Viděl jsem odraz svých vlastních očí a ty byly černé od žízně. Už to byly téměř dva týdny od mého posledního lovu, nebyl to tedy zrovna ten nejbezpečnější den na zlomení mé vůle. Ale zdálo se, že jí barva mých očí nevyděsila. Stále se na mě dívala a její tváře chytily nádhernou růžovou barvu.
Na co právě myslela?
Téměř jsem svoji otázku vyslovil nahlas, ale v té chvíli mě pan Banner oslovil. Krátce jsem se podíval jeho směrem a vylovil jsem z paměti správnou odpověď.
Rychle jsem se nadechl. "Krebsův cyklus."
Žízeň mi opět spalovala celé hrdlo - svaly se mi napjaly a ústa se mi naplnila jedem - zavřel jsem oči a snažil se soustředit, navzdory neskutečné touze po její krvi, která ve mně zuřila.
Netvor byl silnější než kdykoliv předtím. Radoval se. Přijal tuto rozdělenou budoucnost, která mu dala padesáti procentní šanci na něco, po čem neustále toužil. Třetí, neurčitá budoucnost, kterou jsem se snažil silou vůle vybudovat, se rozpadla - zničená obyčejnou lidskou žárlivostí - a on byl najednou blíže k tomu, aby vyhrál.
Výčitky a vina mě pálily spolu s žízní, a kdybych mohl plakat, tak bych teď měl plné oči slz.
Co jsem to udělal?
Když jsem si uvědomil, že jsem tu bitvu již prohrál, už nebyl žádný důvod si odpírat něco, po čem jsem tak hrozně toužil. Znovu jsem se k ní otočil
Skryla si tvář za vlasy, ale i tak jsem viděl, jak jí zčervenaly tváře.
Netvorovi se to líbilo.
Už se na mě nepodívala, ale mezi prsty si nervózně žmoulala pramen vlasů. Její jemné prsty, její zápěstí byly tak křehké, vypadaly, jako už jen můj dech by je mohl zlomit.
Ne, ne, ne. To neudělám. Byla příliš křehká, příliš dobrá, příliš vzácná, aby měla takovýto osud. Nemůžu dovolit, aby se můj život smíchal s jejím, aby ho zničil.
Ale ani jsem se od ní nedokázal držet dál. Alice měla pravdu.
Netvor uvnitř mě zuřil, když jsem váhal, nejdřív rozhodnutý pro jednu, potom pro druhou stranu.
Moje krátká hodina s ní skončila příliš brzy. Když zazvonilo, začala si balit svoje věci, aniž by se na mě podívala. To mě zklamalo, ale těžko jsem mohl očekávat něco jiného. Způsob, jakým jsem s ní zacházel od té nehody, byl neomluvitelný.
"Bello?" oslovil jsem ji, neschopný se zastavit. Moje vůle byla v troskách.
Před tím, než se na mě podívala, zaváhala. Potom se ke mně otočila, vypadala otráveně nedůvěřivě.
Připomněl jsem si, že na to měla plné právo. Měla.
Čekala, jestli budu pokračovat, ale já jsem na ní jen zíral a snažil se něco vyčíst z jejího výrazu. V pravidelných intervalech jsem vdechoval vzduch a snažil se bránit žízni.
"Cože?" řekla nakonec. "Ty se mnou zase mluvíš?" V jejím hlase byl nevrlý podtón, který byl, přesně jako její hněv, velice roztomilý. Chtěl jsem se usmát.
Nebyl jsem si jistý, jak jí vlastně odpovědět. Mluvil jsem s ní ve smyslu, jaký měla ona na mysli?
Ne. Ne, jestli tomu pomůžu. A já se budu snažit.
"Ne, vlastně ne", odpověděl jsem jí.
Zavřela oči a to mě rozčílilo. Zbavila mě nejlepší cesty, jak se dostat k jejím pocitům. Pomalu a zhluboka se nadechla, bez toho aby je opět otevřela. Zatnula zuby.
Promluvila se zavřenými očima. Určitě to nebyl normální, lidský způsob jak komunikovat. Proč to dělala?
"Tak co tedy chceš, Edwarde?"
Zvuk mého jména z jejích úst se mnou dělal divné věci. Kdyby mohlo moje srdce tlouci, určitě by se zrychlilo.
Jak jí mám odpovědět?
Pravdivě, rozhodl jsem se. Bude k ní odteď tak pravdomluvný, jak to jen půjde. Nechci si zasloužit její nedůvěru, i když touha po opaku byla naprosto nesnesitelná.
"Omlouvám se." Řekl jsem jí. Bylo na tom víc pravdy, než tušila. Naneštěstí mohl jsem se ji omluvit jen za takovéto bezvýznamné věci. "Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší."
Bylo by pro ni rozhodně lepší, kdybych na ni dokázal být i nadále hrubý. Dokážu to?
Otevřela oči a tvářila se ostražitě.
"Nevím, jak to myslíš,"
Snažil jsem se ji varovat tak, jak nejvíc jsem vůbec mohl. "Je lepší, když nebudeme přáteli," Samozřejmě, že to už vycítila. Byla bystrá. "Věř mi."
Přimhouřila oči a já jsem si vzpomněl, že jsem jí už stejná slova jednou řekl - těsně předtím, než jsem porušil slib. Trhlo se mnou, když jsem slyšel, jak zaťala zuby. Pamatovala si na to.
"Je velká škoda, že jsi na to nepřišel dřív," zasyčela nahněvaně. "Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost."
Zíral jsem na ni v šoku. Co ona věděla o mé lítosti?
"Lítost? Lítost nad čím?" Dožadoval jsem se odpovědi.
"Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala."vyštěkla.
Užasle jsem ztuhnul.
Jak si toto může vůbec myslet? Záchrana jejího života byla jediná přijatelná věc, kterou jsem udělal od doby, co jí znám. Jediná věc, za kterou jsem se nestyděl. Jediná věc, kvůli které jsem byl rád, že existuju. Bojoval jsem o záchranu jejího života od první chvíle, kdy jsem ucítil její vůni. Jak si to o mě může vůbec myslet? Jak si vůbec může troufnout zpochybnit jediný dobrý skutek, který jsem udělal v celém tomto zmatku?
"Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?"
"Já to vím," odsekla.
Její názor na můj čin mě rozzuřil. "Nic nevíš."
Jak zmateně a nepochopitelně její mysl fungovala. Určitě nemyslela tak, jako ostatní lidí. To musí být vysvětlení pro její duševní ticho. Byla úplně jiná.
Prudce se ode mě odvrátila a opět zatnula zuby. Začervenala se, tentokrát hněvem. Posbírala si knihy a odkráčela směrem ke dveřím, už se na mě ani nepodívala.
I když jsem byl nesmírně vytočený, bylo nemožné, aby mi její hněv nepřipadal alespoň trochu zábavný.
Šla strnule, aniž by se dívala, kam šlape a špičkou boty zakopla o práh. Klopýtla a všechny její knihy spadly na zem. Místo, aby se k nim sehnula a posbírala je, stála nad nimi, na zem se nedívala a vypadala, že přemýšlí, jestli je má vůbec z té země sbírat.
Rozhodl jsem se nesmát se.
Nebyl tu nikdo, kdo by mě pozoroval. Rychle jsem k ní přiskočil a posbíral její učebnice dříve, než se vůbec zadívala na zem.
Sehnula se a když uviděla moji ruku, ztuhla. Velmi opatrně, aby se moje ledová pokožka nedotkla její ruky, jsem jí podal věci.
"Díky," řekla ledovým, strohým hlasem.
Její tón mě opět podráždil.
"Nemáš zač," odpověděl jsem stejným tónem.
Prudce se ode mě odvrátila a odešla na další hodinu.
Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela v davu.
Španělština mi utekla hrozně rychle. Slečna Goffová se mě na nic neptala - věděla, že moje španělština je výborná a tak mě nechávala v klidu - a já jsem mohl přemýšlet
Takže, ignorovat dál Bellu jsem nemohl. To bylo jasné. Ale znamenalo to, že nemám jinou možnost než ji zničit? To přece nemohla být jediná možná budoucnost. Musela být ještě jiná možnost, nějaký kompromis. Snažil jsem se na to přijít
Emmetta jsem si celou hodinu nevšímal. Byl zvědavý - Emmett neměl intuici jako ostatní, vycítit náladu druhých, ale přesto si všiml změny. Přemýšlel, co se stalo, proč už nemám na tváři pochmurný výraz. Snažil se definovat tu změnu a nakonec se rozhodl, že vypadám optimisticky.
Optimisticky? Tak jsem zvenčí vypadal?
Zvažoval jsem myšlenku na naději, když jsem přicházel k Volvu a přemýšlel jsem, v co bych měl přesně doufat.
Ale nemusel jsem dlouho uvažovat. Byl jsem vnímavý ke zvuku Bellina jména v myšlenkách mých … mých rivalů, myslím, že bych si to měl připustit, takže Eric a Tyler upoutali moji pozornost. Už slyšeli - s velkým zadostiučiněním - že Mike selhal, tak se připravovali na svůj tah.
Eric už byl na místě, opíral se o její auto na místě, kde ho nemohla přehlédnout. Tylerova hodina se prodloužila kvůli zadávání domácích úkolů a tak se zoufale snažil, aby se s ní viděl, než stihne utéct.
Tak tohle musím vidět.
"Počkej na ostatní, ok?" zamumlal jsem směrem k Emmettovi.
Podezřívavě mě sledoval, ale potom pokrčil rameny a přikývl.
Chlapec přišel o rozum, pomyslel si, pobavený mým zvláštním požadavkem.
Viděl jsem Bellu vycházet z tělocvičny a naschvál jsem se postavil na místo, kde mě nemohla zahlédnout.
Když se začala blížit k parkovišti a k Erikovi, vykročil jsem pomalou chůzí, abych ve správný okamžik kolem ní přešel.
Všiml jsem si, že ztuhla, když zaregistrovala, že na ní Erik čeká. Na chvíli zamrzla, ale poté se opět uvolnila a dala do kroku.
"Ahoj, Eriku," zavolala přátelsky.
Byl jsem náhle a nečekaně znepokojený. Co když přece jen pro ni byl tenhle hubený, vysoký chlapec s nezdravou pokožkou nějakým způsobem přitažlivý?
Erik těžce polkl. "Ahoj, Bello."
Zdálo se, že si ani neuvědomuje jeho nervozitu.
"Co se děje?" zeptala se, zatímco odemykala svoje auto, bez jediného pohledu na jeho vystrašenou tvář.
"Ehm, jen jsem si tak říkal… jestli bys nešla na jarní ples… se mnou?" Přeskočil mu hlas.
Konečně se otočila. Byla ohromená nebo potěšená? Eric se na ní nedíval, takže jsem bohužel nemohl sledovat výraz její tváře přes jeho myšlenky.
"Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka," znepokojeně odpověděla.
"No, to jo," připustil zahanbeně.
Tento ubožák mě sice nevytáčel jako Mike Newton, ale i přes jeho úzkost jsem k němu nemohl cítit sympatie, dokud ho Bella jemným hlasem neodmítla.
"Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu."
Už to slyšel, ale i tak byl zklamaný.
"Aha," zamumlal, stále se neodvažoval zvednout pohled do výšky jejího nosu. "No, tak možná příště."
"Jasně," souhlasila. Ale potom se hryzla do rtu, jako kdyby v té chvíli litovala, že mu nechala naději. Líbilo se mi to.
Eric se náhle otočil a odešel zpět ke škole, opačným směrem, než bylo jeho auto, jako kdyby jen potřeboval utéct.
V té chvíli jsem prošel kolem Belly a slyšel jsem, jak si povzdechla úlevou. Zasmál jsem se tomu.
Otočila se za zvukem mého smíchu, ale já jsem se díval přímo před sebe, ústa pevně sevřená, abych se znovu nezachichotal pobavením.
Tyler byl přímo za mnou, téměř utíkal, aby ji stihl předtím, než odjede. Byl odvážný a víc sebevědomý, než jeho dva předchůdci. Čekal tak dlouho jen proto, že Mike byl první na řadě.
Chtěl jsem, aby ji stihl a to ze dvou důvodů. Jestliže - a už jsem o tom byl téměř přesvědčený - celá tato pozornost Bellu otravovala, chtěl jsem vidět její reakci. A jestli ne, jestli bylo Tylerovo pozvání to, na které čekala, chtěl jsem to vědět.
Tylera Crowleyho jsem počítal mezi své rivaly, i když jsem věděl, že to není spravedlivé. Zdál se mi celkem příjemný a všedně, ale co já jsem věděl o pocitech Belly. Možná se jí líbili průměrní chlapci…
Trhl jsem sebou při té myšlence. Já nikdy nebudu průměrný. Bylo ode mě velice hloupé ucházet se o její přízeň. Jak by ji mohl zajímat netvor, jakým jsem byl já?
Byla příliš dobrá pro netvora.
Měl jsem jí dovolit odjet, ale moje strašná zvědavost mi nedovolila udělat to, co bylo správné. Opět. Když teď Tyler propásne svoji příležitost, tak si najde čas někdy jindy, a to už nemusím být nablízku, abych si poslechl verdikt. Postavil jsem se s Volvem přímo před ní a zablokoval jí výjezd.
Emmett i ostatní už přicházeli. Emmett jim popsal moje divné chování, takže všichni přicházeli pomalu, sledovali mě a snažili se rozluštit, o co mi vlastně jde.
Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku. Zírala na zadek mého auta a na tváři měla takový výraz, jako by si přála, aby neseděla ve svém starém pickupu ale v tanku.
Tyler si pospíšil ke svému autu, postavil se do řady za ní, velmi nadšený mým nevysvětlitelným činem. Zamával na ní, snažil se upoutat její pozornost, ale nevšimla si ho. Chvíli počkal a potom vystoupil a pomalu se blížil k jejímu autu ze strany spolujezdce. Potom zaklepal na okénko.
Trhla sebou a zmateně se na něj zadívala. Po nějaké chvíli spustila okénko, zdálo se, že s tím má mírné problémy.
"Promiň, Tylere," řekla mu rozhořčeným hlasem, "jsem tady zaseklá za Cullenem."
Moje příjmení vyslovila dost tvrdě, což znamenalo, že se na mě pořád ještě zlobila.
"No jo, já vím," řekl Tyler, nevšímal si její nálady. " Jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme."
Arogantně se usmíval.
Potěšilo mě, že zbledla, když si uvědomila, o co mu jde.
"Pozveš mě na jarní ples?" V jeho myšlenkách nebyla ani stopa úvahy o odmítnutí.
"Nebudu ve městě, Tylere." Její rozhořčený tón byl stále ještě velmi zřetelný.
"Jo, to Mike říkal,"
"Tak proč -", tázavě se na něj podívala.
Pokrčil rameny. "Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla."
V očích se jí zablýsklo, ale potom se uklidnila. "Promiň, Tylere," neznělo to, že by toho litovala. "Vážně budu pryč z města."
Přijal odmítnutí, aniž by se to dotklo jeho sebevědomí. "To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost."
Vykročil zpět ke svému autu.
Měl jsem pravdu, když jsem chtěl počkat.
Ten znechucený výraz na její tváři měl pro mě nevyčíslitelnou hodnotu. Prozradilo mi to něco, co bych neměl chtít tak zoufale vědět - že ani k jednomu z těch lidských chlapců necítí žádnou náklonnost.
A ještě k tomu, její výraz byla asi ta nejvtipnější věc, jakou jsem kdy viděl.
Právě v tu chvíli dorazila moje rodina, dost zmatená faktem, že jsem se pro změnu otřásal smíchy, místo abych vražedně zíral na všechno v mém okolí.
Co je tu tak vtipné? Chtěl vědět Emmett.
Potřásl jsem hlavou a znovu jsem se rozesmál, když Bella vytúrovala motor. Opět vypadala, že by si přála řídit tank.
"Tak jdeme!" Nedočkavě zasyčela Rosalie. "Přestaň se chovat jako idiot, jestli můžeš."
Její slova mě nerozčilily, byl jsem příliš veselý. Ale pohnuli jsme se.
Nikdo se mnou cestou domů nemluvil. Občas jsem se ještě zachichotal, když jsem si vzpomněl na Bellinu tvář.
Když jsem přijížděl na příjezdovou cestu - zrychlil jsem, nebyli tu žádní lidé - Alice mi pokazila náladu.
"Teď už si můžu s Bellou popovídat?" náhle a bez přemýšlení vyhrkla, takže jsem neměl možnost si odpověď připravit.
"Ne," odsekl jsem.
"To není fér! Proč musím čekat?"
"Ještě jsem se nerozhodl, Alice."
"Jak chceš, Edwarde."
V její mysli se opět promítly oba Belliny osudy.
"Proč jí vlastně chceš poznat, " zamumlal jsem nevrle, "když jí mám zabít?"
Alice na chvíli zaváhala."To dává smysl," připustila.
Poslední kousek cesty jsem jel stopadesátkou, šlápl jsem na brzdu jen pár centimetrů před garážovou stěnou.
"Užij si běh," samolibě poznamenala Rosalie, když jsem vyběhl z auta.
Ale dnes už jsem neběžel. Namísto toho jsem šel na lov.
Ostatní měli naplánováno jít na lov zítra, ale já jsem si odteď už nemohl dovolit mít žízeň. Přehnal jsem to, pil jsem víc, než bylo třeba, opět jsem téměř plaval. Měl jsem štěstí, že jsem takhle brzy natrefil na stádo losů a jednoho černého medvěda. Byl jsem tak plný, že jsem se necítil dobře. Proč mi to nestačilo? Proč její vůně musela být silnější než cokoliv jiného?
Lovil jsem abych se připravil na následující den, ale když už jsem nezvládal dál lovit a slunce bylo stále ještě v nedohlednu, v tom momentě jsem vědět, že až do zítra čekat nevydržím.
Když jsem si uvědomil, že jdu za ní, opět mě přepadl ten divný, radostný pocit.
Celou cestu do Forks jsem se hádal se svým druhým já, ale moje méně ušlechtilá polovička vyhrála a já jsem pokračoval ve svém plánu. Netvor v mém nitru byl neklidný, ale držel jsem ho dobře spoutaného. Věděl jsem, že si od ní dokážu zachovat bezpečnou vzdálenost, Jen jsem chtěl vědět, kde právě je. Vidět její tvář.
Bylo něco po půlnoci, dům Belly byl tmavý a tichý. Její auto bylo zaparkované na obrubníku u kraje, zatímco auto jejího otce stálo na příjezdové cestě. V okolí jsem nezaslechl žádné myšlenky, což znamenalo, že všichni spí. Pozoroval jsem dům z tmavého lesa, který na východní straně ohraničoval pozemek. Dveře budou pravděpodobně zamčené, to by nebyl problém, ale nechtěl jsem za sebou zanechat důkaz v podobě vylomeného zámku. Rozhodl jsem se nejprve vyzkoušet okno v poschodí. Téměř nikdo se neobtěžuje dávat na tyto okna zámky.
Přešel jsem přes dvůr a na chvíli jsem si přeměřil přední stranu domu. Vzápětí už jsem byl jednou rukou zavěšený na okapové rouře nad oknem. Podíval jsem se do pokoje a dech se mi zastavil.
Byl to její pokoj. Viděl jsem jí ležet v malé posteli, pokrývky měla rozházené po zemi a poznámky u nohou. Když jsem se tak díval, neklidně se převrátila na druhou stranu a přehodila si ruku přes hlavu. Nespala tvrdě, alespoň ne dne. Cítila nebezpečí?
Byl jsem znechucený sám sebou, když jsem jí takto pozoroval. Byl jsem snad lepší než nějaký slídil? Ne nebyl. Byl jsem ještě mnohem horší.
Uvolnil jsem prsty, chtěl jsem se pustit, ale ještě předtím jsem se dlouze zadíval na její tvář.