close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola 7. pokračováné

23. ledna 2010 v 0:19 |  Rozbřesk - Kniha 1. /Bella

Konečně moje mrzutost přebila všechno ostatní. Padla jsem na kolena vedle Edwarda - všimla jsem si, že se pohybuji mnohem víc opatrně, tisíckrát víc si uvědomujíc každý z mých pohybů - a prohledávala mu kapsy, dokud jsem telefon nenašla. Napůl očekávajíc, že rozmrzne a zvedne ho sám, ale stále byl dokonale nehybný.
Poznala jsem číslo a mohla snadněji uhádnout, proč dotyčná osoba volala.
"Ahoj, Alice," řekla jsem. Můj hlas nezněl o moc lépe než před chvílí. Odkašlala jsem si.
"Bello? Bello, jsi v pořádku?"
"Jo. Ehm. Je tam Carlisle?"
"Je. Děje se něco?"
"Nejsem si… stoprocentně… jistá."
"Je Edward v pořádku?" zeptala se ostražitě. Zavolala do prostoru Carlislovo jméno a potom požadovala vysvětlení "Proč nevzal telefon?" než jsem stačila odpovědět na její první otázku.
"Nejsem si jistá."
"Bello, co se děje? Viděla jsem jenom -"
"Co jsi viděla?"
Nastalo ticho. "Je tady Carlisle," řekla nakonec.
Cítila jsem se, jakoby mi do žil vstříkli ledovou vodu. Kdybyi Alice ve vizi viděla mě se zelenookým, andělským obličejem obdařeným dítětem v náručí, odpověděla by mi, že ano?
Zatímco jsem vteřinu čekala, než předá telefon Caslisleovi, vize, kterou jsem si představovala, že Alice měla, mi tančila za víčky. Malinké, překrásné miminko, dokonce víc krásné než ten chlapec v mých snech - mrňavý Edward v mém náručí. Do žil se mi nahrnula horkost, odhánějící předchozí led pryč.
"Bello, tady Carlisle. Co se děje?"
"Já -" Nebyla jsem si jistá, jak odpovědět. Bude se mým závěrům smát a řekne mi, že jsem šílená? Měla jsem prostě jen další barvitý sen? "Trochu se bojím o Edwarda… Mohou upíři upadnout do šoku?"
"Byl zraněn?" Carlisleův hlas byl najednou naléhavý.
"Ne, ne," ujistila jsem ho. "Jenom… překvapený."
"Nerozumím ti, Bello."
"Myslím si… no, myslím si že…možná…možná bych mohla být…" Zhluboka jsem se nadechla. "Těhotná."
Jakmile jsem to vyslovila, ucítila jsem další slabé bouchnutí v břiše a automaticky mi k němu vyletěla ruka.
Dlouhou pauzu přerušil až Carlisleův lékařský výcvik.
"Kdy byl první den tvého poslední menstruačního cyklu?"
Než jsem mohla odpovědět s jistotou, v duchu jsem si to přepočítala. "Šestnáct dní před svatbou."
"Jak se cítíš?"
"Divně," řekla jsem mu a zlomil se mi hlas. Po tváři mi stekl další proud slz. "Tohle bude znít šíleně - vím, že je příliš brzy na cokoli z tohoto. Možná že jsem šílená. Ale mám zvláštní sny a pořád jen jím a pláču a zvracím a… a… přísahám, že se ve mně právě něco pohnulo."
Edward zvedl hlavu.
Samou úlevou jsem si oddechla.
Natáhl ruku pro telefon, obličej bílý a tvrdý.
"Um, myslím, že Edward s tebou chce mluvit."
"Dej mi ho," řekl Carlisle s napjetím ve hlase.
Když jsem Edwardovi dávala telefon do natažené ruky, nebyla jsem si úplně jistá, jestli vůbec dokáže mluvit.
Přitiskl si ho k uchu. "Je to možné?" zašeptal.
Dlouho jenom poslouchal, zírající nepřítomně do prázdna.
