close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 6. pokračování

18. ledna 2010 v 15:23 |  Půlnoční Slunce /Stephenie Meyer
Komiksy? Už se ani nedivím, proč si myslela, že se budu smát.
"To není moc kreativní," jemně jsem se poškleboval a snažil jsem se zakrýt úlevu.
"Je mi líto, nic jiného nemám," uraženě odsekla.
Teď se mi ulevilo ještě víc. Znova jsem si ji mohl začít dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Zatraceně," povzdechla si.
"Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl jsem se rychle, než se mohla začít dál vyptávat. Musel jsem se zasmát její představě o mě jako superhrdinovi.
"Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"
Stiskl jsem rty, snažíc se nesmát.
"Já na to stejně nakonec přijdu," varovala mě.
A jakmile na to přijde, uteče.
"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Všechno dobírání bylo rázem fuč.
"Protože…?"
Dlužil jsem jí upřímnost. Snažil jsem se usmát, aby moje slova nezněla tak hrozivě. "Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?"
Oči se jí na setinu vteřiny rozšířily. "Aha," řekla a pak dodala, "chápu."
Konečně mi rozuměla.
"Vážně?" zeptal jsem se, abych zakryl tu neskutečnou bolest.
"Ty jsi nebezpečný?" hádala. Dýchaní i tep se jí zrychlil.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla tohle moje poslední chvíle v její společnosti? Uteče pryč? Budu schopný jí říct, že jí miluju, ještě než uteče? Nebo by jí to vystrašilo ještě víc?
"Ale ne zlý," zašeptala a potřásla hlavou. V očích neměla žádný strach. "Ne, já nevěřím, že jsi zlý."
"To se pleteš," také jsem zašeptal.
Samozřejmě, že jsem byl zlý. Je to radost, co právě teď cítím, když mě vidí lepšího, než jsem a než si zasloužím? Kdybych byl hodný, držel bych se od ní dál.
Natáhl jsem ruku nad stůl pro víčko od její limonády. Neodtáhla se, ani když se moje ruka dostala příliš blízko její. Opravdu se mě nebála. Zatím.
Začal jsem jím otáčet v prstech a pro jistotu jsem sledoval víčko než sledovat ji. Moje myšlenky byly zmatené.
Uteč, Bello, uteč. Nedokázal jsem ty slova vyslovit nahlas.
Vyskočila od stolu. Přijdeme pozdě," řekla přesně v tu chvíli, kdy jsem se začal obávat, že nějak rozuměla mému tichému varování.
"Já dneska na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny."
Abych byl přesný, bylo pro lidi bezpečnější, když se upíři neúčastnili vyučovacích hodin, při kterých bude téct krev. Pan Banner chce dnes určovat krevní skupiny. Alice už kvůli tomu ráno nešla na svojí hodinu.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapilo mě to. Byla zodpovědná - vždy udělala to, co bylo správné.
Byla můj přesný opak.
"Tak zatím ahoj," snažil jsem se rozloučit nenuceně, stále jsem se soustředil na rotující víčko. A jen tak mimochodem, zbožňuju tě … takovým děsivým a nebezpečným způsobem.
Na chvíli zaváhala a já jsem doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale když zazvonilo, rychle odešla.
Seděl jsem v jídelně, dokud neodešla, potom jsem si vložil víčko do kapsy - důkaz o tomto velmi důležitém rozhovoru - a šel jsem skrz déšť do auta.
Pustil jsem si svoje oblíbené CD, které mě vždy dokázalo spolehlivě uklidnit - stejné, které jsem poslouchal i ten první den - ale Debussyho se mi příliš dlouho poslouchat nepodařilo. Hlavou mi probíhaly úplně jiné noty, noty, které mě potěšily a zaujaly. Ztišil jsem přehrávač a soustředil jsem se na píseň ve své hlavě, která se rodila po částech a postupně splynula do jedné skladby. Instinktivně jsem začal prsty hýbat po imaginárním klavíru.
V hlavě mi vznikala nová skladba, dokud mě něčí myšlenky nepřerušily. Snažil jsem se najít, čí že myšlenky to byly.
Omdlí? Co budu dělat, když omdlí? Mike začal panikařit.
Nějakých sto metrů ode mně Mike Newton položil Bellino ochablé tělo na chodník. Bezvládně se na něj sesunula, oči zavřené, ve tváři bledá jako mrtvola.
Téměř jsem vyrazil dveře auta.
"Bello?" zakřičel jsem z dálky.
Její tvář stále vypadala úplně bez života, navzdory tomu, že jsem volal její jméno.
Moje tělo bylo najednou chladnější než led.
Uvědomoval jsem si Mikeovo rozčílení, když jsem se probíral jeho myšlenkami. Myslel jen na to, že je na mě naštvaný, takže jsem se nemohl dozvědět, co je s Bellou. Jestli jí něco udělal, zabiju ho.
"Co se jí stalo - je zraněná?" dožadoval jsem se odpovědi a přitom se soustředil na jeho myšlenky. Bylo příšerné, že jsem se musel pohybovat lidskou chůzí. Ale neměl bych na sebe zbytečně přitahovat pozornost.
Hned na to jsem uslyšel tep jejího srdce a její pravidelné dýchání. Když jsem jí upřeně pozoroval, sevřela oči ještě silněji. Trochu mě to uklidnilo.
V Mikeově hlavě se míhaly obrazy z hodiny biologie. Bellina zelená tvář položená na stole. Kapka krve na identifikačním papíře …
Určování krevní skupiny.
Náhle jsem se zastavil, nedýchal jsem. Jedna věc byla její vůně, ale její tekoucí krev byla něco naprosto odlišného.
"Myslím, že omdlela," konstatoval Mike znepokojeně a zároveň rozčileně." Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."
Celé tělo mi zaplavila úleva, znovu jsem se nadechl a ochutnal vzduch. Ach, zacítil jsem jemný proud krve z Mikeova prstu. Kdysi by se mi to líbilo.
Klekl jsem si vedle ní, zatímco Mike vedle mě přešlapoval z nohy na nohu, rozzuřený, že jsem si dovolil zasáhnout.
"Bello, slyšíš mě?"
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."
Úleva byla tak povznášející, až jsem se tomu musel zasmát. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."
"Já ji tam vezmu, můžeš se vrátit do třídy." Povýšeně jsem rozhodl.
"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
Nechtěl jsem se s tím ubožákem hádat.
Rozechvěle a zároveň vystrašeně, napůl vděčný a napůl ztrápený touto krizovou situací, která rozhodla o nevyhnutelnosti dotyku s jejím tělem, jsem jemně Bellu zvidl z chodníku a nesl ji na rukách tak, že jsem se dotýkal jen jejích šatů a udržoval mezeru mezi našimi těly, jak to jenom nejvíce šlo. Vykročil jsem rychlým, jistým krokem, abych jí zachránil život - jinými slovy, daleko ode mě.
Šokovaně otevřela oči.
"Postav mě na zem!", rozkázala mi slabým rozpačitým hlasem. Nerada ukazovala slabost.
Ignoroval jsem Mikeův protest.
Vypadáš hrozně," řekl jsem a začal se na ní usmívat. Zjistil jsem, že jí vlastně nic není - kromě motající hlavy a slabého žaludku.
"Postav mě zpátky na chodník," její rty byly úplně bílé.
"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" Může být tato situace ještě víc ironická?
Opět zavřela oči a tiskla rty k sobě.
"A to ani nejde o tvou vlastní krev," dodal jsem, úsměv na tváři se mi ještě prohloubil.
Vešel jsem do kanceláře. Dveře nebyly dovřené, tak jsem do nich jen mírně kopl.
Slečna Copová vystrašeně vyskočila. "Propána," povzdychla si, když zahlédla bílou dívku v mých rukách.
"Omdlela při biologii," vysvětlil jsem jí dřív, než si mohla začít představovat bůhví co.
Slečna Copová utíkala otevřít dveře k ošetřovně. Bella měla otevřené oči a pozorovala ji. Slyšel jsem úžas v myšlenkách starší sestřičky, když jsem Bellu opatrně položil na starou postel. Hned potom jsem se okamžitě postavil na druhou stranu místnosti. Moje tělo bylo příliš vzrušené, příliš dychtivé, svaly jsem měl napnuté a jed mi proudil ústy. Byla tak teplá a voňavá.
"Je jenom trochu bledá," ujišťoval jsem paní Hammondovou. "Zjišťují si při biologii krevní skupiny."
Sestřička vědoucně přikývla. "Vždycky se někdo najde."
Přidušeně jsem se zasmál. Samozřejmě. Bella musí být jednou z nich.
"Jenom si na minutku lehni, drahoušku;" řekla jí paní Hammondová "To přejde."
"Já vím," vzdychla Bella.
"Stává se ti to často?" zeptala se sestřička.
"Občas," připustila Bella.
Zakašlal jsem, abych zakryl další smích.
V tom si mě sestřička všimla. "Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mi.
Podíval jsem se jí přímo do očí a dokonale přesvědčivě jsem zalhal. "Já s ní mám zůstat."
Hmm. Co já vím … tak dobře. Pani Hammondová přikývla.
Na ní to fungovalo perfektně. Proč to muselo být s Bellou tak těžké?
"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla sestřička, mírně znepokojená pohledem mých očí - tak by měl reagovat každý člověk - a odešla z místnosti.
"Měl jsi pravdu," zasténala Bella a zavřela oči.
Co tím chtěla říct? Myslel jsem na nejhorší - pochopila moje varování.
"To já obvykle mívám," snažil jsem, aby můj hlas zněl pobaveně, ale nakonec to znělo mírně kysele. "Ale v čem konkrétně tentokrát?"
"Ulejvání vážně neškodí." povzdychla si.
Ach, znova úleva.
Odmlčela se, bylo slyšet jen její pomalý dech. Do rtů se jí vracela barva. Když jsem se díval na její ústa, cítil jsem se zvláštně. Chtěl jsem se k ní přiblížit, ale nebyl by to ten nejlepší nápad.
"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," řekl jsem, abych oživil konverzaci a znovu slyšel její hlas. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."
"Ha ha," odpověděla.
"Upřímně - viděl jsem mrtvoly s lepší barvou." Tak tohle byla opravdu pravda. "Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu." To bych i udělal.
"Chudák Mike." Opět si povzdychla si. "Vsadím se, že je naštvaný."
Zachvátila mě zlost, ale zase rychle přešla. Jen ho litovala. Byla milá. Nic víc.
"Naprosto mě nenávidí," řekl jsem jí vesele.
"To nemůžeš vědět."
"Viděl jsem jeho obličej - bylo to poznat." Byla pravda, že tohle se mu dalo vyčíst i z tváře. Cvičením s Bellou jsem se zdokonaloval ve čtení lidských výrazů
"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Vypadala lépe - zelený odstín z její kůže zmizel.
"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko."
Vypadalo to, že ji moje obyčejná odpověď překvapila.
Když se vrátila paní Hammondová se studeným obkladem, otevřela oči.
"Tady máš, drahoušku." Položila Belle ruku čelo. "Vypadáš líp," dodala.
"Myslím, že už je mi dobře," sedla si a odložila obklad. Samozřejmě. Nechtěla, aby se o ni někdo staral.
Paní Hammondová se opět natáhla k Belle, jako kdyby ji chtěla zatlačit zpět na postel, ale v té chvíli paní Copová otevřela dveře a strčila hlavu dovnitř. Spolu s ní se objevil i závan čerstvé krve.
Stále rozzlobený Mike Newton nesl tělo dalšího spolužáka a moc si přál, aby v náručí místo něj nesl Bellu.
"Máme tu dalšího," oznámila slečna Copová.
Bella okamžitě vyskočila, ráda, že už není středem pozornosti.
"Tady máte, já už to nepotřebuju." Podala obklad sestřičce.
Mike zavrčel, když přišel do místnosti stále podpírající Leeho Stephensa. Krev mu stále ještě stékala dolů po ruce
"Ach ne," Tohle byl moment, kdy bych měl odejít. A myslím, že i Bella. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Zmateně se na mě podívala.
"Věř mi - běž."
Otočila se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila z ošetřovny. Byl jsem hned za ní. Její poletující vlasy se dotkly mojí pokožky …
Otočila se ke mně, oči doširoka otevřené.
"Ty jsi mě opravdu poslechla." To bylo poprvé.
Nakrčila nos. "Cítila jsem krev."
Překvapeně jsem na ní zíral. "Lidé krev nedokážou cítit."
"No, já to dokážu - právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl."
Ztuhl jsem a stále na ní zíral.
Byla skutečně člověk? Vypadala tak. Byla křehká jako člověk. Voněla jako člověk - vlastně mnohem líp. Chovala se jako člověk … občas. Ale nemyslela jako člověk, ani se tak nechovala.
Ale jaká jiná možnost by tu ještě byla?
"Co je?" zeptala se.
"To nic."
Mike Newton nás v té chvíli přerušil, když vešel do místnosti spolu s jeho podrážděnými myšlenkami.
"Ty vypadáš líp," drze poznamenal.
Trhl jsem sebou, měl jsem nutkání naučit ho slušným způsobům. Musel jsem dávat pozor, nebo by to mohlo skončit zabitím tohohle nesnesitelného kluka.
"Hlavně drž ruku v kapse," řekla Bella. Na chvíli jsem si myslel, že mluví o mně.
"Už to nekrvácí," zamručel. "Jdeš zpátky do třídy?"
"Děláš si legraci? To bych se mohla rovnou otočit a vrátit se sem."
To bylo perfektní. Myslel jsem, že ztratím tuto hodinu s ní, místo toho jsem dostal nějaký čas navíc. Nedokázal jsem se jí nasytit, začal jsem být pořádně lakomý.
"Jo, to asi jo…" zamumlal. "Takže pojedeš tenhle víkend? Na pláž?"
Ach, měli plány. Hněv mě přikoval na místě. I když to byl skupinový výlet. Viděl jsem ho v hlavě několika studentů. Nešli jen oni dva. Ale i tak jsem byl rozzuřený. Nehybně jsem se opíral o pult a snažil se na sobě nedat nic znát.
"Jasně, říkala jsem, že jsem pro," slíbila.
Takže jemu taky řekla "ano". Hořela ve mně žárlivost, mnohem bolestivěji než žízeň.
Ne, byl to jen skupinový výlet, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Jen chtěla strávit den s přáteli, to bylo všechno.
"Máme sraz v deset v tátově obchodě." A Cullenovi NEJSOU pozvaní.
"Budu tam," slíbila.
"Tak se uvidíme na tělocviku."
"Zatím čau."
Odešel zpět do svojí třídy, plný naštvaných myšlenek. Co vidí na tom chudákovi? Jasně, je bohatý. Ženské si myslí, že je sexy, ale já to tak nevidím. Je příliš … perfektní. Vsadím se, že jejich otec na nich dělá nějaké pokusy s plastickou chirurgií. Proto jsou všichni tak bílí a pěkní. To není normální. A vypadá tak trochu … děsivě. Občas když se na mě dívá, přísahal bych, že přemýšlí, že mě zabije … Magor …
Mike nebyl až tak nevnímavý.
"Tělák," zasténala Bella potichu.
Podíval jsem se na ní, zdálo se, že je opět smutná. Nebyl jsem si jistý proč, ale bylo jasné, že nechce jít na další hodinu s Mikem a já jsem naprosto souhlasil s tímto názorem.
Přišel jsem k ní, a naklonil se blíž k její tváři. Cítil jsem teplo, které jí vyražovalo z kůže, jak mě prostupuje skrz moje rty. Neodvážil jsem se dýchat.
"To můžu zařídit." zašeptal jsem jí do ucha. "Posaď se a vypadej bledě."
Sedla si na jednu ze židlí a opřela hlavu o stěnu, zatímco slečna Copová vyšla ze zadní místnosti a sedla si zpátky za svůj stůl. Se zavřenýma očima Bella vypadala, jako by měla znovu omdlít. Barva se jí ještě nevrátila.
Otočil jsem se k sekretářce. Doufám, že se Bella dívá. Takhle by měl reagovat člověk.
"Paní Copová?" zeptal jsem se jí, opět používajíc můj starý známý přesvědčivý tón.
Zamrkala řasami a tep se jí zrychlil. Je příliš mladý, kontroluj se! "Ano?"
Zajímavé. Když se zrychlil tep Shlelley Copové, bylo to proto, že mě považovala za fyzicky přitažlivého, ne proto, že by se mě bála. Mezi lidskými ženami jsem na to byl zvyklý … ale neuvažoval jsem nad tím, jako vysvětlení pro Bellino bušící srdce.
Líbilo se mi to. Ve skutečnosti se mi to hodně líbilo. Usmál jsem se a dech slečny Copové byl slyšet hlasitěji.
"Bella má příští hodinu tělocvik, a já myslím, že se ještě necítí dost dobře. Tak jsem si říkal, že bych ji teď odvezl domů. Myslíte, že byste ji mohla z hodiny omluvit?" Díval jsem se jí do očí a užíval si zmatek, který jsem způsobil v jejích myšlenkách. Bylo by možné, že Bella …?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slawinqa Slawinqa | Web | 18. ledna 2010 v 15:24 | Reagovat

nechces dess ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama