Pohltila mě tma. Mohla jsem vidět jejich temně nachové oči lesknoucí se touhou, lačnící po zabíjení. Vycenili své ostré zuby - někteří vrčeli, jiní se usmívali.
Slyšela jsem za sebou brečící dítě, ale nemohla jsem se otočit a podívat se na něj. Ačkoli jsem zoufale toužila ujistit se, že je v bezpečí, nemohla jsem se teď přestat soustředit.
Stále se přibližovali, jejich černé pláště se vlnily v rytmu jejich pohybu. Spatřila jsem jejich ruce barvy kostí sevřené do pěstí. Postupovali nezávisle na sobě, snažíc se k nám přijít ze všech stran. Byly jsme obklíčeni. Zemřeme.
A potom, jako blesk rozčísnuvší jasnou oblohu, byla scéna jiná. Přesto se nic nezměnilo - Volturiovi stále kráčeli přímo k nám, připraveni nás zabít. Vše, co se změnilo, bylo, jak to na mě působilo. Najednou jsem po tom lačnila. Chtěla jsem s nimi zamést podlahu. Jakmile jsem se přikrčila, na tváři úsměv, panický strach přešel do krvežíznivosti a já odhlalujíc zuby divoce zavrčela.
Bleskově jsem se posadila, zděšením vytržena z vlastního snu.
Místnost byla temná a vzduch nesnesitelně teplý. Pot mi slepil vlasy a stékal dolů po krku.
Prohmatala jsem prázdné, rozžhavené prostěradlo.
"Edwarde?"
A potom moje prsty narazily na něco hladkého, rovného a tuhého. List papíru, přeložený na půl. Vzala jsem ho do ruky, přešla pokoj k vypínači a rozsvítila.
Na vnější straně listu bylo napsáno Paní Cullenová.
Doufám, že se neprobudíš a nevšimneš si mé nepřítomnosti, ale pokud ano, vrátím se velmi brzy. Odjel jsem na pevninu na lov. Jdi zase spát, a až se opět probudíš, už tady budu. Miluji tě.
Povzdechla jsem si. Byli jsme tu zhruba dva týdny, takže jsem měla očekávat, že bude muset odjet, ale nějak jsem si neuvědomovala, že už to bylo tak dlouho. Zdálo se, že jsme tady žily mimo vliv času, ve svém vlastním dokonalém světě.
Setřela jsem si pot z čela. Cítila jsem se absolutně bdělá, napříč tomu že hodiny na stolku říkaly, že bylo jen něco málo po jedné. Věděla jsem, že nebudu schopná znovu usnout tak rozpálená a lepkavá, jak jsem se cítila. To se ani nezmiňuji o skutečnosti, že pokud bych vypnula světla a zavřela oči, nepochybně bych ve své hlavě uviděla ty plížící se černé postavy.
Vstala jsem a potulovala se bezcílně potemnělým domem, rozsvěcujíc světla.
Skončila jsem v kuchyni a rozhodla se, že bych možná mohla naleznout utěšení v náruči jídla.
Prohrabávala jsem se ledničkou, dokud jsem nenašla všechny ingredience potřebné na zhotovení smaženého kuřete. Prskání a syčení kuřete na pánvi byl domov připomínající zvuk; zatímco naplňoval ticho, cítila jsem se méně nervózní.
Vonělo to tak dobře, že jsem začala jíst rovnou z pánve a spálila si tak jazyk. Ale páté nebo šesté sousto už se mu zdálo dost chladné, abych si ho mohla pořádně vychutnat. Žvýkala jsem pomaleji. Nechutnalo to nějak zvláštně? Zkontrolovala jsem maso a bylo ze všech stran bílé, ale začala jsem pochybovat, jestli už bylo úplně hotové. Znovu jsem si zkušebně ukousla; a žvýkla dvakrát. Rozhodně špatné. Vyskočila jsem a vyplivla to do umyvadla. Najednou se mi zdála vůně kuřete na oleji odporná. Vzala jsem talíř a vysypala jeho obsah do odpadků a následně otevřela okno, snažíc se vyhnat ten zápach pryč. Z venku se přihnal chladivý vánek a příjemně po hladil po kůži.
Neočekávaně jsem se cítila naprosto vyčerpaná, ale nešla jsem zpátky do dusné ložnice. Otevřela jsem všechna okna v pokoji s televizí a lehla si na gauč přímo pod ně. Pustila jsem si film, který jsme už jednou sledovali, a usnula ještě dřív, než skončila svižná úvodní píseň.
Když jsem znovu otevřela oči, slunce už bylo v půli cestě na oblohu, ale nebylo to světlo, co mě vzbudilo. Omotaly se kolem mě studené ruce a přitáhly mě k němu. V tu stejnou chvíli mi žaludkem projela intenzivní bolest, skoro jako by mi do něj někdo vší silou praštil.
"Omlouvám se," zamumlal Edward, když mi utíral studenou rukou vlhké čelo. "Tolik k důkladnosti. Nepomyslel jsem na to, jak horko ti bude, když odejdu. Budu sem muset nechat nainstalovat klimatizaci, než znovu půjdu pryč."
Nemohla jsem se soustředit na nic z toho, co říkat. "Omluv mě!" zajíkla jsem se a bojovala o svobodu s jeho pažemi.
Automaticky povolil svůj stisk. "Bello?"
Rozběhla jsem se ke koupelně s rukama přitisknutýma na puse. Cítila jsem se tak strašně, že jsem se ani nestarala - nejdřív - že byl se mnou, zatímco jsem se přikrčila k záchodové míse a intenzivně zvracela.
"Bello? Co se děje?"
Ještě jsem nebyla schopná odpovědět. Úzkostlivě mě pohladil, držíc mi vlasy z obličeje, čekajíc dokud nebudu moct znovu dýchat.
"Zatracené kuře," sténala jsem.
"Jsi v pořádku?" Jeho hlas byl napjatý.
"Budu," zafuněla jsem. "Je to jenom otrava jídlem. Na tohle se nemusíš dívat. Jdi pryč."
"Nepřipadá v úvahu, Bello."
"Jdi pryč," zasténala jsem znovu, pokoušejíc se vstát, abych si mohla vypláchnout pusu. Laskavě mi pomohl, ignorujíc slabé strkance, kterými jsem ho odháněla.
Po tom, co byla moje pusa čistá, mě odnesl do postele a pomohl mi posadit se, podbírajíc mě rukama.
"Otrava jídlem?"
"Jo," kuňkla jsem. "Včera večer jsem si dělala kuře. Chutnalo nějak zvláštně, tak jsem ho vyhodila. Ale nejdřív jsem ho trochu snědla."
Přiložil mi hladnou ruku na čelo. Bylo to příjemné. "Jak se cítíš?"
Chvilku jsem o tom musela přemýšlet. Zvedání žaludku pominulo stejně rychle, jako přišlo a já se cítila stejně jako všechna ostatní rána. "Úplně normálně. Vlastně trochu vyhladověle."
Donutil mě hodinu počkat a vypít velkou sklenici vody, než mi osmažil nějaká vajíčka. Cítila jsem se naprosto normálně, jen trochu unaveně, jelikož jsem byla vzhůru uprostřed noci. Pustil CNN - byli jsme tak mimo civilizaci, že klidně mohla začít třetí světová válka a my bychom o tom neměli ani zdáni - a já mu ospale lenošila na klíně.
Novinky ze světa mě nudily, takže jsem se otočila k němu, abych ho políbila. Přesně jako ráno mi při tom pohybu palčivě bodlo u žaludku. Odvrátila jsem se od něj a přitiskla si ruku na pusu. Věděla jsem, že tentokrát jsem to do koupelny neměla šanci stihnout, takže jsem běžela do kuchyně k umyvadlu.
Znovu mi držel vlasy.
"Možná bychom se měli vrátit do Ria, aby se na tebe podíval doktor," navrhl starostlivě, když jsem si vyplachovala pusu.
Zakroutila jsem hlavou a zamířila do haly. Doktoři znamenají jehly. "Pudu v pořádku hned, jak si vyčistím zuby."
Když už jsem neměla v ústech tu odpornou pachuť, prohledávala jsem kufr ve snaze najít sadu první pomoci, kterou pro mě Alice sbalila, plnou lidských věcí jako byly obvazy, léky proti bolesti a - co mě teď zajímalo nejvíc - Pepto-Bismol. Možná by se mi tím mohlo podařit umoudřit můj žaludek a potom se jít posadit dolů za Edwardem.
Ale ještě předtím, než jsem Pepto našla, narazila jsem na něco jiného, co mi Alice zabalila. Zvedla jsem malou modrou krabičku a dlouho na ni zírala, zapomenouc na všechno ostatní.
Potom jsem v hlavě začala počítat. Jednou. Podruhé. A znovu.
Polekalo mě zaklepání na dveře; malá krabička spadla zpátky do kufru.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Edward skrz dřevo. "Udělalo se ti znovu špatně?"
"Ano a ne," řekla jsem, ale můj hlas zněl přiškrceně.
Tentokrát zněl víc ustaraně. "Bello? Mohu jít, prosím, dovnitř?"
"D…obře?"
Vstoupil a zhodnotil moji pozici, sedíc se zkříženýma nohama na zemi před kufrem, i můj výraz, prázdný a strnule hledící do zdi. Posadil se vedle mě a znovu mi položil ruku na čelo.
"Co se děj?"
"Kolik dní uplynulo od svatby?" zašeptala jsem.
"Sedmnáct," odpověděl automaticky. "Bello, co se děje?"
Znovu jsem počítala, zvedajíc prst a ukazujíc mu tak, aby počkal, a mumlala si pro sebe čísla. Předtím jsem se mýlila. Byli jsme tady déle, než jsem si myslela. Začala jsem znovu.
"Bello!" zašeptal naléhavě. "Zblázním se tady."
Zkusila jsem polknout. Nešlo to. Takže jsem se natáhla do kufru a prohledávala ho, dokud jsem znovu nenašla malou modrou krabičku tampónu. Mlčky jsem ji zvedla.
Zmateně na mě zíral. "Co? Máš nevolnosti z PMS?
"Ne," zvládla jsem se nezakuckat. "Ne, Edwarde. Snažím se ti říct, že moje perioda se o pět dní zpozdila."
Jeho výraz se nezměnil. Bylo to, jako bych nic neřekla.
"Nemyslím si, že mám otravu z jídla," dodala jsem,
Neodpověděl. Přeměnil se v sochu.
"Ty sny," mumlala jsem si pro sebe. "Pořád jen spánek. Pláč. Všechno to jídlo. Oh. Oh. Oh."
Edwardovy oči byly tak skelné, jakoby mě už nemohl vidět.
Mimoděk jsem si položila ruku na břicho.
"Oh!" zapištěla jsem znovu.
Vyhoupla jsem se na nohy, uvolníc se z Edwardových nehybných rukou. Ještě jsem se nepřevlékla z krátkých hedvábných šortek a živůtku, co jsem nosila na spaní. Vyhrnula jsem modrou látku a zírala na svoje břicho.
"Nemožné," zašeptala jsem.
Nemněla jsem absolutně žádné zkušenosti s těhotenstvím, dětmi nebo jakékoli jiné části tohoto světa, ale nebyla jsem idiot. Jestli jsem byla těhotná, moje tělo by to ještě ani nezaregistrovalo. Nemohla bych mít ranní nevolnosti. Nemohla bych změnit svoje stravovací nebo spací návyky.
Rozhodně jsem nemohla mít malou, ale rozpoznatelnou vybouleninu trčící mi mezi boky.
Zastrčila jsem břicho a nadále ho zkoumala ze všech možných úhlů, jakoby mohlo zmizet při dopadu správného světla. Přejížděla jsem prsty přes domnělou vybouleninu, překvapená, jak kamenně tvrdá byla.
"Nemožné," zopakovala jsem, protože, vyboulenina nebo ne vyboulenina, perioda nebo ne perioda (a tady byla rozhodně ne perioda, protože nikdy předtím se mi neopozdila), nebyla tu žádná možnost, jak bych mohla být těhotná. Vždyť jediná osoba, se kterou jsem měla sex, byl upír.
Upír, který byl zmrazený v době svého kousnutí bez sebemenší možnosti posunout se vpřed.
Takže musel existovat způsob, jak tohle vysvětlit. Něco se mnou bylo špatně. Záhadné Jihoamerické onemocnění s příznaky těhotenství, jenom zrychlenými…
A potom jsem si na něco vzpomněla - to ráno, co jsem prohledávala internet, mi připadalo roky vzdálené. Seděla jsem u starého stolu ve svém potemnělém pokoji v Charlieho domě, zírala na starodávný počítač a zaníceně studovala internetovou stránku nazvanou "Upíři od A až do Z." Bylo to méně než dvacet čtyři hodin, co se mě Jacob Black snažil pobavit Quileutskými pověstmi, v které ještě nevěřil, a řekl mi, že Edward je upír. Úzkostlivě jsem očima přejížděla po první stránce, která byla vyhrazená upířím mýtům ve světě. Filipínský Danag, hebrejský Estrie, rumunský Varacolaci, italský Stregoni benefici (legenda vlastně založená na mém novém otci-v-zákonech dříve žijící u Volturiových, ne že bych o té době něco věděla)… Když se příběhy stávaly stále více a více nepravděpodobnými, věnovala jsem jim stále méně a méně pozornosti. Z dalších stránek jsem si pamatovala jenom nejasné útržky. Ve většině případů mi připadaly jako výmluvy vymyšlené, aby vysvětlily věci jako narůstající kojeneckou úmrtnost - a cizoložství. Ne, drahoušku, nemám milenku. Ta sexy žena, co jsi viděla odcházet z domu, byla ďábelská stvůra. Mám štěstí, že jsem nepřišel o život! (Samozřejmě, s tím co jsem věděla o Tanye a jejích sestrách, jsem předpokládala, že některé z těchto výmluv byly pravdivé.) A pak tam byla jedna od ženy. Jak mě můžeš obviňovat, že tě podvádím - jenom proto, že přijedeš domů po dvou letech strávených na moři a já jsem těhotná? Byl to upír. Zhypnotizoval mě svojí záhadnými upířími schopnostmi…
To byla část definice upírů - schopnost zplodit dítě s jejich nešťastnými oběťmi.
Zmateně jsem zatřásla hlavou. Ale…
Myslela jsem na Esme a obzvláště na Rosalii. Upíři nemohou mít děti. Kdyby nějaká taková možnost existovala, Rosalie by na ni už přišla. Tato část o upírech nebyla nic víc než pověst.
Až na to že… no, tady byl rozdíl. Samozřejmě že Rosalie nemohla počít dítě, protože byla zmražena ve stavu, v jakém se nacházela, když byla proměněna. Naprosto nezměněná. Ale těla lidských žen se mění, aby mohly nosit dítě. Zaprvé, mají periodu, a za druhé ty obrovské změny, které musí prodělat, aby jejich dítě mohlo růst. To Rozáliino tělo nemohlo.
Ale moje mohlo. Moje ano. Dotkla jsem se vybouleniny na břiše, která tam včera ještě nebyla.
A lidský muž - no, zůstává prakticky stejný od puberty až do smrti. Vzpomněla jsem si na triviální zajímavost posbíranou kdo ví odkud: Charlie Chaplin měl sedmnáct, když se stal otcem svého prvního dítěte. Muži nemají nic jako rok těhotenství nebo období plodnosti.
Samozřejmě, jak by někdo mohl vědět, jestli upíří muži mohou mít děti, když jejich partnerky nemohou? To upíři se nedokázali ovládnout, aby otestovali tuto teorii s lidskou ženou? Nebo k nim necítili dostatečnou náklonnost?
Mohla jsem myslet jen na jediné.
Část mě se probírala skrz všechna fakta, vzpomínky a spekulace, zatímco ta druhá půlka - část, která postrádala schopnost pohnout byť jen tím nejmenším svalem - byla příliš omráčená na nějaké normální činnosti. Nemohla jsem pohnout rty, abych promluvila a požádala Edwarda, aby mi, prosím, vysvětlil, o co šlo. Potřebovala jsem se vrátit zpátky, kde seděl a dotknout se ho, ale moje tělo nechtělo poslouchat. Dokázala jsem jenom zírat na svoje vlastní šokované oči v zrcadle a prsty tlačit na vybouleninu na břiše.
A potom, jako v mé živé noční můře z minulé noci, se scéna náhle změnila. Všechno, co jsem viděla v zrcadle, vypadalo úplně jinak, aniž by něco bylo skutečně jiné.
Podmět, který všechno změnil, byl ten, že jsem na dlani ucítila jemné malé šťouchnutí - ze vnitř mého těla.
Ve stejnou chvíli Edwardův telefon zazvonil, pronikavě a dožadujíc se pozornosti. Snažila jsem se to nevnímat, zatímco jsem si, čekajíc, tiskla dlaň na břicho. Sotva jsem zpozorovala, že mi po tvářích tečou neznámé, tiché slzy.
Telefon nepřestával zvonit. Doufala jsem, že ho Edward zvedne - já totiž prožívala svoji chvilku. Pravděpodobně tu největší ve svém životě.
Cink! Cink! Cink!