"A Bella?" zeptal se. Jak mluvil, obtočil kolem mě ruku a přitiskl mě ke svému boku.
Poslouchal snad nekonečně dlouho, když znovu promluvil. "Ano. Ano, budu."
Odložil telefon od ucha a ukončil hovor. V tu stejnou chvíli vytočil nové číslo.
"Co Carlisle říkal?" zeptala jsem se netrpělivě.
"Myslí si, že jsi těhotná," odpověděl mdlým hlasem Edward.
Ta slova vyslala chvění dolů po mé páteři. Ten malý útočník uvnitř mě se zatřásl.
"Komu voláš?"zeptala jsem se, když si přiložil telefon zpátky k uchu.
"Na letiště. Jedeme domů."



Edward telefonoval víc jak hodinu bez přestávky. Odhadovala jsem, že zařizoval náš let domů, ale nemohla jsem si tím být jistá, protože nemluvil anglicky. Znělo to, jakoby se s někým dohadoval; mluvil hodně skrz zuby.
Zatímco se dohadoval, stíhal ještě balit. Točil se po místnosti jako rozzuřené tornádo, ignorujíc fakt, že za sebou napáchal spoustu škody. Hodil na postel nějaké moje oblečení bez toho, aby se na ně podíval, takže jsem předpokládala, že nastal čas, abych se oblékla. Pokračoval ve své hádce, divoce gestikulující, zatímco jsem se převlékla.
Když jsem už déle nemohla snášet negativní vibrace vyzařující z něj, tiše jsem opustila místnost. Z jeho zuřivé soustředěnosti se mi dělalo špatně od žaludku - ne jako ta ranní nevolnost, jen nepříjemně. Chtěla jsem počkat někde jinde, než tahle jeho nálada odezní. Nemohla jsem mluvit s tímhle ledovým, soustředěným Edwardem, který mě upřímně trochu děsil.
Opět jsem skončila v kuchyni a sádla do kredence pro balené preclíků. Nepřítomně jsem jeden z nich začala žvýkat, zírajíc ven oknem na písek, kamení, stromy a oceán, všechno třpytící se na slunci.
Někdo do mě šťouchnul.
"Já vím," řekla jsem. "Ani jeden z nás nechce odejít."
Zírala jsem ven ještě chvíli, ale útočník neodpověděl.
"Nerozumím tomu," zašeptala jsem. "Co je tady špatného?"
Překvapivé rozhodně. Udivující rovněž. Ale špatného?
Ne.
Tak proč potom Edward tak běsnil? Zkoušela jsem o tom uvažovat.
Možná že nebylo tak matoucí, že nás Edward chtěl okamžitě dostat domů. Chtěl, aby mě Carlisle vyšetři, ujistil se, že můj předpoklad je správný - mimo to mi to totiž nedávalo absolutně žádný smysl. Pravděpodobně chtěli přijít na to, proč jsem byla už tak těhotná, s vybouleninou, kopáním a tím vším. To totiž rozhodně nebylo normální.
Jakmile jsem nad tím jednou popřemýšlela, byla jsem si tím jistá. Musel se bát o dítě. Já se do té vyšilovací části ještě nedostala. Můj mozek pracoval pomaleji než jeho - byl stále uvězněný v údivu nad výjevem, který předtím vytvořil; malinké, překrásné dítě s Edwardovýma očima - zelenýma, jako měl, když byl člověkem - odpočívající v mém náručí. Doufala jsem, že bude mít také Edwardův obličej, bez jakýchkoliv znaků ode mě.
Bylo vtipné, jak naprosto nezbytnou se tato vize neočekávaně stala. Po prvním malém dotyku se celý svět otočil. Kde předtím byla jen jedna věc, bez které jsem nedokázala žít, teď byly dvě. Nebyly tu žádné dělící čáry - moje láska se mezi nimi neštěpila. Bylo to spíš jakoby se moje srdce zvětšilo, oteklo na dvakrát takovou velikost. A všechen ten extra prostor už byl zabraný. Nárůst byl téměř závratný.
Nikdy předtím jsem Rosaliině bolesti a odporu skutečně nerozuměla. Nedokázala jsem si sama sebe představit jako matku, nikdy jsem to nechtěla. Bylo snadné Edwardovi říct, že se nestarám o to, jestli mu budu moct dát dítě, protože to byla pravda. Děti na mě nikdy moc nepůsobily. Zdály se mi jako hlasité nestvůrky, často ulepené od nějakého druhu sladkostí. Nikdy jsem si s nimi moc nerozuměla. Když jsem snila o tom, že budu mít bratra, vždycky jsem si představovala staršího bratra. Někoho, kdo by se o mě staral, než abych já se musela starat o něj.
Dítě, Edwardovo dítě, bylo ale úplně jiný případ.
Chtěla jsem ho, jako jsem chtěla kyslík k dýchání. Ne volba - nezbytnost.
Možná jsem jenom měla hodně špatnou představivost. Možná proto jsem si nebyla schopná představit, jak budu milovat být vdaná, dokud se tak nestalo - neschopná vidět, že chci dítě, dokud jedno nebylo na cestě…
Jakmile jsem si položila ruce na břicho, čekajíc na další kopnutí, po tvářích mi opět začaly stékat slzy.
"Bello?"
Otočila jsem se, obezřetná nad jeho tónem. Byl tak chladný. Jeho obličej odrážel jeho hlas, prázdný a tvrdý.
A potom uviděl, že jsem brečela.
"Bello!" V mžiku přeběhl místnost a položil mi ruce na tváře. "Bolí tě něco?"
"Ne, ne -"
Přitiskl si mě na hruď. "Neboj se. Za šestnáct hodin budeme doma. Budeš v pořádku. Carlisle už bude připravený, když se tam dostaneme. Postaráme se o to a ty budeš v pořádku, budeš v pořádku."
"Postaráme se o to? Co tím myslíš?"
Trochu se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. "Odstraníme z tebe tu věc, než ti bude moct ublížit. Neboj se. Nedovolím, aby ti to ublížilo."
"Tu věc?" zalapala jsem po dechu.
Prudce se ode mě odvrátil a podíval se k předním dveřím. "Sakra! Zapomněl jsem, že má dnes přijít Gustavo. Zbavím se ho a hned jsem zpátky." Vypařil se z místnosti.
Opírala jsem se o linku. Třásla se mi kolena.
Edward právě nazval mého malého útočníka věcí. Řekl, že ho Carlisle odstraní.
"Ne," zašeptala jsem.
To nebylo správné. Nezajímal se o to dítě. Chtěl mu ublížit. Ten nádherný obraz v mé hlavě se neočekávaně změnil, přešel v něco temného. Moje krásné dítě brečící mi ve slabých rukou, které ho nedokážou ochránit…
Co jsem měla dělat? Byla bych schopná je přesvědčit? A co když ne? Vysvětlilo by tohle Alicino nezvyklé mlčení, když jsem s ní volala? Bylo tohle, co viděla? Edwarda a Carlisle zabíjející bledé, dokonalé dítě ještě předtím, než se mohlo narodit?
"Ne," zašeptala jsem znovu odhodlaněji. To se nestane. Nedovolím to.
Opět jsem zaslechla, jak Edward mluví portugalsky. Opět hádající se. Jeho hlas se přibližoval a já slyšela, jak podrážděně vrčí. Potom jsem zaslechla jiný hlas, slabší a plachý. Ženský hlas.
Přišel do kuchyně, vedouc ji za sebou, a pokračoval přímo ke mně. Utřel mi slzy z tváří a zamumlal mi do ucha jeho tenkými, tvrdými rty.
"Naléhá, abychom spotřebovali jídlo, které přinesla - udělá pro nás večeři." Kdyby byl méně napjatý, méně zuřivý, věděla jsem, že by protočil oči. "Je to záminka - chce se ujistit, že jsem tě ještě nezabil." Jeho hlas byl na konci úplně ledový.
Kaure nervózně zamířila k lince s rukama plnýma nádobí. Přála bych si, abych uměla mluvit portugalsky, nebo aby moje španělština obsahovala víc než jen základy a mohla bych tak zkusit té ženě, která se odvážila k nahněvanému upírovi, jen aby mě zkontrolovala, poděkovat.
Její oči mezi námi přeskakovaly. Viděla jsem její hodnocení barvy mých tváří, vlhkosti v mých očích. Mumlajíc něco, čemu jsem nerozuměla, položila nádobí na linku.
Edward na ní něco vyštěkl; ještě nikdy předtím jsem ho nezažila tak nezdvořilého. Otočila se a víření vzduchu způsobené její dlouhou sukní přineslo vůni jídla přímo do mého obličeje. Bylo to pronikavé - cibule a ryba. Když se mi navalilo, otočila jsem se k umyvadlu. Cítila jsem Edwardovi ruce na čele a v uších mi hučel jeho konejšivý šepot. Jeho ruce na vteřinu zmizely a já zaslechla, jak se zabouchla lednička. Pach milosrdně zmizel s tím zvukem a Edwardovy ruce znovu chladily můj obličej. Tak, to bylo rychlé.
Vypláchla jsem si pusu, zatímco mě hladil po tváři.
V břichu mě opět mírně šťouchlo.
To je v pořádku. Jsme v pořádku, myslela jsem si ke své vyboulenině.
Edward mě otočil a objal. Opřela jsem mu hlavu o rameno, ruce si instinktivně složíc na břiše.
Zaslechla jsem mírně zajíknutí a vzhlédla.
Ta žena byla pořád tady, váhavě postávajíc ve dveřích, s rukama napůl rozpaženýma, jakoby hledala nějaký způsob, jak pomoci. Její oči se upíraly na moje ruce, rozšířené údivem, a ústa měla nepřítomně otevřená.
Potom po dechu zalapal Edward a neočekávaně obrátil tvář k té ženě, opatrně mě tlačíc za svoje tělo. Jeho ruku jsem měla položenou na břiše, jak mě držel za sebou.
Najednou na něj Kaure začala křičet - hlasitě, zběsile. Její nesrozumitelná slova letěla napříč místností jako nože. Po tom co se napřímila, udělala dva kroky směrem k nám. Navzdory její zuřivosti bylo snadné spatřit hrůzu v jejích očích.
Edward k ní také vykročil a já svírala jeho ruku, bojíc se o tu ženu. Ale když přerušil její příval neznámých slov, jeho hlas ve mně vyvolal překvapení, zvláště pak uvážíme-li, jak rázný byl, když na něj ještě neječela. Teď mluvil pomalu, prosebně. Ne jenom to, ale i zvuk byl jiný, víc hrdelní, ne tak rytmický. Došlo mi, že už nemluví portugalsky.
Na chvíli na něj ta žena zmateně zírala a její oči se zúžily, jakmile vykřikla dlouho otázku v tom stejném cizím jazyce.
Sledovala jsem, jak jeho obličej posmutněl a zvážněl a jak následně přikývl. Rychle o krok ustoupila a zakopla o svoji vlastní nohu.
Natáhl se k ní, gestikulující směrem ke mně a potom mi položil ruku na tvář. Rozzlobeně odpověděla, mavajíc k němu vyčítavě rukama. Když skončila, promluvil znovu tím stejným pomalým, naléhavým hlasem.
Její výraz se změnil - když mluvil, zírala na něj s pochybnostmi ve tváři a její oči se opětovně mihly k mému zmatenému obličeji. Když ztichnul, vypadala, jakoby o něčem uvažovala. Přeskakovala pohledem mezi námi a potom, zřejmě nevědomky, udělala krok vpřed.
Hýbala rukama, napodobujíc tvar podobný balonu vyčnívající jí z břicha. Lekla jsem se - obsahují její pověsti o oběti upírů tohle? Mohla skutečně vědět něco o tom, co ve mně roste?
Tentokrát záměrně, udělala několik kroků směrem k nám a zeptala se na několik krátkých otázek, na které napjatě odpověděl. Potom se zeptal on - jen jeden rychlý dotaz. Zaváhala a potom pomalu zakroutila hlavou. Když znovu promluvil, jeho hlas byl tak zoufalý, že jsem k němu šokovaně zvedla hlavu. Jeho tvář byla napjatá bolestí.
V odpovědi kráče pomalu k nám, dokud nebyla dost blízko, aby položila její malé ručky přes moje na moje břicho. Řekla portugalsky jedno slovo.
"Morte," vydechla tiše. Potom se otočila, ramena skloněná, jako kdyby díky rozhovoru o několik let zestárla a odešla z místnosti.
Na tohle byla moje španělština dostačující.
Edward znovu zmrzl, zírající za ní se zmučeným výrazem upevněným na tváři. O chvilku později jsem zaslechla motor lodě mizející do ztracena.
Nehýbal se, dokud jsem nevykročila ke koupelně. Chytil mě za rameno.
"Kam jdeš?" Jeho hlas byl šepot plný bolesti.
"Vyčistit si znovu zuby."
"Nedělej si starosti s tím, co řekla. Jsou to jenom pověsti, staré lži vymyšlené pro pobavení."
"Ničemu jsem nerozuměla," řekla jsem mu, přestože to nebyla tak úplně pravda. Jako kdybych mohla něco zavrhnout jen pro to, že to byla pověst. Můj život se ze všech stránek točil okolo pověstí. Byly plné pravdy.
"Sbalil jsem ti kartáček. Donesu ti ho."
Odešel přede mnou do ložnice.
"Odjíždíme brzy?" zavolala jsem za nim
"Jakmile budeš hotová."
Počkal na můj kartáček, aby ho mohl znovu zabalit, pochodující mlčky po ložnici. Podala jsem mu ho, když jsem skončila.
"Zanesu tašky na loď."
"Edwarde -"
Otočil se zpět ke mně. "Ano?"
Zaváhala jsem, snažíc se vymyslet nějaký způsob, jak získat několik vteřin o samotě. "Mohl by jsi… zabalit nějaké jídlo? Však víš, pro případ že bych znovu dostala hlad."
"Samozřejmě," řekl a jeho oči byly najednou tak laskavé. "Ničeho se neboj. Budeme u Carlisle jen za několik málo hodin, opravdu. Tohle všechno brzy skončí."
Kývla jsem, nevěříc svému hlasu.
Otočil se a odešel z místnosti, v každé ruce jeden velký kufr.
Popadla jsem mobil, který nechal na stolku. Nebylo mu vůbec podobné zapomínat věci - zapomenout, že má přijít Gustavo, nechat jeho telefon ležet tady. Byl tak že vystresovaný, že nebyl prakticky ani sám sebou.
Otevřela jsem ho a projížděla skrz seznam kontaktů. Byla jsem ráda, že měl vypnuté zvuky, obávající se, že by mě mohl chytit. Byl už teď na lodi? Nebo dokonce zpátky? Slyšel by mě v kuchyně, kdybych šeptala?
Našla jsem číslo, které jsem chtěla, to na které jsem předtím ještě nikdy nevolala. Zmáčkla jsem volat a roztřesený prsty se dopravila telefon k uchu.
"Haló?" odpověděl melodický hlas.
"Rosalie?" zašeptala jsem. "Tady Bella. Prosím. Musíš mi pomoct."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥ LucinDa ○__○ TVOJE SB ♫♪ ♥ LucinDa ○__○ TVOJE SB ♫♪ | Web | 23. ledna 2010 v 0:26 | Reagovat

pěkný blog..miluju růžovou barvu..je to moje best colour..

2 LuCinDa LuCinDa | Web | 23. ledna 2010 v 0:28 | Reagovat

sry..psala jsem ti jako sb..my nejsme sb

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama