. Věděla jsem, jak ho nudí lovit snadnou kořist, která byla tady poblíž.
"Jeď a užij si to," nabádala jsem ho. "Skol několik pum na mou počest."
Nikdy bych mu nepřiznala, jak těžké to pro mě je, když je pryč - jak se mi vrací ty noční můry o tom, že jsem opuštěná. Kdyby to věděl, cítil by se strašně a bál by se vůbec mě opustit, i kdyby pro to měl ty nejzávažnější důvody. Takhle to bylo na začátku, těsně po návratu z Itálie. Jeho zlaté oči zčernaly a on trpěl žízní víc, než bylo nutné. Tak jsem pokaždé nasadila statečnou masku a doslova jsem ho vykopala ze dveří, vždycky když Emmett s Jasperem chtěli jet na lov.
Ale myslím, že mě prokoukl. Trochu. Dnes ráno mi na polštáři nechal vzkaz:

Vrátím se tak brzy, že ani nebudeš mít čas si všimnout, že se ti po mně stýská. Hledej moje srdce - nechal jsem ho u tebe.

Takže teď jsem měla před sebou celou prázdnou sobotu a neměla jsem nic kromě ranní směny v Newtonově obchodě se sportovními potřebami, co by mě přivedlo na jiné myšlenky. Ještě jsem se mohla utěšovat uklidňujícím Aliciným slibem:
"Budu lovit blízko od domova. Kdybys mě potřebovala, jsem u tebe do čtvrt hodiny. Dohlédnu na to, aby se nic nestalo."
Překlad: ne aby tě napadlo vyvádět něco pro zábavu jenom proto, že je Edward pryč.
Alice byla rozhodně stejně schopná poškodit mi náklaďáček jako Edward.
Snažila jsem se na to podívat z té světlé stránky. Po práci jsem měla v plánu jít pomáhat Angele s jejími oznámeními, tak to mě trochu rozptýlí. A Charlie měl díky Edwardově nepřítomnosti skvělou náladu, takže jsem si řekla, že si ji užiju, dokud trvá. Alice by se mnou strávila noc, ale nebyla jsem takový chudák, abych ji o to požádala. A pak, zítra bude Edward zase doma. Přežiju to.
Protože jsem nechtěla být v práci směšně brzy, snídala jsem velmi pomalu, jedno Cheerio po druhém. Pak jsem umyla nádobí a srovnala magnetky na ledničce do dokonalé řady. Možná se u mě začínala vyvíjet uklízecí mánie.
Poslední dva magnety - obyčejné černé kulaté, které jsem měla nejradši, protože udržely na ledničce deset listů papíru jako nic - se mému uspořádání nechtěly podřídit. Měly obrácenou polaritu; pokaždé, když jsem se snažila zařadit ten poslední, předposlední vyskočil z místa.
Bůhvíproč - možná to byla ta počínající mánie, co já vím - mě to opravdu štvalo. Proč se prostě nemůžou chovat, jak se sluší? Hloupě umanutá jsem je pořád přistrkovala k sobě, jako kdybych čekala, že už to konečně vzdají. Mohla jsem jeden obrátit, ale připadalo by mi to jako prohra. Nakonec, zoufalá víc ze sebe než z magnetů, jsem je sundala z ledničky a přidržela je oběma rukama u sebe. Stálo to trochu námahy - byly dost silné, takže se vzpíraly -, ale donutila jsem je koexistovat vedle sebe.
"Vidíte," řekla jsem nahlas - mluvit k neživým předmětům, to je vždycky špatné znamení. "Není to tak strašné, že ne?"
Chvilku jsem tam stála jako pitomec, neschopná si přiznat, že fyzikální zákony prostě neovlivním. Pak jsem s povzdechem vrátila magnety zpátky na ledničku, dost daleko od sebe.
"K čemu to je, být tak nepřizpůsobiví," zamručela jsem na ně.
Bylo stále příliš brzy, ale rozhodla jsem se, že radši půjdu z domu dřív, než mi ty neživé předměty začnou odpovídat.
Když jsem dojela k Newtonovým, Mike metodicky zametal uličky, zatímco jeho maminka aranžovala věci na stojan na pultě. Zastihla jsem je uprostřed hádky, nevěděli, že už jsem přijela.
"Ale to je jediná doba, kdy Tyler může jet," stěžoval si Mike. "Říkala jsi, že po závěrečných zkouškách -"
"Prostě jen budeš muset počkat," odsekla paní Newtonova. "Můžete si s Tylerem vymyslet něco jiného. Nepojedeš do Seattlu, dokud policie nezastaví to, co se tam děje. Vím, že Beth Crowleyová řekla Tylerovi to samé, takže nedělej, jako kdybych byla já ta špatná - ach, dobré ráno, Bello," řekla, když mě spatřila, a rychle nasadila příjemnější tón. "Jsi tu brzy."
Karen Newtonova byla ta poslední osoba, kterou by mě napadlo požádat o pomoc v obchodě s vybavením na outdoorové sporty. Dokonale odbarvené blond vlasy měla vždycky hladce sčesané do elegantního uzlu v týle, nehty měla profesionálně upravené - nejen na rukou, ale i na nohou, což bylo vidět v sandálkách na vysokém podpatku. Ty se nepodobaly žádným z široké škály pohorek, které Newtonovi nabízeli.
"Řídký provoz," zavtipkovala jsem, když jsem si zpod pultu brala ošklivou svítivě oranžovou halenu. Byla jsem překvapená, že se paní Newtonova s tím Seattlem dopracovala k stejnému stanovisku jako Charlie. Myslela jsem, že táta jde až do extrému.
"No, ehm…" Paní Newtonova na chvilku zaváhala, rozpačitě si pohrávala s balíčkem letáků, které skládala vedle pokladny.
Zastavila jsem se s rukou na vestě. Znala jsem ten pohled.
Když jsem Newtonovým oznámila, že tu letos v létě nebudu pracovat - a vlastně je v plné sezóně nechala na holičkách -, začali zaučovat Katie Marshallovou, aby nastoupila na moje místo. Nemohli si dovolit platit nás obě současně, takže když to vypadalo, že se zákazníci nepohrnou…
"Chtěla jsem ti zavolat," pokračovala paní Newtonova. "Myslím, že dneska toho nebudeme mít kdovíkolik na práci. Asi to tu s Mikem zvládneme sami. Omlouvám se, že jsi musela vstávat brzy a jet sem…"
Za normálních okolností bych byla z podobné situace nadšená. Ale dneska… ani ne.
"Dobře," povzdechla jsem si a svěsila ramena. Co teď budu dělat?
"To není fér, mami," řekl Mike. Jestli Bella chce pracovat -"
"Ne, to nevadí, paní Newtonova. Vážně, Miku. Stejně se musím učit na závěrečné zkoušky a tak…" Nechtěla jsem být zdrojem rodinného nesouladu, když se už tak hádali.
"Díky, Bello. Miku, vynechal jsi čtvrtou uličku. Ehm, Bello, nemohla bys tyhle letáky hodit do kontejneru, až půjdeš? Slíbila jsem té dívce, co je tu nechala, že je položím na pult, ale nemám tu pro ně místo."
"Jistě, samozřejmě." Uklidila jsem vestu, pak jsem si do podpaží nacpala letáky a vydala se do mrholivého deště.
Kontejner na odpad stál vedle obchodu, kousek od parkoviště pro zaměstnance. Vlekla jsem se k němu a cestou jsem rozmrzele nakopávala kamínky. Už jsem chtěla hodit balík jasně žlutých papírů do smetí, když mi padl do očí titulek vytištěný tučným písmem. Zvláště jedno slovo upoutalo mou pozornost.
Chytla jsem papír oběma rukama a zírala na obrázek pod nadpisem. V krku se mi udělal knedlík.

ZACHRAŇTE OLYMPIJSKÉHO VLKA

Pod těmi slovy byla podrobná kresba vlka stojícího u jedle, s hlavou zvrácenou dozadu, jak vyje na měsíc. Ten obrázek mě úplně rozhodil; vlk vypadal tak žalostně a opuštěně. Jako kdyby vyl žalem.
A pak jsem se rozběhla k autu, letáky stále v ruce.
Čtvrt hodiny - víc jsem neměla. Ale to by mělo stačit. Do La Push to bylo patnáct minut jízdy, hranici určitě přejedu o něco dřív, než se dostanu do města.
Náklaďáček s řevem naskočil bez sebemenšího problému.
Alice tenhle můj krok nemohla vidět, protože jsem to neplánovala. Okamžité rozhodnutí, to byl ten klíč! A pokud se dokážu přesunout dostatečně rychle, mělo by mi to vyjít.
Ve spěchu jsem odhodila vlhké letáky a ty se rozsypaly v žluté změti po sedadle spolujezdce - stovka tučných titulků, stovka vyjících vlků rýsujících se na světlém pozadí.
Ujížděla jsem po mokré silnici, stěrače zapnuté na vysokou rychlost, a nevšímala si sténání starého motoru. Osmdesátka, víc jsem z náklaďáčku nevymáčkla, a jen jsem se modlila, aby to stačilo.
Neměla jsem ponětí, kde je hraniční čára, ale když jsem míjela první domy kolem La Push, začala jsem se cítit bezpečněji. Tohle je určitě za hranicí, sem mě Alice nesmí pronásledovat.
Zavolám jí, až dorazím odpoledne k Angele, říkala jsem si, aby věděla, že se mi nic nestalo. Není důvod, aby se plašila. Není nutné, aby se na mě zlobila - Edward se i tak bude zlobit za dva, až se vrátí.
Náklaďáček přímo supěl, když jsem se skřípotem zastavila před známým vybledle červeným domem. V krku mi zase narostl knedlík, když jsem se rozhlížela po místech, kde jsem mívala útočiště. Už je to tak dlouho, co jsem tu byla naposledy.
Než jsem zhasla motor, Jacob už stál ve dveřích, ve tváři šokovaný výraz.
Když vrčení auta ustalo a rozhostilo se ticho, uslyšela jsem, jak hlasitě vydechl.
"Bello?"
"Ahoj, Jaku!"
"Bello!" zakřičel v odpověď a ten úsměv, na který jsem čekala, se mu roztáhl po obličeji jako slunce, které se vylouplo z mraků. Bílé zuby mu jasně svítily proti rusé kůži. "Já tomu nemůžu uvěřit!"
Utíkal k autu, napůl mě vytáhl otevřenými dveřmi a pak jsme oba radostí poskakovali jako malé děti.
"Jak ses sem dostala?"
"Utekla jsem!"
"Úžasné!"
"Ahoj, Bello!" Billy vyjel ze dveří, aby se podíval, co je to venku za rozruch.
"Dobrý den, Bil-!"
V tu chvíli mi došel dech - Jacob mě popadl a objal tak těsně, že jsem nemohla dýchat, a točil se se mnou do kruhu.
"Páni, jsem tak rád, že tě vidím!"
"Nemůžu… dýchat," lapala jsem po vzduchu.
Zasmál se a postavil mě na zem.
"Vítej zpátky, Bello," přivítal mě s úsměvem. A znělo to tak procítěně, že mi připadalo, jako by řekl vítej doma.
* * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama